Pidikrůčky za snem

Před nedávnem jsem jednou takhle v neděli vyrazila na kurz patinování. Došlo mi totiž, že je na čase hnout se tak trochu z místa, věnovat se více svým potřebám, učit se nové věci, dělat věci, co mě baví a hlavně – udělat další pidi krůček za svým snem. Další krůček na cestě do neznáma.  Směrem k podnikání.

Vlastně ani pořádně nevím, kam ta cesta směřuje. Ale vnitřně cítím, že není cesty zpět. Rozhodla jsem se, že nepůjdu tou naučenou cestou, kterou jsem šla před dětmi. Že nesednu do té krásné kancelářské židle v nadnárodním koncernu a už nebudu pít to kafe zadarmo. Mé rozhodnutí mi ostatně v práci výrazně usnadnili, když se mě zcela dobrovolně, bez lítosti (na obou stranách:-)) po létech mé dřiny a oddanosti, zřekli. Však taky co s matkou, co má doma dvě děti, z toho jednoho astmatika, věčně nemocného a ještě k tomu má sama přečesané životní hodnoty?

Ale vraťme se k tomu kurzu. No, řeknu to takhle. Měla to být má první jízda autem po zimě. Kdo to ještě neví, jsem mizerný řidič. Řídit jsem se naučila sice v 18, ale reálně jsem za volant sedla až s Brácháčem v obřím břiše. Nechtělo se mi, fakt jsem se bála. Však řídím teprv 4 roky a to ještě jen naučené trasy:-). Sedla jsem do auta a hlavou mi proletělo slabošské „Ty jo, napiš jim sms, že nedorazíš, protože jsi nenastartovala, onemocnělo ti dítě …no, něco si prostě vymysli…“. Chytla jsem se ale pevně volantu a řekla jsem si „No doprčic, dost!“ (možná jsem byla ještě o chlup drsnější). Uvědomila jsem si v tu chvíli, jak jsme jako lidé zpohodlněli. Troufám si teď trochu generalizovat. Však kolik schůzek vám kdy bylo zrušeno na poslední chvíli? „Hele, bolí mě hlava…hele, nechce se mi….hele, jsem unavený“. Napsat sms je tak snadné! A přitom na druhé straně čeká někdo, kdo kvůli vaší pohodlnosti musí změnit plány, má ztráty atd atd.

Nastartovala jsem tedy a vyjela. Samozřejmě, že jsem zabloudila. Ale jako festovně! Bloudila jsem tak moc, že jsem se dostala snad někam na konec světa, kde jsem někde mezi poli bloudila po silničkách, které snad silnicemi byly před 50 lety. Nikde nikdo, nikde živá noha. Když jsem po půl hodině bloudění dojela na místo, kde jsem předtím prvně zjistila, že jsem se ztratila, rozbrečela jsem se. Kurz měl začít za 10 minut, já někde na poli, benzínu už jen na 100 km (Copak já vím, kolik toho najedu, než najdu cestu domů??) a já netušila, kudy kam. Pak jsem si řekla „No doprdele! Přece nejsi takový slaboch“ a v tom se z rádia ozvalo „Super girls don´t cry“. Hele, ta písnička byla prostě pro mě! Došlo mi, že na každé cestě za snem trny prostě jsou! A je jen a jen na nás, jestli se necháme na své cestě odradit. A tak jsem se rozjela znova. 

Samozřejmě, že jsem zabloudila znova. Kurz už dávno začal. A v tu chvíli, kdy jsem to chtěla vážně vzdát, jsem ani nevím jak, stála před ateliérem. Tahle jedna pitomá cesta mi hodně dala! Potvrdila mi, že to člověk nemá balit při prvním nezdaru. Že pokud člověk něco opravdu chce, má si za tím jít a nebát se. Však co se může stát nejhoršího? To si říkám vždycky, když řídím. „Však co, při nejhorším zastavím, rozbrečím se a zavolám si o pomoc, vo co de?“. Jako ale vážně, když nejde o život, jde o h…o.

Budoucnost máme hodně moc ve svých rukou (i když samozřejmě ne vše) a já si to uvědomuji den za dnem víc a víc. Jak ráda říkám, každý okamžik si můžeme vybrat…

A tak jsem se rozhodla jít. Jít vpřed, nevracet se. Prostě to zkusit.

3 komentáře u „Pidikrůčky za snem“

  1. Ahoj, díky za článek, něco takového jsem si potřebovala přečíst 🙂 Jsem řidič-neřidič, teď už vlastně spíš neřidič a stále se k tomu řízení chystám a jsem jaksi paralyzovaná… (vím proč, párkrát mě zradila spojka na nejméně vhodném místě, nešlo mně nastartovat auto, ti za mnou byli jak šílení…a já na nervy). A ani děti mně nepřinutily k řízení. Vždycky se mé cesty kamkoliv nějak vyřešily a že to leckdy bylo velmi komplikované. Ale teď jsem si řekla, že už musím… protože díky neřízení ztrácím spoustu času a ten mně chybí nejvíc. Bydlím na okraji Prahy, do Dejvic coby dup, ani cesta není příšerná a stejně… A kolikrát nemusím ani do Dejvic, ale jen třeba do okolních obcí…A po tvém článku jsem si řekla, že to prostě znova zkusím!!! 🙂 Dík. Protože maximálně budu mít historku k vyprávění. Markéta

    1. Držím pěsti, ať to s řízením klapne! Já na to nedám dopustit, člověk má najednou tolik možností! Už jen to, že si můžu sama dojet nakoupit, že můžu s dětmi na výlet i v týdnu, že se můžeme zastavit kdekoliv na poli a koukat třeba na krávy, kdykoliv se vrátit… Já jezdím jen naučené trasy, rozhodně se nepouštím do větších experimentů, ale i tak je to super!

  2. Držím palce. Mě donutily řídit děti, tento rok se chystám vyjet s nimi i na dovolenou . Ale taky se pořád cítím jako řidič, neřidič????

Vložte komentář