Čím méně, tím více

První den naší dovolené mi připomněl jednu věc. Vím už to dávno, ale tady mi to přišlo tak symbolické, tak do očí bijící, že se o to s vámi ráda podělím. Vlastně to není nic převratného, jen na to člověk občas zapomíná. Já obzvlášť.

Asi bych to shrnula dvěma slovy. Čím méně, tím více. A cílem opravdu není cíl, ale cesta… Člověk přijede na dovolenou s ambicemi, co všechno chce vidět. Chce natřískat do těch dnů maximum. Však za ty prachy, že:-)? Jenže pak se často může stát, že z dovolené se stává pouhá honička za něčím, co všechno musí člověk ještě stihnout. Tak když už tady je, ne?  A s dětmi to prostě dost dobře nejde. Ony mají totiž mnohdy jinou představu. Ony si dokáží asi lépe než my užívat každý okamžik. Žijí tady a teď. Neřeší, co by ještě mohly, řeší to, co mají teď. A jsou s tím spokojené.

Hned po příjezdu do Rakouska jsme se vydali na malou obchůzku okolí. Haha, prý si to tu pěkně projdeme… Koukneme do městečka… Stačilo ani ne 200 m za barák a byla to konečná. Však koukněte, šlo odejít? Nešlo!

A jak jsem tam tak stála, koukala na ně a cítila na sobě tu nervozitu. A došlo mi to. Kurnik šopa, však se holka raduj tady a teď hned:-)! Hlavou mi letěla všechna ta místa, která jsem mohla vidět a neuvidím. A najednou jsem viděla i paralelu s dětským světem a světem hraček. A potvrdilo se mi to i během dalších výletů, kde bylo pro děti na každém kroku atrakcí habakuk. Čím víc možností máme, tím víc nevíme, kam dřív. Vlastně nás to strašně ochuzuje, protože najednou jako kdybychom nedokázali vytřískat z jednoho jediného okamžiku maximum. Užíváme si věcí jen polovičatě, protože hned běžíme k další a další a další. A  vlastně nás to může až frustrovat, protože víme, na co všechno nemáme čas. Stejně tak to platí i u děti a hraček. Pokaždé, když jsme na chalupě, stačí jim hlína, kameny, provázky. Když jsme doma, najednou chodí a neví, s čím si hrát.

No, jsem na sebe vlastně strašně pyšná. Dokázala jsem to! Dokázala jsem asi tak 200m od vrcholu jedné hory říct „OK, tak jdeme na hřiště“. Prostě to dřelo a v danou chvíli mi došlo, že by to za to nestálo. Protože cestu si musíme užít všichni… Ono asi není problém hodit děti do nosítka v vláčet je na kraj světa. Otázkou je, jestli nám to za to stojí…

Takže ať už se vydáte s dětmi kamkoliv, užívejte si s nimi tady a teď. Šťourejte se v hlíně, stavte si z kamenů, pozorujte mraky… víc možná ani není třeba.

Vložte komentář