První třída bez známek

Když byla Žloutková ještě ve školce jako předškolák, narážela jsem na pár věcí, které mi prostě vadily. Nedokázala jsem třeba pochopit, proč předškoláci nemůžou mít plyšáka na spaní. Pro někoho možná totální kravina a banalita, možná si ťukáte na hlavu a říkáte si „Abych se z toho nepoto“. Ale pro ty, co si v pěti letech přes svou nevoli prostě musí lehnout a usnout, to banalita není. A já zkrátka nedělám ráda věci, které mi připadají padlé na hlavu. A ráda vedu děti k tomu, aby se pídily po smyslu toho, co dělají. Paní ředitelka na mé námitky vždycky s blesky v očích argumentovala, že se děti přeci musí připravit na školu, však už jsou předškoláci! „Jako proč?“, prolítlo mi pokaždé hlavou.  Ty bláho, já jsem ještě ve čtrnácti spala s plyšákem, kterého jsem pak ze dne na den vyměnila za plakát hošíků z New Kids on the Block. No nevadí, souboj jsem vzdala. Žloutkové jsem vysvětlila, že zkrátka existují pravidla, se kterými prostě nemusíme souhlasit, ale musíme je dodržovat. Že je vždycky fajn to zkusit změnit, ale ne pokaždé se to povede. Také dobrá zkušenost. Ale jsem ráda, že jsem jí ukázala, že není dobré jen tiše sklopit hlavu, mlčet a celý život přejímat pravidla, která smysl prostě nemají.

Také jsem nedokázala pochopit, proč se těm čtyř až šestiletým dětem skrze razítka známkují pracovní listy. Ty hodně vyvedené pracovní listy byly ohodnoceny  vždy dvěma razítka, ty horší jedním, ty méně povedené žádným. Vše bylo krásně vyvěšené na nástěnce i se jménem dítěte. Přiznávám, že jsem na to často koukala a sama nechápala, proč má některé dítko razítko jedno a některé dvě, když jsem na těch lejstrech neviděla žádný rozdíl.  Ale jako fakt žádný. Žloutková byla na první pohled v pohodě, vždycky měla razítka dvě. Ale já jsem viděla tu radikální proměnu mého dítěte. Najednou se doma bála kreslit, když se jí něco nepovedlo, byla schopna obrázek s prominutím vzteky sežrat, že se jí to nepovedlo, v jejím slovníku se začaly objevovat spojení jako „jsem k ničemu; nejde mi to; neumím to…“.  Ta čistá radost z dělání věcí prostě jen tak, protože nás to baví, byla ta tam. V pěti letech. Horší to měly ty děti, které měly razítko jen jedno nebo nedej Bože žádné. Ne jednou jsem viděla v jejich očích slzy a zklamání, však se tolik snažily a zase to nevyšlo! No, koho by to nemrzelo? Ptala jsem se proč? Proč to musí být?  Odpověď mě snad už ani nepřekvapila. „Aby se děti připravily na školu“. Žloutkové už nebylo ani co vysvětlovat, prostě do školky chodila opravdu jen, když to bylo nutné. Ale ta stopa byla tak hluboká, že své sebevědomí si buduje ještě teď, o rok později.

Ne, nejsem alternativní, ani bio, eko a pod. Dokonce jsem ještě coby bezdětná, nebo když byly děti malé, vnímala všechno to neznámkování ve škole jako takový módní výstřelek doby. Možná tak trošku v duchu „No abyste se z těch dětí nepodělali, však život se s nimi mazlit nebude, musí se na něj pořádně připravit“. Ne, z dětí jsem se nepodělala. Jen to prostě teď vidím jinak.

Dnešní společnost je strašně výkonově orientovaná. Děti učíme anglicky snad ještě v břiše (ale proč ne, však jsou jak houba!), to je to nejmenší, ale proč je pořád jen tak zuřivě na něco připravujeme? Už ve školce je připravujeme na to, jaké to bude ve škole, že tam se s nimi nikdo párat nebude. Připravujeme je na život, protože se s nimi nikdo mazlit nebude. Proč je pořád jen na něco křečovitě připravujeme? „Musíš se učit, abys až vyrosteš…“ Proč s nimi prostě jen ten život nežijeme a nenecháme věci víc plynout? Čím jsem starší, tím víc se kloním k tomu řešit věci, až nastanou…

Když jsem dneska viděla to vysvědčení, chtělo se mi brečet dojetím. On by si člověk mohl říct, no Bóže, tak tam nemá jedničku, ale nějaké psaní, však je to to ve finále to samé. Ne, pro mě není. Ona je totiž jednička jako jednička, ale poví nám něco o tom, kolik snahy, motivace, práce za tím je, než ji člověk získal?

Já jsem šťastná, že to jde prostě i jinak! Není potřeba mít nad sebou ten bič a v písance jednu červenou čáru za druhou, není potřeba každý řádek v písance známkovat. Často se mě lidé ptají, jak to dítě jako pozná, že nepíše špatně? Nenaučí se psát špatně, když ho nikdo neopravuje? Nebojte, pozná!  A naučí se u toho i sebereflexi, naučí se ohodnotit samo svůj výkon, naučí se samo sebe motivovat. Najednou nepíše ta písmenka hezčí, aby místo dvojky byla jednička, ale aby se jemu samému prostě víc líbila, aby šla lépe přečíst. Cítíte ten rozdíl?  A to je pro mě strašně moc.

7 komentářů u „První třída bez známek“

  1. Dobrý večer, moc ráda čtu Vas blog, i když s řadou názorů nesouhlasím. Např. Ohledně známek na vysvědčení. Syn chodí do druhé třídy na výběrovou státní školu, já jsem naopak hledala školu co možná nejvíce konzervativní, tzn. známky, domácí úkoly, učebnice, co možná nejvíce blížící se tomu, jak jsem školu zažila já. Samozřejmě bez té ideologie-:)Minulý týden jsem se byla podívat na PORG, uvažujeme o jeho víceletem gymnáziu, pokud to synovi půjde jako dosud. Neumím si upřímně představit, že by se tam či jinam hlásil ze školy, kde nebude zvyklý na známky a jiný styl výuky. Syn uz na základní školu musel delat zkoušky, neměl s tím problém, bylo to zábavnou formou, vzala jsem ho do několika škol, aby si mohl říct, kde by se mu líbilo. Je fajn, že si dnes rodič může vybrat, zda mu více vyhovuje klasická nebo spíš alternativní forma výuky. Jen si osobně myslím, že střední i vysoké školství je vedeno spíše konzervativne, což kvituji, takže potom přechod z alternativní školy může být složitější. Je mi jasné, že většina komentářů bude souhlasit s Vámi, ale měla jsem pocit, že chci přispět i svým jiným pohledem.

  2. A já naopak už školku volila takovou, aby v ní ta pravidla, která mi přijdou nesmyslná, prostě nebyla. Aby se děti na vytváření pravidel mohly podílet, jednalo se s nimi s citem a respektem, aby to nebyla pořád samá příprava na něco (na besídku, na vystoupení, na školu…), ale aby to byl život sám. Chodí do lesní. Máme kliku, že je jedna sotva 10km od nás a že si ji můžeme dovolit platit. Děti tam jsou 3 dny v týdnu, 2 jsme spolu.
    Školu, se kterou bychom souzněli my rodiče a která by vyhovovala pojetím i našim dětem, v rozumném dosahu nemáme. Takže bude domácí, několik rodin učí své děti dohromady komunitním způsobem.
    Mnoha lidem se to nepozdává, ale to je mi vcelku jedno. Jsem vděčná, že máme možnost volby a každý si můžeme v rámci svých možností vybrat podle svých priorit. To mi přijde moc fajn 🙂
    Toho střetu s realitou při přechodu na klasickou školu se nebojím. Věřím, že děti budou sociálně natolik posílené, že to zvládnou.

  3. argument „zvykáme si na školu“ u nás ve školce proběhl taky – mimo jiné děti musejí být ve třídě do 8 hodin (už i ty tříleté), prý aby si zvykaly, že budou vstávat do školy… Zeptala jsem se paní ředitelky, jestli už trénuje chození o holi, aby byla připravená na to, až bude důchodce.

  4. Dobrý den,
    Váš blog mám moc ráda a čerpám tady inspiraci. S Vaším článkem souhlasím, slovní ohodnocení na vysvědčení je paráda. U nás ve školce dětem nechávají plyšáky na spaní i předškolákům a žádné „známkování“ výkresů se neprovádí. Známkování ve škole nemám moc ráda. Sama jsem měla stále samé jedničky, ale neuměla jsem „mluvit“, říci a obhájit svůj názor. Tohle by se měly děti především učit, nebát se promluvit, hájit zájmy své či jiných lidí. Nikam daleko jsem to bohužel nedotáhla, protože jsem si nevěřila a stálo mě to spoustu sil ty jedničky obhájit 🙂 Dnes už všechno vidím jinak a vedu tak i své děti. Není důležité mít jedničky a dvojky, ale hlavně aby to učení dítě bavilo a mělo stále touhu dovídat se něco nového.
    Petra

  5. To je moc hezky napsaný. A určitě souhlasím s tím, že pravidla by měly ty děti spoluvytvářet, pak budou víc respektovat jejich dodržování. No, svět se s nima opravdu mazlit nebude a nejhorší je, že výsledky naší „práce“ (výchovy) bude vidět až v tom reálném čase, tedy za několik let. Myslím, že každý rodič dělá maximum, co může.
    A na argument, proč nemůže mít Žloutková v předškoláčku na spaní plyšáka, bych odpověděla, že ve škole se taky nespí, tak proč teda musí spát (jak jsem pochopila, tak se jí moc nechtělo).
    Jančo, děláš to dobře! Intuice je to nejlepší, co mámy mají.

Vložte komentář