Nejkrásnější Paseky nad Jizerou

Jestli jsem se někde cítila šťastná a totálně zamilovaná do krajiny, bylo to zde!  Místo, kde cestovní ruch tak nepulsuje, čímž je ještě dokonalejší a krásnější. Takže se není čemu divit, že jsem po návratu domů začala zuřivě googlit chalupy na prodej právě zde 🙂  (měsíc na to jsem zase sjížděla oblast Zell am See…). Ty louky, ach ty louky… ty chaloupky… pohádka!

Pět žen, sedm dětí

Byla to výzva, ale daly jsme to! Pět superžen, sedm dětí, ubytování uprostřed sjezdovky.  (Pokud na fotce uvidíte chlapa, je to z posledního dne.) Tentokrát vám nedám typ na ubytování, neboť toto bylo v soukromí. Ale dám jednu radu. Opravdu – i když si myslíte, že to nedáte, dáte to:-)! Ověšené všemi možnými krámy počínaje nočníkem, konče postýlkou a obří taškou „žrádla“ (v tu chvíli to nenazýváte jinak)   a některé z nás – no, kdo asi… i s nechodícím děckem (ono tedy chodí, ale co by se drápalo nahoru, když mamka ponese, že) jsme to vyšláply! A byla to romantika jak blázen! Jedinou nevýhodu takové ubytování má – ať jdete, kam jdete, jedna cesta je vždy do nechutného kopce:-). Ale dá se to i s kočárkem! Naše děti to den za dnem zvládaly lépe a lépe, být tam měsíc, tak to vyběhnou a ještě nás vynesou.

S kilometrovníčkem to jde lépe!

Aby ti naši pacholci alespoň chvíli šlapali bez remcání, vytvořili jsme pro každého „Kilometrovníček“, aneb za každý kilometr jedno razítko s batůžkem. Každý večer pak mohli do „Kilometrovníčkové banky“, kde na ně něco čekalo. Celkem to fugovalo.

Od Hermíny k Prdku, aneb viděli jsme akorát prdlačku

Hermína
Hermína

První z výletů se příliš nezdařil.  Od chaty jsme přes veškerou naši snahu ušli (bez kočárku!) asi tak 200 m. Pak jsme usoudili, že toto fakt ne. Plán byl jasný. Od Hermíny k Prdku. Hermína je malá restaurace přímo na sjezdovce (dá se k ní zajet autem), která má specifickou atmosféru. Takovou netradiční. Není vůbec babyfriendly (i když je před ní hřišťátko a trampolína!), ale stojí za to se jít podívat dovnitř! Ty cedule, které jsou na zdech, jsou prostě geniální. Škoda je, že nemám foto. Dost jsem se nasmála. Hermína nemá vlastní webové stránky, najdete ji pod www.pizar.cz, což je lyžarský vlek.  Prdek je opět restaurace.  Nechť žije gastroturistika:-)! A opět jedinečná, jiná, prostě Prdek. Prý tam vaří skvěle! My nemůžeme soudit. Poprvé jsme tam nedošli a podruhé bylo zavřeno (ale i tak nás obsloužili alespoň nápoji a zmrzlinou).  Zpět jsme se chtěli vrátit po silnici – tedy silnici…  Ono není silnice jako silnice… tady opravdu potkáte auto sporadicky, silnice slouží jen místním. A ač je to procházka po silnici, je krásná… (Nakonec jsme ji dali druhý den.) 🙂

Na rozhlednu Štěpánka aneb zase prdlačka:-)

K rozhledně jsme šli od Prdku, nejprve po silničce, kde nás minuly všehovšudy 2 auta, pak po kamenité cestě, která byla trošku hůř sjízdná s kočárkem, ale zvládlo se to. A nejdelší část cesty vedla po cestě ideální pro ty nejmenší cyklisty. Celou trasu zvládla čtyřletá dcera celkem slušně. Odpočinek proběhl na trampolíně Chaty Štěpánky (ta posloužila i jako přebalovák a kojící místnost). Hned naproti byl výběh oveček, kde se zdržel náš malý zoolog a vlastně i kvůli němu jsme se už prostě na samotnou rozhlednu nedostaly. Tam s kočárkem určitě ne, max s Chariotem. Zoolog Bráchoségra odmítal odejít od oveček, následně se odmítal nacpat do nosítka, tak jsem to v rámci zachování dobré nálady a požitku z cest vzdala. Však co, nemusím vidět všechno:-). I tak byl celý víkend krásný.

Harrachov a návrat do reality

6

Protože nemáme jen miminka, kterým je šumák, kam se jde, hlavně když tam jdou i prsa (nebo flašky) a kochat se krajinou děti nebaví až tak moc, jako nás, rozhodli jsme se jeden den vyrazit do Harrachova. Joj, to byla změna! Z takové idylky do víru velkoměsta. Na internetu jsme si našli, že v Harrachově jsou minimálně tři celkem nabušená dětská hřiště.  My jsme se rozhodli pro to u lanové dráhy. Obří dřevěný hrad,  veliká trampolína a skákací hrad. Vstupné bylo buď celodenní nebo formou jednorázového vstupu. My jsme nakonec zvolili jednorázové vstupné, protože, co si budeme povídat, zas takové „wow“ to nebylo. Pak jsme se rozhodli dojít od lanové dráhy ke dráze bobové. Cesta vedla po silnici, ale opět takové, po které jezdili jen místní, tedy skoro nulový provoz. Bylo zajímavé sledovat rozdíl mezi Harrachovem a Pasekami.

U bobové dráhy bylo také pěkné hřišťátko, na kterém nikdo nebyl.  Takže naši menší si zde místo oběda schrupli. Oběd se prostě odsunul na pozdější dobu.

detske-hriste-u-bobovky-0

Bobovou dráhu v Harrachově jsme si užili s těmi staršími. Nakonec jen 2x, neboť jízdné se neplatilo za sedadlo, ale za osobu. Ta1kže i když jsem měla dceru na klíně, jízda nás vyšla jako za dítě a dospělého celkem draho. Ale stálo to za to! To vzrušení dětí, jejich strach na jedné straně, na druhé zvídavost ideální kombinace, neboť se z vašeho akčního děťátka stane andílek, kterého byste při jízdě nahoru láskou umačkali.

Při návratu zpět nám už bylo jasné, že oběd asi na večeři prostě nepřesuneme, tak jsme pátrali, kde se najíst. Najíst znamená sedět, tiše sedět, nebo alespoň  sedět v jakž takž tichu a sníst své vlastní jídlo a to teplé! Pocestnými nám byla doporučena restaurace My piknik. Asi jsme si pochutnali, vlastně i jo, ale hlavně – byl klid! Restaurace má obří zahradu se spoustou atrakcí pro děti, od motorek, přes houpačky po domečky a kolotoče a skluzavky a dokonce i zvířata. Dětský koutek – ale jaký parádní – takový prosklený kotec tam byl také! Dětské židličky, redukce na wc… takže značka: ideal.

Dětské potřeby jsme tedy uspokojili a mohlo se přistoupit k dalšímu výletu, tentokrát dle našeho gusta:-).

Havírna aneb tentokrát cíl dosažen

30

Cesta k Havírně začala opět tradičním výstupem přes sjezdovku až na cestu vedoucí i k Prdku. Míjeli jsme i vodní nádrže pro zimní sněhová děla, ovečky a hlavně  krásná stavení. V lese jsme stavěli opět domečky pro skřítky a prostě nám bylo fajn. Celá cesta v pohodě sjízdná s kočárkem. Nejprve po silničce, ale takové té místní, a pak po široké cestě. Jen pozor na cyklisty! Cestu jsme zakončili v Pasekách u kostela,  v restauraci „Na Buďárce“. Tam nám pohotově nabídli dětské židličky a hadici na osvěžení, protože bylo asi 150 stupňů.  Uvnitř Buďárky  zázemí pro děti není, krom automatu na ty d… kuličky, ale venku nás zaujala  obrovská dřevěná dvojhoupačka.

Celková trasa asi 9km a velká pochvala pro obě děti!

Paseky mě opravdu dostaly! Nedotknutá romantická krajina s duší. A uchovám si i milou vzpomínku na nakupování v místním obchůdku. Nejen, že berete to, co je, najednou neřešíte, jestli  je něco bio nebo ne, ale stanou se vám i věci jako tyto. Vy, dvě děti, dva banány. Než k nim dojdete, ukořistí je jiná zákaznice. Pak se na vás podívá, podívá se na děti a řekne: „Tak si je vemte, víte, my je teda máme rádi, ale my je asi  nepotřebujeme  tak, jako vy.“  Nádhera.

Vložte komentář