Takové běžné dopoledne

Ve virtuální světě hrozí riziko, že si člověk může připadat jako takový malý lůzr. Všude se to blýská a třpytí, sálá na vás teplo rodinného krbu ostatních, ale co se ukrývá za obrazovkou v reálném životě, to už ví jen ten, kdo tuhle virtuální realitu vytváří. To je asi jako když si koupíte v supermarketu vlašák. Taky na vás ve vitrínce hezky kouká, ale celý background jeho vzniku vám zůstal utajen:-). A tak vám poodhalím já naše idylické dopoledne.

6:40 „Mamíííí, mam hlad!“ Jsem odvlečena Brácháčem do obýváku a poslepu mu zapínám Mickeyho klubík.

Kolem sedmé přichází Žloutková. Netváří se, že by se vyspala dorůžova. Já, jako každé ráno, jsem odhodlaná nebýt matkou hysterkou, nekřičet, být milá, pozitivní a vytvořit pro celou rodinu harmonické prostředí. Takže začínáme…

Cca 7:20 „Zlatíčko (směrem k Žloutkové), nemáš ráda, když jsem ráno nervózní a křičím, že ne?“. Ticho. Šťourá si tužkou do takové té zvukové knížky. Nevadí, zřejmě neslyšela. „Zlatíčko, slyšíš mě?“, říkám milým, klidným tónem. Však předsevzetí jsou předsevzetí. Nevadí, dotknu se jí, třeba mě přestane ignorovat. Ha, začíná mě vnímat.  „A proč myslíš, že bývám ráno nervózní a občas až křičím?“ Zase se šťourá. Ignorace. Tak ji napovím. „Víš, já ráno bývám nervózní, protože jste hodně pomalí a nestíháme přijít do školky včas“. Nezájem. Ale já se nevzdávám. „Myslíš, že bys pro to mohla něco udělat, aby to tak nebylo?“, „Napadá tě něco?“. Hele, když říkají, že to funguje, že dítě vycítí tu důležitost, a pro mě to je ale sakra důležité, tak to doprčic přeci musí zafungovat, ne? H…. .h….. zlatá rybka. No, nakonec to z ní vydoluji, domluvíme se, že v 8 hod, čili až bude ručička nahoře, bude oblečená a půjdeme do školky, kde musíme být nejpozději v 8:30.

7:55 Snídá v pyžamu. Cítím zoufalost a naprosté selhání. Zase!

8:00 Rezignuji na respektující metody, přichází jasné úkoly, výhrůžky počítání, pot, nálada se rapidně zhoršuje.

8:10 Nálada ale sakra houstne. Začínají nás asi registrovat i sousedi.

8:25 Žloutková je ready. Ovšem teď přichází na scénu Brácháč. Zřejmě čekal na svou chvilku slávy. Uvědomil si, že chce indiány a batoh. Šup, tady máš indoše a batoh, mrskám mu je do batohu s nadějí, že když poběžíme, že nám pípák ve školce na brance ještě zapípá (vypíná se v 8:30). Jenže to je ta osudová chyba! On si to chtěl totiž zabalit SÁM. Jako někdy některá slova a spojení nesnáším…sám…mam hlad… mam chuť… bolí mě nožička…

8:30 Přichází amok spojený se záchvatem kašle, přihazuji do batůžku k těm indiánům ještě oba inhalátory, hážu Brácháče na ramena a běžím s ním tři patra dolů pro kočárek.

8:40 Zvoníme na zvonek ve školce. Zase. Ajajaj, „dnes je tu inspekce“ vítá nás paní učitelka. Omlouvám se a dozvídám se, že asi tak pět dětí doma zvrací. „Aha, tak to my zase jdeme“. Odcházíme všichni tři ze školky, klepou se mi ruce a chci utíkat a brečet. Všechen stres naprosto zbytečný:-)!

Pak jdeme k řezníkovi (cítím se být připravena, když řekne Žloutková, že chce housku, tak koupím dvě a suverénně ji podávám Brácháčovi. Však řve vždycky „taky ci, taky ci“. Jo, tůdle, chce rohlík! Hádě jedno nevděčné! Tak ještě do Alberta… jen pro jogurt! Haha, znáte to? Já nevím jak vy, ale co jsem na mateřské, mám v hlavě asi zabudované nějaké senzory na slevy. Takže tu máme mléko v akci, rajčata v plechovce v akci… Somat do myčky v akci… samé těžké věci, ale přeci to tu nenechám, ne?

Přicházíme zpět domů. Kočár váží asi 60 kg. Celá opocená to dotáhnu do kočárkárny a potkám BEZDĚTNOU sousedku. Omluvně mezi řečí rádoby vtipně podotknu, že nás asi každé ráno musí slyšet, haha, že jsme takoví trošku hlučnější. Doufám v to, že řekne že ne, tudíž se nebudu muset začít bát sociálky. Vyvede mě z omylu, chladnokrevně a suše pronese „no docela jóó, no“. Káča jedna, ještě neví, co je život, že jo:-). Ty jo, ale jak byla namalovaná, můra jedna!:-) (doprčic, nepoužívala tohle oslovení moje babička?).

Z posledních sil vynesu nákup domů, beru klíčky od auta a hurá děti, jedeme na zamrzlý kaluže! Jsem ráda, že nálada už je o dost lepší, když si brácháč všimne, že jsem si ukousla jeho rohlíku. A jsme tam, kde jsme byli v 8:25. Že se na to nevy….

No, nakonec jsme na procházce, je nám krásně, miluji své děti! Nikde nikdo, ticho, klid, příroda.  Brácháč mě opakovaně zastřelí, řve, že je Vinnetou apač, Žloutková je ve své vlastní realitě a hraje si své fiktivní příběhy a opéká buřty. To ohniště udělala pro mě, ať si můžu ohřát ruce, protože jsem zase jediná, kdo zapomněl rukavice! Je mi krásně.  Pro sichr vyfotím všechny tři podezřelé chlapy, co kolem nás projdou a píšu Véčkovi, kde jsme a kdo prošel, kdyby nás odkrouhli, tak ať ví, kdo to byl:-).

11:00 Návrat domů.  Plný kufr větví zase. Nevadí, jsem přeci ta pohodová, tolerantní mamka, ne? 🙂

Brácháčův meč
Brácháčův meč

Mezi 11:00 -11:45 se snažím uvařit oběd, což mi výrazně komplikuje hledání 1,5 cm dlouhého meče z Playmobilu. Ta hysterie mě vybičuje k maximálnímu výkonu, že ho fakt najdu! Jsem borec:-).

Jako je tu ještě někdo, kdo si myslí, že matky na mateřské nemají doma co dělat?

A zítra, zítra bude všechno jinak! Ale už fakt!

Vložte komentář