Zítra mě to čeká. Další zkouška ohněm:-). Dvě hodiny jízdy autem, jen já a děti. Přední sedadlo obložené otevřenými sáčky sušenek, čokoládiček, tyčinek… pitíčka, cédéčka, autíčka… Pekelná kombinace – řekněme lehce nervózní řidička, Bráchoségra s potřebou spánku a paní Žloutková s enormní potřebou ptát se: „A ploč?“ a jet si to svoje: „Ci ňaminku,“ což má za efekt buzení Brácháče. Vše samozřejmě s hudební kulisou písniček z večerníčků. Juchů! Takže je jasné, jak moc si teď čas od času užívám svých 10 minut jízdy do Kauflandu (wow, pecka, shopping!), kdy si v rádiu pustím, CO CHCI, a NIKDO, NIKDO na mě nemluví! To je jízda, co? Kdo by to byl coby bezdětný řekl, kolik radosti mu pak bude stačit.
Řídím něco málo přes dva roky. Řidičák mám skoro 20 let (hrůza, že?). Odvahu řídit jsem našla – jako spoustu věcí, co umím – ve stavu nouze. V tu chvíli jsem si řekla: “Kurnik, proč já vlastně neřídím? Jsem na mateřské, mám spoustu volnosti, a navíc jsem ve větším výletování omezena časovými možnostmi ‚pana zaměstnance‘ (jakože Véčka).“ Tak jsem do toho šla!
Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Proto apeluji na všechny, co mají řidičák ve skříni, oprašte ho! Stejně jako moje maminka. (Jo, když o ní mluvím, říkám „maminka“, a doufám, že i já zůstanu navždy maminkou a ne „trapnou matkou“.) Ta měla řidičák 40 let kdesi uložený. Ztrouchnivělý snad. Pak se tatínek zranil. A ona byla v pytli, ani k doktorovi ho nemohla odvézt. To ji nakoplo. Koupila si autíčko rozměrů káry mistra Beana (v hodnotě max. jedné dovolené na horách), nazula místo lodiček tenisky a vyjela. Takže – fakt to jde (tedy pokud je auto k dispozici)! A stojí to za to!
Obě se usmíváme jak měsíček na hnoji, když se bavíme o řízení. O tom, jaké možnosti nám to dává. Je to pecka! Teda pokud nedojde třeba voda v chladiči… No, nejsem „blbá“, přeci vím, že tam patří destilka. No jo, jenže… kde je chladič? A kurňa, jak se do té kapoty leze? Tak co, stane se…
Po každé cestě jsem na sebe tak pyšná! Kvilda, Bedřichov, Jetřichovice, Blatná, Rakovník, Pardubice, … Pro někoho pár kilometrů, pro mě překonání sebe samé. Jani, jsi dobrá!
Tak šťastným kilometrům zdar!
PS. Ty děti na fotce jsou ilustrativní. Tento stav u nás v autě NEEXISTUJE. Uáááá
Voda v chladiči 😀
Kdysi ještě hódně hódně dávno, za bezdětna (jak by řekla moje dcera – „a maminko, to bylo, ještě když žili dinosauři?“) jsem měla cestu někam do centra, takže jsem to zapíchla v podzemních garážích někde na Smíchově. Cestou hlásí kontrolka nedostatek kapaliny v ostřikovačích. Ha ha, v kufru mám prozíravě celý kanystr. Ovšem zapomněla jsem, že mám manželovo auto. Zaparkuju, vyskočím z auta, vyndám z kufru kapalinu, dokonce si i otevřu na první pokus haubnu. V jedné ruce kapalinu, v druhé kapotu….a marně hledám vzpěru, kterou bych to podepřela. Čučím vlevo, čučím vpravo, dopředu i dozadu a tu tyč snad někdo ukradl!!! V periferním vidění zahlédnu dva chlápky, co vystupují z auta a už se chlámou na dálku. Jasně, blondýna v podpatkách se hrabe v motoru. Je mi úplně jasný, co si myslí. Chlapci za hurónského smíchu doráží k autu. Tak pobaveně vysvětluju svůj problém – pánové, předveďte se. Jeden hrabe vlevo, druhý vpravo, pak se prohodí. Tyč nenalezena. Pánové s omluvou nabízí pomoc – jeden drží haubnu vlevo, druhý vpravo, zatímco já mám konečně prostor dolít ostřikovače. Když zavírám víko, všimnu si, že ta tyč je v něm……
Mně už došla voda v chladiči, olej!! prorazila jsem pneu (a říkala si, co že je to za „plandavý“ zvuk“ a nabourala jsem na parkovišti. Pokaždé zážitek jak hrom:-). U chladiče a oleje jsem rovněž měla lodičky a žádala pány tvorstva o pomoc:-)
To je vtipný!! Ale dobrý! Odvážný a hrdý! Jen tak dal!
Já jsem na sebe za to ale fakt hrdá! A ráda bych nakopla i ostatní, ať zahodí strach a jdou do toho. Mně řízení fakt přineslo spoustu možností, pocit volnosti… a dospělosti:-)
Děkuju! Přesně tohle jsem si potřebovala přečíst. V řízení jsem věčný začátečník. Tak snad už to letos konečně dám 🙂