Cesta za snem

Když jsem vypustila do světa svou kampaň na Hithitu, byla ve mně malá dušička. Stála jsem před naprosto novou životní zkušeností, neznámým světem.  Bála jsem se neúspěchu a zklamání. Protože když do něčeho vkládáte velký kus sebe, svého nadšení a elánu, případný neúspěch vás bolí o to víc. 

Den za dnem však narůstala radost a víra, že to klapne. A ano! Ono to klapne! Je až  k nevíře , kolik lidí mě podpořilo. Děkuji vám všem!

Dnes, den před koncem kampaně, stojím opět před naprosto novou životní zkušeností, neznámým světem. A cítím stejné, ne-li větší obavy:-). Bojím se zklamání. Ale tentokrát se bojím , že zklamu vás. Trápí mě to už pár dní, Hanka, má úžasná korektorka, by mohla vyprávět:-D.

Jenže najednou, z ničeho nic, mi to došlo.

Holka, není se čeho bát! Je třeba být na sebe pyšná! Ani ne tak na to, co jsi vytvořila a že se ti podařilo získat tak obrovské množství peněz, které ti pokryjí skutečné náklady (haha, jsou prostě vyšší, než jsem počítala, nějak jsem se sekla v počtu stran:-). Ale prostě pyšná na to, že jsem do toho šla! Že jsem vykročila za své hranice… že jsem udělala další krůček na cestě za svým snem. Další krůček na své životní cestě, kde už nechci dělat věci jen proto, protože se prostě dělají (a la tak to bylo, je a bude). Jsem ráda, že jsem svůj sen překlopila v realitu a snad se mi alespoň trochu podařilo ukázat světu, že to prostě jde. Tak jen pevně věřím v to, že to na vás z knížky dýchne a třeba vás to inspiruje na vaší životní cestě. A i když třeba průvodce nebude dokonalý, budete vědět, že symbolizuje něco mnohem, mnohem hlubšího. Ale on dokonalý je! Je psán s láskou a tak, jak jsem jen nejlíp dovedla.

Každý z nás má ty své pomyslné hranice jinde. Někdo je v mých očích „pankáč“, třeba jako Zuzka z Foto Havlín (která pro mě jen tak, prostě v rámci dobrých skutků, natočila to nejúžasnější video na světě).Ta třeba nemá problém letět na konec světa s miminkem, lézt na skály a sjíždět divokou řeku. Já jsem šťastná, když dojedu 100 km autem a vyplesklá jsem z toho ještě 14 dní, když děti vytáhnu na 2 km tůru, tak mám pocit, že jsme zdolali přinejmenším Mt. Everest atd. Někdo si zabalí celtu, děti do vaku a putuje krajem čtrnáct dní, měsíc. Pro někoho je wow, když zvládne cestu vlakem s kočárkem a jako bonus má eskalátor navíc.

Každý z nás je jiný. Každý z nás dostal do vínku jinou dávku sebevědomí, vnější krásy, inteligence, emoční inteligence a nevím, co se tehdy ještě rozdávalo. Ale každý máme tu možnost posouvat své hranice dál a dál (A vlastně i možnost, jestli je vůbec posouvat chceme).  Je to jen a jen na nás. To je něco, co se snažím i prostřednictvím blogu předávat dál. Ukázat, že jít si za svými sny se prostě vyplatí. A i když to ne vždy klapne, už jen to, že jdeme tím směrem, kam nás srdce táhne, je naše jasné vítězství. 

Já jsem se naučila díky celému blogu a akci „Toulky s dětmi v báglu“ spoustu věcí. Ať už čistě technických, ekonomických, o fungování trhu, tak o sobě samé. Ale tou nejkrásnější zkušeností, kterou mám, je utvrzení v tom, že stále ještě platí, že dobro přináší dobro. Zjevila se kolem mě spousta lidí, kteří mi „prostě jen tak“ pomohli. Já snad ani nemůžu veřejně poděkovat, protože nechci nikoho opomenout (a nejsme na Oskarech, že jo:-).

Takže jedno velké díky všem!

A pamatujte.

Jde to! Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody! Cesta je před vámi…

 

Vložte komentář