Jedno malé zamyšlení

Tentokrát jsem si na horách uvědomila (nebo spíš opět připomněla) hodně intenzivně jednu věc – jak jsou děti malá, zranitelná stvoření, která potřebují být milována. Buďme na ně hodní, respektujme je, nekřičme, nerozkazujme…  Sama jsem dost emotivní člověk, tak trošku nervák. I když se sebevíc snažím být jiná, prošla jsem si všemožnými kurzy Respektování a Nevýchovy, tak nějak to ve mně čas od času (někdy dost často) zvítězí a prostě vybuchnu. Takže se pak ani nedivím, když mi Žloutková oznámí „Maminko nekřič, nebo řeknu tatínkovi, aby tě večer nešimral“🙂 (na zádech!).  Jenže své vlastní chování člověk tak nevnímá, dokud mu někdo nenastaví pomyslné zrcadlo. Já měla tu čest na horách. Setkala jsem se s více rodinami, ale jedna mi z hlavy snad nikdy nezmizí. Ti rodiče na děti snad jen křičeli, mluvili přísně, neviděla jsem je usmát se, dělat blbinky, radovat se… Vlastně byli celou dobu „nasraní“. Naštvaní se prostě ani nehodí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že toto fakt ne… On to člověk ví, ale není na škodu si to čas od času takto uvědomit.

Vedle této rodinky jsem potkala dvě, které jsem neviděla ani jednou zvýšit hlas, prostě byli tak v pohodě!  Jedné z maminek jsem se (během ohřívání těch našich zavařených omáček:-) svěřila. Svěřila s tím, jak na mě občas dolehne ten sociální tlak, to srovnávání mezi mámami (kdo kdy začal jíst sám, spát sám,  mluvit, chodit na nočník, kdo jak dlouho kojil, nekojil), jak mě to štve! Jak moc mě štve, že se s tím stále ještě neumím vypořádat lépe. Že mi jsou nepříjemné ty pohledy, když se zmíním, že obě děti ještě uspávám, že s námi spí často v posteli, že má Brácháč ještě dudlíka, pleny, nechá se rád nakrmit (a Žloutková zas obléknout):-).  Prostě to tak mám, no! . Každé dítě je jiné. Stejně jako jsme my dospělí jiní. Díky Bohu za to!

A její rada? Prostě je jen milujte! Jsou to přeci vaše děti!

Teď ještě jak zachovat chladnou hlavu, když se to tady pořád nějak vzteká:-D. Ono asi to jablko nepadá daleko od stromu…

Vložte komentář