Další krůček za snem

Jsou to dva roky, kdy naprosto nečekaně odešlo z tohoto světa pár duší, které tu prostě ještě měly zůstat… Vedle narození našich dětí to byl pro mě jeden z nejsilnějších impulzů pro to, abych začala o životě přemýšlet trochu jinak. A tím nejpodstatnějším uvědoměním si byla jedna naprosto triviální věc. Věc, kterou teoreticky ví každý z nás, však je to skoro fráze. Že naše sny nemáme odkládat na zítra, na pozítří, na později, až bude čas…až bude to a tamto… Ale máme směle vykročit a prostě konat. Žít dneškem. Protože ono zítra už třeba nemusí nastat. Nebojte, nebude to článek jen o mém „průvodci Českosaským Švýcarskem pro rodiny s dětmi“. Tuším, že už toho asi máte plné kecky. Ale přeci jen si dovolím malou poznámku. Pevně věřím tomu, že i toto zhmotnění mého snu pomůže nejednomu z vás směle vykročit. Překonat strach, přestat hledat důvody, proč to nejde, ale hledat způsoby, jak by to mohlo jít. Mně osobně pomáhá si jasně říct, jaká rizika mi to či ono může přinést. A v závěru dojdu většinou k tomu, že když nejde o život, jde o h…

Stejně tak jsem letos přistupovala k volbě školy pro Žloutkovou. To si pište, že jsem měla stažený zadek, když jsem se rozhodla pro malou školu ve vedlejší vesnici, kde jsem se nemohla opřít o žádnou zkušenost. Však škola fungovala teprve chvíli. Tolik lidí si klepalo na čelo, co že to zase experimentuji, však mám školu před barákem. A my jsme v tom běžném školním systému též vyrostli. Takřka do posledního dne jsem seděla na dvou židlích a nevěděla jsem, kam tu naší holku vlastně pošlu. Brzdil mě strach. Strach, abych neohrozila její budoucnost, nepokazila jí kariéru, nezanechala na ní nevratné stopy… Začala jsem se svým strachem pracovat. Uvědomila jsem si, že to jediné, co pro ni chci, je štěstí. A vnitřně jsem věděla, že ta malá, vesnická škola, kde se tolik nehraje na pravidla, obalené sešity, zvonění a známky, je tou správnou cestou. A uvědomila jsem si, že to nejhorší, co se může stát, je to, že ji prostě přehlásím do školy jiné. A pakliže by to bylo nezbytné, společně to zvládneme. Všechno má nějaké řešení a všechno nějak dopadne. A strašně se mi ulevilo.

A teď řeším, jakou cestou se vydám dál. A najednou se mi čím dál častěji vkrádá do myšlenek ta pro mě doposud odporná zkratka „OSVČ“. Vnitřně se stále bráním, ale čím dál tím víc se sama sebe ptám, proč se toho vlastně tak bojím? Jaká rizika mi to přinese? A pomalu, jistojistě docházím k závěru, že přeci nejde o život, ne? Tak uvidíme.

A víte, co je na tom všem nejlepší? Ta provázanost všeho se vším. Ty náhody. Nebo spíš nenáhodné náhody, které mi zřejmě osud nahrál do cesty, na kterou jsem se vydala, když jsem překonala svůj strach. Třeba můj blog. Díky němu „znám“ tolik zajímavých lidí! A díky té virtuální komunitě se dostávám i k zajímavých kontaktům. Třeba Zuzka. Zuzku jsem poznala díky Svobodné hře, kterou naprosto totálně  a maximálně obdivuji. Zuzka k nám přijela na chalupu, aby mi natočila video pro mou kampaň na Hithitu (video zde). A nakonec jsme spolu strávily super týden, během kterého si naše děti, až na slabší chvilky, haha:-), parádně rozuměly. Takže teď mám nejedno video (koukněte i na toto), spřízněnou duši a děti mají kamarády. Toho všeho by nebylo, když bych tehdy před dvěma lety neudělala ten krok do neznáma…

Díky mému „průvodci“ jsem se opět utvrdila v tom, co mě baví. Říkám tomu „vymýšlet blbosti“. A už se mi v hlavě líhnou další a další plány. Z ničeho nic se to z člověka valí a valí!

Ono je to jako s dětmi a hračkami. Čím víc jich doma mají a znají, tím víc neví, s čím si hrát. Ale když jim dáte do ruky pár klacků, nápady z nich lítají rychlostí blesku. Krok za krokem se z obyčejné, neopracované věci stává naprostý originál. Však posuďte, co jsme o víkendu společně vytvořili. Třeba taková autíčka, postýlka a sprchový kout s wc, to jsou čistě jejich nápady. Sakumprdum.

Co říkáte na takové tvůrčí workshopy v přírodě? Ne takové to „Tady si sedni a nech si pomalovat obličej.“, ale opravdu intenzivně prožité společné chvilky ve znamení rodič- dítě, ze kterých vzejde naprosto originální, užitečná věc na památku, ať už hračka nebo kus nábytku! To by šlo, ne? Takže zájemci, hlaste se! sdetmivbaglu@seznam.cz.

Stále máte možnost si na HITHITU zakoupit odměnu (Piknik u nás na zahradě), během které můžeme třeba místo pikniku něco podobného spáchat, mrkněte sem: https://www.hithit.com/cs/project/3971/toulky-s-detmi-v-baglu-ceskosaske-svycarsko-a-okoli. A nebo najdeme jiný termín a jiný prostor!

A co vy? Jaký sen si začnete plnit dnes?

Vložte komentář