blog o cestování s dětmi

Dvouleté přátelství aneb jak jsme k sobě přišly

Také to tak máte? V běžném životě potkáváte spoustu lidí, na některé máte větší štěstí a narážíte na ně častěji. Časem se váš vztah posune do úrovně „dobrý den“, ale pořád je to cizí člověk. Pak odjedete třeba na dovolenou, do neznámého prostředí, náhoda tomu chce a potkáte HO zas. A najednou přijde pocit „jé, nazdar“, pocit že vidíte kámoše a musíte si vlastně tykat! Tak to bylo i s Janou II, která píše do rubriky Cestování s autíkem.

Kolikrát jsme se my dvě potkaly při korzování s kočárky s našimi prvorozenými! Obě jsme se zřejmě dopustily oné osudové chyby a ve snaze, aby ti malí prďoši byli co nejvíce na čerstvém vzduchu, jsme je jaksi odnaučili spát v postýlce. Vždycky jsem se v duchu tak trošku smála a říkala si: „Á, další oběť, co naletěla na čerstvý vzduch“. Vzhledem k tomu, že jsme obě velmi sociálně zdatné, vysloveně kontaktní typy:-), jsme se asi po roce našeho potkávacího vztahu posunuly do úrovně „dobrý den a úsměv“! A pak to přišlo.

Porodnice. Velká kontrakce. Pocit, že umíráte, že už to druhé dítě vlastně nechcete, že celé těhotenství odvoláváte, a do pokoje vpluje ONA. V pauze mezi těmi ukrutnými bolestmi padne nejprve to „jé, nazdar“ (nalháváte si asi, že když přišla známá tvář, bude to bolet míň) a pak i SMÍCH! Někdo (jako já) totiž v porodnici skoro umírá, někdo (jako ona) po telefonu utěšuje manžela, ať nejezdí, ať v klidu dokouká ty VOLBY, že ona to zvládne 🙂 (ale samozřejmě, že přijel). Jo, to je ona. Historka o porodu prvního syna „Modroočka“, kdy přijela do porodnice  autobusem (i s přestupem) a v porodnici dostala přezdívku „kaskadér“ (poněvadž porodila vzápětí, jen co vysvětlila, že dojela busem, a omluvila se, že asi simuluje), stojí také za to. Jo, je prostě vtipná. A díky tomu snad asi přežívá. A já to tehdy také přežila.

Představte si ženskou síly buldozeru, ale ve tvaru špendlíku. Hubeňour, co čerpá energii z nevím čeho, který, i když je vlastně často na pokraji sil, nedá to na sobě znát. Ta ženská zaslouží prostě obdiv! Za to, s jakou energií se stará o „Modroočka“ i „Budyho“, jak zvládá nejen každodenní strasti, které jsou s autismem či těžkou hypotonií spjaté, ale jak se sama vypořádává se vzniklou životní situací. A taky za to, jak oba kluky táhne vpřed, objíždí s nimi všechny ty ergo… a reha… a psycho… a alergo… a logo… Za to, jak snáší ty pohledy lidí, když „Modroočko“ požaduje nějaký svůj rituál (jakože cože, co to je za spratka, že dělá takové scény, když si chce sednout), dotazy lidí: „A to on jako nemluví? A to jako má ještě pleny? A jak to zvládáš?“

Jedna věc je jasná. Jana nechce lítost. Vlastně ani obdiv. I když ten má. Jani, jsi borec!

Krásné výročí! Známe se dva roky! Bráchoségro a Budy, vše nej!

P.S. A všichni, co mají rady typu „vemte ho/ji větvičkou“, polibte si!

2 komentářů

  • Jani, to je tak krasne napsane, nejedna slza ukapla! Moc, moc dobre pises!

  • Děkuji Janě I. za sepsání procesu přátelství:). Jsem dojatá, i když nedávám
    na sobě nic znát, brečím:o).
    Blog píšu proto, abyste se zasmáli, nikoli plakali nad trudným osudem jedné „holky“. Myslím, že každý máte svých starostí dost. Navíc velmi dobře vím,že takových „holek“ jako já, co mají děti s nestandardním vývojem, je víc…Tak i kvůli nim, aby věděly, že jejich život neskončil, ale pokračuje jinak než si představovaly. Jedu v tom s nima…
    Budu ráda, když si budete další články číst s radostí a zasmějete se. A díky příběhům o „Modroočkovi“ se Vám stane autismus více srozumitelný, než pouze skrze film „Rainman“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak na (sebe)prezentaci

Světe, tady jsou mé děti!

Vysvědčení aneb kolik to háže?