Jakou cestou se vydat po mateřské

Když jsem před více než šesti lety nastupovala na mateřskou dovolenou, měla jsem pocit, že začíná nekončící období. Asi jako když si převezmete poslední den školy vysvědčení a máte před sebou to nekonečné krásné období a vůbec neřešíte, co bude po něm. Protože je to tak daleko, že tam prostě nevidíte a ani vidět nechcete. No, jenže jednoho dne padne kosa na kámen a je potřeba se zamyslet:-). Ale vy najednou cítíte, že jste vlastně úplně jiný člověk! Neříkám, že člověk, který nemá dětí, neví, co je život. To v žádném případě ne. Ale mně osobně se ten život převrátil úplně naruby, životní priority se nejenže přeskládaly, ale jakoby dostaly mnohem pevnější základ. No a co teď? Jak z toho ven?

Jedno vím jistě. Mám velkou potřebu seberealizace, velkou potřebu dělat smysluplnou práci, velkou potřebu být tu pro svou rodinu a velkou potřebu opravdově žít. Už nechci trávit většinu svého života zavřená nad ppt prezentacemi, o kterých si myslím, že jsou k prdu. Možná jsem naivní, takový je přeci život, že děláme věci, které nás prostě nebaví, ale dělat se musí, nebo ne? Však život není jen růžový, nejsou to jen promenádičky a pohoda u baru. Ale já cítím, že s narozením dětí je to jiné. Chci od života víc. Však když to dobře půjde, mám tak 50% života za sebou, že jo… Tak z těch dalších 50% musím vytřískat maximum! A hlavně nechci nikdy litovat něčeho, co jsem neudělala jen proto, protože jsem se bála.

Takže je čas změnit to, co se nám nelíbí.

Já se nově přihlásila na vysokou školu. Sice je šance na přijetí mizivá, ale jak říkám, proč stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko? Píšu tento blog a líhne se mi tu jakýsi průvodce. Co když to neklapne? Co když jsem jen ztratila svůj čas? Když to nevyzkouším, nezjistím to. Prostě to máme každý tak nějak ve svých rukou. A kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Kdo nic nezkusí, nic nezíská…

A stejným heslem se asi řídí obdivuhodné maminky, které nestály v koutě, neplakaly nad svým osudem, ale vzaly jej do svých rukou a vrhly se na podnikání. Pojďme se společně podívat na jejich osudy.

Jo a prosím vás, toto rozhodně není nějaký product placement nebo tak. Ty ženské mě prostě inspirují a já ráda tu inspiraci předám dál.

KATEŘINA PILIARIK – ANI MUK

Kateřina (úplně vlevo), mimochodem, má krásné vlasy, že, stojí za projektem Ani – muk. To jsou takové krabičky plné zábavy, u kterých se děti nejen zabaví, ale přiučí i spoustě věcem.

Proč jste se rozhodla rozjet váš projekt „Ani- muk“?

Něco podobného mi tady jednoduše chybělo. Vím, že v době kdy jsme s Ani-Mukem začínaly, tady byl jeden podobný projekt, ale u něj jsem postrádala dobré nápady a hezčí grafiku. S kamarádkou Emmou Vrbovou, která se mnou od začátku Ani-Muk vymýšlela a je ta kreativnějí z nás, jsme začaly nenápadnými maily, jak by vše mohlo běžet, až jsme najednou dělaly webovky – a už to jelo.

Prozradíte mi, čím jste se zabývala před narozením dětí a jak moc jste s Ani-mukem vykročila z oboru?

No, z oboru jsem vykročila dost:-). Před narozením dětí, tedy částečně nakonec už i s dětmi jsem studovala DAMU, obor divadelní produkce – což je takový sympatický obor, kterému se jde věnovat naplno před dětmi, ale pak už to moc nefunguje. No, ať nejsem tak přísná, určitě i DAMU absolventky mají rodinu a pracují v oboru, ale já ten případ nejsem:-). Před DAMU jsem ještě studovala Vyšší odbornou školu publicistiky, ale psaní mi vždycky trvalo moc dlouho:-). A aby toho nebylo málo, jako střední jsem studovala pedagogickou školu . Ale vlastně je krásné, že z každého oboru můžu teď něco čerpat!

Co vám pomohlo rozhodnout se, že se vydáte touto novou cestou a začnete podnikat?

Děti. Já vlastně nikdy nebyla zaměstnaná, ale úplně jsem si nedokázala představit, jak mámy zvládají péči o děti a práci na plný úvazek – v režimu školek, nemocí a vůbec všeho toho koloběhu jsem si sebe samu předem kvalifikovala jako nespolehlivého zaměstnance, který bude pořád s dětmi doma. Anebo jako mámu, co je pořád v práci a rodinný život převezme do rukou chůva. Takže mi z toho vycházela buďto práce na poloviční úvazek, anebo vlastní projekt. No a vyhrál to bohudík Ani-Muk! Jsem typ, který si rád udělá věci po svém, baví mě, že se můžu pořád učit, můžu si dovolit dělat chyby, můžu si vybrat lidi, s kterými chci na projektu dělat – myslím, že bych se v žádném zaměstnání neposunula tolik, jako na vlastní noze. Když se člověk spoléhá na sebe, tak se přirozeně snaží dělat věci s tím nejlepším výsledkem, tak jak nejlíp umí. A to je to, co mi Ani-Muk momentálně nejvíce dává – důvěru v sama sebe, ve své profesní schopnosti. Zní to možná trochu jako klišé, ale myslím že pro maminky, které jsou na mateřské třeba několik let, je toto velké téma – obstojím mezi kolegy? Není moje místo už navždy doma – u dětí?

Co byste poradila maminkám, které jsou třeba na rodičovské dovolené a mají chuť jít si za svým snem a vrhnout se na podnikání?

Vzala bych si tužku a papír a položila si dvě otázky. Co se stane, když to udělám? Co se stane, když to neudělám? A poctivě si sepsat, jaký asi bude váš život, když se rozhodnete pro tu nebo druhou možnost. Spoustu věcí člověk může dopředu odhadnout. A když už se pak opravdu rozhodnete jít si za svým snem, tak za ním opravdu jít a nenechat se odradit počátečními nesnázemi – které vždycky přijdou. Náš první Ani-Muk jsme rozesílaly ve dvaceti kusech. A když pak přicházely další a další objednávky, byl to úžasný pocit. Ale jsem přesvědčená, že i kdyby začátky byly mnohem krkolomnější, tak to nevzdáme – věřily jsme tomu, co děláme. Zároveň bych ale, zvláště pokud se jedná o projekt, do kterého musíte vložit nemálo ze svého rodinného rozpočtu, byla obezřetná ve finančním plánování – tím myslím stanovit si, kdy chci aby mi projekt začal alespoň trochu vydělávat. Anebo alespoň vědět, do kdy ho chci/můžu dotovat z vlastní kapsy. Ty projekty, kde si člověk plní svůj sen sice můžou být krásné, ale protože je to vaše „srdcovka“, tak třeba nepoznáte, že se začínají pomalu přetavovat spíše v noční můru, kdy pracujete ve dne v noci na úkor dětí i sama sebe, ale stejně nic nevyděláváte a propadáte se vlastními investicemi jen hlouběji bez vidiny návratnosti. Já si vlastně Ani-Mukem nechtěla plnit žádný sen. Jasně, bavilo mě a baví s Emmou všechny ty věci okolo, vyrábění, koukat se na fotky od dětí, workshopy…ale na počátku to sen nebyl, spíše takový pokus, jestli obstojíme (s velkou důvěrou, že ano).

Co bych poradila maminkám v začátku?

Dávat si krátkodobé cíle a úkoly, na které si opravdu najdete čas a které zároveň posunou váš projekt dopředu. Vím, že s dětmi je času na práci vždycky málo – proto je důležité věnovat ten čas, co je důležitým činnostem. Já teď začala pracovat tak, že si stanovím na týden úkol, který chci dotáhnout dokonce – vždy jednu věc, která nás posune dopředu (krom toho je samozřejmě další práce s balením Ani-Muků, odesílání, vymýšlením nového tématu). Ale konkretizovat si jeden strategický úkol, a ten opravdu udělat mě osobně přináší dobrý pocit, že nestagnujeme a jdeme kupředu. A taky – nebýt na to sama. Mít s kým konzultovat tyto strategické věci, nechávat si dávat zpětnou vazbu na nápady, které máte. Ono to vlastní podnikání je ošemetné v tom, že spoustu věcí a možností nevidíte, protože jste uvnitř projektu a nemáte ten odstup. Takže určitě najít si někoho, kdo s vámi toto bude konzultovat – je to sice investice, ale myslím, že se více než vyplatí. A to je zároveň věc, kterou bych já od začátku udělala jinak – řešila Ani-Muk s někým, kdo finančnímu plánování, marketingu atd. rozumí více než já.

JANA RUCKÁ – PIKLE Z PYTLE

Jana, je tváří projektu Pikle z pytle. To jsou hlavně kufříčky, které dětem dávají spoustu prostoru pro jejich kreativitu a fantazii.

 

Prozradíte mi, čím jste se zabývala před narozením dětí a jak moc jste s Pikle z pytle vykročila z oboru?

Vystudovala jsem vyšší odbornou školu sociálně právní v Ostravě, poté jsem 2 roky pracovala jako sociální pracovnice v Domově důchodců. Po přesunu do Prahy jsem zjistila, že bych se tady jako pracovník v sociálních službách neuživila, takže jsem nastoupila do „financí“. Před mateřskou jsem pracovala jako operativní controller ve velké nadnárodní společnosti.

Proč jste se rozhodla rozjet váš projekt Pikle z pytle?

Nedovedla jsem si představit, že se vrátím do korporátu, kde není prostor pro individualitu, fantazii a taky jsem věděla, že bych nemohla pracovat od…do. Prostě nechci vidět děti jen večer, kdy je na poslední chvíli vyzvednu ze školky. V tomto je podnikání fajn, naplánujete si čas podle sebe, takže pracuji hodně po večerech, o víkendech, ale jsem flexibilní, takže pokud je hezky, můžeme se sbalit a vyrazit na výlet, do zoo…

 Co vám pomohlo rozhodnout se, že se vydáte touto novou cestou a začnete podnikat?

Upřímně nejvíc mi pomohla moje naivita a nepraktičnost:-). Nedovedla jsem si představit, co všechno podnikání obnáší, takže jsem se do toho vrhla střemhlav. Až časem jsem zjistila, že to není jen o nápadech, ale ty nápady je třeba prodat. S tím mám trochu problémy doteď. Nápadů mám plnou hlavu, ale jaksi mi chybí čas na ty věci okolo. Takže se seznamuji s marketingem a snažím se, aby Pikle z pytle byly vidět. A velikou zásluhu na mé „nové cestě“ má můj muž, který mě hodně podporuje a fandí mi, a taky mě občas vrací zpátky nohama na zem:-).

Co byste poradila maminkám, které jsou třeba na rodičovské dovolené a mají chuť jít si za svým snem a vrhnout se na podnikání?

Nemyslím si, že bych mohla komukoliv něco radit, ale můžu říct, co bych udělala já za sebe jinak. Tak za prvé, bych nejdřív, než jsem do toho šla, více počítala a plánovala. To znamená, že bych si našla někoho, kdo tomu rozumí, aby mi řekl, jestli má smysl do toho jít. Šla bych do toho sama. Já jsem měla to štěstí, že jsme se s mou kamarádkou, se kterou jsem Pikle rozjížděla, dokázaly rozumně domluvit. Většinou to tak není a člověk přijde o sny i o přátele. Osobně jsem moc ráda, že jsem do toho šla. Nechtěla jsem si celý život vyčítat, že jsem zůstala jen u snu. Odvážnému přeci štěstí přeje, ne:-)?

Šla byste do toho tedy znova?

Poznala jsem spoustu skvělých lidí, kteří se povzbuzují, pomáhají si, inspirují se. Je to každodenní komplexní škola. Člověk se za pochodu, prostřednictvím praktických situací naučí spoustu věcí. A reakce dětí, které si přijdou hrát s Kufříkovem za mnou na trh, jsou k nezaplacení! A v neposlední řadě je to ta svoboda. Takže ano, šla.

 

Oběma moc děkuji za rozhovor. A zeptám se i vás. Jak to máte vy? Pojďme se vzájemně inspirovat nebo „nakopnout“ na FB. Čeká tam na vás i malá odměna!

1 komentář u „Jakou cestou se vydat po mateřské“

  1. Držím palce s vejškou, když je vůle a píle tak jde všechno! 🙂 a novým projektům fandím, moc se mi líbí kolik je v nich citu a především s cílem někomu pomoci!

Vložte komentář