Coming out…

Před rokem a půl jsem byla svědkem zajímavé situace v autobusu do našeho bydliště. Měla jsem sebou jen „Budyho“ v kočárku. Do autobusu nastoupila paní s klučinou, tak 8 letým. Na zastávce spolu hezky konverzovali. Autobus byl plný lidí. Proto seděli každý zvlášť. Klučina se ošíval a vyžadoval si místo k sezení u okénka. Mamka sedíc jinde ho nabádala, aby se choval slušně a požádal paní, co sedí vedle něj, zda by ho k okénku pustila. Klučina si s tím nevěděl rady a křičel. Bylo mi jasné, že je někde něco špatně. Maminka nepůsobila jako úzkostná rozmazlující dáma a klučina jako „rozmazlenec“. Maminka mu to celé zopakovala znovu. Klučina jakoby neslyšel. Paní, co seděla vedle něj, ho tedy pustila sednout k okénku. Následně tato paní rozvinula diskuzi na téma „rozmazlenci, spratci, budižkničemové“ dnešní doby. Maminka s klidem sobě vlastním, milým hlasem, se do diskuze vložila a pravila: „Promiňte, syn není rozmazlený, má autismus a některé situace dodnes neumí sám řešit. Nedělá to schválně“. Na to paní odvětila: „To jsou dnes samí autisti, downisti, drogově závislí, bezdomovci a všichni si mohou dělat, co chtějí“.

Maminka klučiny pochopila, že v rozhovoru nemá význam dále pokračovat. Dál se již diskuze rozdělila do malých hloučků. Já tehdy strašně ocenila, s jakým klidem maminka chlapce na útok této paní reagovala. Protože jsem o autismu „Modroočky“ věděla krátce (cca 4 měsíce), v situaci té maminky bych se na místě rozbrečela.

Rok se s rokem sešel a byla jsem v podobné situaci. „Modroočka“ v místním supermarketu byl kapku nervní u pokladny, kde jsme čekali opravdu dlouho, asi 20 minut. Když jsme konečně přišli na řadu, paní pokladní se přehmátla a bylo „storno“. „Modroočka“ si krátil čas manipulací s magnetickými dveřmi u východu. Dělá to běžně:-). Paní pokladní se „pochlapila“ a zeptala se mě: „Promiňte, Váš syn má určitě tu hyperaktivitu, že“? Já dál v klidu rovnala zboží do kočárku, napomenula „Modroočku“ ať jde na stranu, když lidé chtějí projít a v klidu jsem odpověděla: „Ne syn má autismus a hyperaktivitu taky“. Paní pokladní: „ Aha to nevím, co je to ten autismus? Myslíte, že je to něco horšího, než ta hyperaktivita“? Odpověděla jsem: „ Určitě, je to složitější. Koukněte se na internet, tam najdete všechno“.

Měla jsem dojem, že provoz supermarketu v okolí pokladen, nějak ztichnul, ale možná to byl jen můj dojem.

Tak a mám to za sebou. Coming out…a v klidu.

2 komentáře u „Coming out…“

  1. Jste dobra. Mne se vetsinou zrychli tep a zvedne tlak…ale davam to uz s eleganci a bez slz. Jen u nas to neni autismus, ale na prvni pohled viditelna ocni vada a az nebude mimino, tak toho bude vic.

    1. Diky. Mě se, ale doteď zrychli tep a zvedne tlak:). Ale už to myslím není tak bolestivé…Modroockovi je 7 let, žiju s jeho autismem celou dobu. Je to ve vyvoji. Ve vyvoji jeho i mem:). Navic mam dvě deti s handicapem. Tak je to cele složité.
      Moje zkušenost je, že ta nejtěžší práce je sama se sebou, víc než se naučit, jak s dítkem s handicapem pracovat, jak ho učit to, co mu nebylo dáno zadarmo. Jak ho vychovávat.
      Přeju vám hodně sil na vše s vaším dítkem. A hlavně ať se s tím dokážete žít. Lidé okolo, ačkoli v dobrém, dokáží svými řečmi ublížit. Ale mě došlo, že vůbec nejde o to, co říkají, oni se nezmění. Já se v tom musím posunout, že mě to nebude tolik bolet a štvát…Je to v procesu a těším se, až mě to nebude bolet vůbec:).
      Držím vám palce!

Vložte komentář