Emoce

Emoce jsou nedílnou součástí výletů s dětmi. Vyplouvají na povrch snad na každém kroku. Jdou ruku v ruce s únavou, hladem, novými vjemy a neznámým prostředím. A je zajímavé pozorovat, jak se odráží  ty naše na chování našich dětí. Ať už je to dobrá nálada a nadšení, nebo naše podrážděnost, když se nám během výletu nedaří tak, jak bychom si přáli.

Náš včerejší výlet byl plný emocí. Dalo by se říct, že se dařilo (prostě se to sr…) na každém kroku:-D. A mě to přinutilo zamyslet se. Proč nám tak vadí negativní emoce? Proč nás tak rozčiluje dětské kňourání a fňukání? Proč nejsme vlastně rádi, že děti dokáží ukázat své rozpoložení? Naše děti vyjadřují své emoce hodně hlasitě. Přiznávám, že mi to dost často pije krev. Ale není to lepší, než kdyby ten svůj vztek, frustraci, utlačovaly v sobě? Vždyť i ty negativní emoce patří k životu. Jen je náročnější se s nimi naučit žít a zvládat je. Jak pomáháte dětem se s negativními emocemi vypořádat? Jak pomáháte samy sobě se s nimi vypořádat? Umíte to?

Já nejsem svatá, takže mi občas ujede i to „Tak už nefňukej“, „Pořád neřvi“ apod. Ale vím, že se vyplatí s dětmi o emocích mluvit a neházet je do jednoho pytle s nálepkou „Ufňukánek“. Člověk pak zjistí, že důvod pláče je občas někde úplně jinde, než jsme si mysleli. Žloutková se posledně doslova rozložila u oběda, vystřihla řev hodný dvouletého děcka. Mohla jsem jí vykázat od stolu s tím, ať se vrátí, až se uklidní. Však šestileté dítě se tak nechová, ne? Neříkejte, že jste takovou hlášku už nikde neslyšeli? „Však jsi už velká, velké holky takhle neřvou. Nejsi žádný uřvaný mimimo…“ Ale díky tomu, že jsem si s ní v klidu promluvila, jsem se dozvěděla, že důvod pláče byl na sto honů vzdálen důvodu pláči přisuzovanému. Pramenil ze strachu, ze strachu ze smrti. To je ale na dlouhé povídání. Brácháč nám včera prokníkal půlku výletu. Protože se tak moc těšil domů na své koníky, které dva měsíce neviděl a vlastně už ani na žádný výlet jet nechtěl (i když si ho pak pořádně po indiánsku užil).

Když už to děti popadne a řeší nekonečně dlouho jeden jediný problém, jednu jedinou křivdu, snažím se jim pomoct. Vyprávím jím o tom, že v každou každičkou chvíli našeho života si můžeme vybrat. Můžeme si vybrat, jestli budeme brečet, trápit se kvůli tomu, co se stalo a tím přicházet o krásný čas během dne, který bychom mohli věnovat něčemu jinému. A nebo si zvolíme druhou cestu a půjdeme problém vyřešit, zapomenout, prostě ho hodíme za hlavu a nebudeme si kazit den. Pokud si vyberou první cestu, což se tak často nestává, nechám je. V tom případě jim poradím, ať si pobrečí, že to asi potřebují, pomůže jim to a nechám je.

No, zní to trošku jako teorie. Ono ne vždy to funguje. Na Brácháče to nefunguje zatím vůbec:-). No prostě jsem jen chtěla říct, že je hodně důležité se nad dětskými emocemi zamýšlet, nepeskovat děti za jejich pocity, ale podat jim pomocnou ruku. A uvědomovat si, že děti jsou naše zrcadla a nasávají i naše emoce víc, než si myslíme.

Ty jo, nikdy by mě nenapadlo, že mít děti je taková škola života. Díky za ně!

 

 

 

Vložte komentář