Slasti a strasti jedné mámy

Je sobota ráno u našich na chalupě. Obě děti leží se mnou v posteli, jak jinak, že jo🙂. Někdo přeci musí bojovat za vyvrácení předsudků, že každé dítě má mít svou vlastní postel. Ještě v polospánku slyším jejich tichý rozhovor. „Pššš, pojď, půjdeme vzbudit dědu. Ale jenom dědu, rozumíš? Tak pojď, hlavně potichu. Ale jen dědu, jo?“ Opatrně otevřou dveře a vklouznou po špičkách do ložnice, kde spí babička s dědou (mimochodem, jen pro zamyšlení,  ta manželská postel… neměl by mít každý svou vlastní? Proč se u u dětí se očekává, že budou spát každý v jiném rohu místnosti a manželé najednou ne?) a oba nahlas zařvou „dědo!!“ Myslím, že babička byla na pokraji infarktu🙂. Jen jsem se pousmála nad jejich dětským viděním světa. Je TAK jiné! A myslím si, že se na to často zapomíná. Že od dětí chceme, aby situace vyhodnocovaly jako my, aby se chovaly jako my, aby ovládaly emoce jako my…jenže ony nejsou my, ony jsou ony. Individuality. Díky Bohu za to!

Brácháč dnes celé dopoledne doslova profňukal. Jo, bylo to o nervy. Pokaždé to je trochu o nervy, když začne. Fňuká vlastně dost často. Mám mu to mít v jeho necelých třech letech za zlé? Jak moc za to může on? Jak moc za to můžu já svou výchovou, že je takový, jaký je? Když mně, jako jeho mámě, jsou ty pohledy okolního světa nepříjemné (bože, ta má ale ufňukaný, rozmazlený dítě), jak se má pak cítit on? Přeci nechci, aby potlačoval své emoce. Ono je tak snadné zakřičet „Nefňukej už!“ a tak sakra těžké pochopit, z čeho jeho chování pramení. Když to vezmu z druhé strany. On je ten, kdo se mě často ptá „maminko, ploč si smutná?“, kdo ke mně přiběhne a fouká na mě, když mě něco zabolí. Cítím v jeho věku neskutečnou citlivost a empatii. Tu přeci nechci zploštit…

Děti jsou pro mě obrovská škola. Mnohem víc se snažím okolní svět nesoudit, ale chápat, ptát se, proč to tak je? Miluju je takové, jaké jsou, i když přiznávám, že někdy cítím frustraci. Obrovskou frustraci, že věci nejsou tak, jak bych si přála já. Přála bych si mít dvě děti, které se bezmezně milují, nedají na sebe dopustit, stojí jeden za druhým. Na místo toho tu mám dva rváče, kteří jsou co pět minut v sobě. Náš byt se často otřásá v základech. Tady to bublá, ty emoce🙂. Když se zamyslím, jaké výchovné cíle jsem si stanovila, ta mi vyplývá jeden hlavní. Chci, aby děti vyrostly v milujícím prostředí, aby věděly, že když udělají sebevětší průser, budu tu pro ně a nepřestanu je mít ráda. Chci, abych mohla věřit já jim a ony mně. Aby se nebály mi říct cokoliv, přijít za mnou se svým trápením, průšvihem…. A i když jsem matka neurotička🙂, která má často co dělat sama se sebou, snažím se jejich osobnosti neškrtit. Nechci vychovat ovce, které táhnou za stádem. Které se leknou, když někdo zvýší hlas a tím si hraje na autoritu. Chci, aby měly svůj vlastní názor, aby si za ním stály, nebály se ptát, ozvat se, bojovat za svou pravdu.

Teď ještě, jak se dostat z místa A do místa B? Jak toho dosáhnout🙂?

Čím víc se cítím matkou, tím víc cítím i narůstající sebevědomí, kterým jsem nikdy příliš neoplývala. V době tápání jsem si prošla kurzem Respektovat a být respektován, teď s úsměvem na tváři občas sleduji střípky z moderní Nevýchovy. Ne, nevysmívám se tomu. Jsem za tyto přístupy nesmírně ráda. Pomáhají člověku se nad věcmi zamýšlet, vidět je i z jiného úhlu pohledu. I když jsem stále ve fázi pochybností, jak to všem jen proboha živého může fungovat, když mně to nefunguje? Není to jen marketingová masáž, která ve mně vyvolává pochybnosti o tom, jak to dělám? Neměl by člověk víc věřit sám sobě? Poslouchat sám sebe a svou intuici? Nestávají se z nás díky těmto výchovným „trendům“ přeci jen ty ovce, které věci dělají tak, protože si je někde přečetli?

Co tím vším chci vlastně říct? Možná to je vzkaz všem mámám, tchýním, babičkám (myslím, že ženské k tomu mají prostě větší sklony), které mají tendenci soudit, hodnotit a srovnávat děti a jejich výchovu. Nedělejme to.  Milujme ostatní tak, jací jsou. Nevyvolávejme v nich zbytečné pochybnost o sobě samém. Buďme jim oporou. Nedávejme jim sežrat jejich slabosti a srážet tak jejich sebevědomí. Respektujme se navzájem.

A speciálně pro naše mámy a tchýně – stejně jako vy, i my se snažíme naše děti vychovat tak nejlépe, jak umíme.  To je přirozenost nás, které se mohou pyšnit označením MÁMA.

Vložte komentář