blog o cestování s dětmi

Přikázaný směr jízdy životem

A možná budu dneska víc osobní, než bych chtěla. Možná budu jen tak maminkovsky plkat, soukat ze sebe patetické bláboly, za které si zítra ráno namlátím, ale co mi je potom. Však blog je deník a já si chci dneska virtuálně ve svém deníku zabrečet. Potřebuju to. Normálně mi je děsně smutno. A stejnak to čtou jen baby a ty mi to odpustí.:-)

Končí to. Prostě končí to naše krásné období, kdy ráno přemýšlíš, jak si užiješ den. A užiješ si ho přesně tak, jak chceš. Protože každý den si můžeme vybrat. Ten život bez systému. Bez větších povinností. Jasně, řekni to mámě na mateřské a jednu ti natáhne:-).  Ale jo! To období prostě nemá chybu! Ta volnost, ta svoboda, možnost být svým vlastním pánem. No co je víc? A teď to prostě končí. A nejde to zastavit. Berou nám to. Tik tak, blíží se to víc a víc. Už jen pár dní. A já se toho nechci vzdát. Nejde mi to. Neumím to.

Škola.

Natvrdo si přiznávám, že mi nějak nejde zpracovat fakt, že Žloutková nastupuje do školy. Že mému dítěti končí to nádherné období, kdy jedinou starostí je, s čím a kde si bude hrát (A jak mě vytočit:-).) Startuje se nová životní etapa, která udává jiné tempo i směr, než bychom občas chtěli. Do školy se prostě chodí každý den. Domácí úkoly se prostě dělají. Do práce se prostě chodí. Autority se poslouchají. Tak to bylo, tak to je, tak to bude. Tak co řeším, že?

Když před dvěma lety zemřely během čtvrt roku dvě vitální ženy v mé širší rodině, jakoby mi to otevřelo oči. Když mi před rokem Žofka dva měsíce po narození své holčičky napsala, že má rakovinu, otevřely se mi ještě víc. Kombinaci narození našich dětí a těchto událostí způsobila, že se můj žebříček hodnot totálně promíchal. Nezůstal kámen na kameni. To uvědomnění si pomíjivosti života…

Už tu najednou není ta rádoby manažerka dodržující dresscode. Už tu není ta holka, která jela na samé jedničky. Ta, která nutně musela do zahraničí. Ta, která potřebovala zahraniční praxe a kdo ví co ještě. Jsem tu já. S chutí žít. Prostě jen žít. A to samé si přeju pro své děti. Nemám potřebu, aby měly samé jedničky, aby šly na vysokou, aby uměly v první třídě plynule anglicky a střídaly kroužek za kroužkem, aby budovaly kariéry. Mně je to vlastně jedno. Jediné, co chci, aby byly šťastné! Stejně tak nechci žít od víkendu k víkendu, nechci v důchodu s hrůzou zjistit, že se mi můj život nějak proplížil mezi tabulkami excelu a PPT prezentacemi. Jakoby mi čím dál víc vadilo to, jakou habaďůru tu na sebe všichni hrajeme. To umělé vytváření potřeb, kvůli kterému se budují všechny ty kariéry, aby na to všechno byly peníze…A ono to začíná vlastně už ve školce, kdy přeci děti trénují už pomalu na školu, aby to pak na ně nebylo moc… Proč jako?

Vím, že školou to nekončí. A že i teď mám jen já ve svých vlastních rukou rozhodnutí, jakou cestou se vydám. Jestli upadnu do „deprese“, nebo si nenechám kazit náladu a z každého nového dne vytřískám maximum. No, jenže mně se prostě pořád do hlavy cpe ta špatná nálada a neumám ji ze sebe dostat. Tak moc bych chtěla, aby ta má malá „štěkna“ copatá byla šťastná. Aby dělala věci, které ji baví a naplňují. A aby tohle naše společné bezstarostné období nikdy neskončilo:-(. Bude mi ta doba s ní strašně moc chybět!

A vám všem, co jste doma s dětmi a někdy máte pocit, že je to na palici. Je to jen zlomek života, který uteče neskutečně rychle. Tak si jej užijte na maximum!

A sorry no, chtělo to ven…

 

9 komentářů

  • Jani, pod toto se zase můžu podepsat já. Moje dcera nenastupuje sice do školy, ale ve svých čtyřech letech poprvé do školky. A já z toho mám paniku v srdci. Přesně jak píšete o těch hodnotách. Mně se nepromíchaly, mně se obrátily. Naruby. Já, která jsem vždycky dělala „blbečka“ v každé sebeblbější práci, já, která po nocích smolila prezentace a dělala korektury, já která „ochotně“ o víkendu přešlapovala na veletrhu nebo připravovala teambuildingy, já, která jsem chtěla vybojovat tu kariéru, se najednou cítím spokojená. Spokojená mezi nočníkem, leporely, kostkami a skluzavkami. Spokojená s ukňučenou dcerou a na prse závislým synem. Absolutní štěstí se mi míchá se zmatkem z toho, jak se cítím. Ne nejsem nalitá, ale blábolím jako v Americké kráse :)) Nějak to v sobě pořád nedokážu „utřepat“. 🙂 Jana

  • Ani jsem to nedočetla celé a přesto se mi rosí oči. Mám to podobně. Jsem chytrá ženská, mám úspěšnou právní praxi a k tomu 2 malé děti. Utíkám od nich do kanceláře a z kanceláře za nimi. Neustále balancuji na hraně mezi touhou pracovat a touhou být s nimi…

    A teď mi půjde starší mládě do školy a já se nedokážu smířit s tím, že mu začínají celoživotní povinnosti – že už to nebude jen o tom, aby si určil, jaký dnes bude den, s čím a kým si bude hrát…

    Mám celoživotní sen a nic víc si nepřeju, aby ty moje zlobivý, neposlušný a občas velmi vzdorný děti byly šťastné a byly si celoživotní oporou…

  • Mám ty děti o pár let starší….pod tohle bych se mohla podepsat teď i před 4 roky. Pomohl mi dobrý výběr školy…..a třetí dítě. 🙂

  • Školka je ještě v pohodě! Sice to je změna, něco nového, ale tam si to člověk může dělat pořád podle svého. Žloutková tam byla letos opravdu jen zřídkakdy. Rozhodně toho nelituji. Ještě máte dva roky prázdnin před sebou. Minimálně!

  • Inko, Sophiina volba, že? Já mám to štěstí, že mi práce prostě a jednoduše nechyběla. A to jsem si myslela, že bez ní nepřežiji a že jsem nenahraditelná. Prdlačka:-). Každý to má ale jinak a žádná cesta není špatná, pokud tou cestou jít chceme. S tou školou to máme úplně stejné:-( Nějak to dopadne!

  • No kuš:-). Jako mám v logu děti tři, ale zatím ne. Nebo prostě jen ne? Kdo ví. U mně nikdy nikdo neví:-). A výběr školy, to je kapitola sama pro sebe. Snad jsem vybrala též dobře.

  • Naprosto chápu. Školka byla taky zlom, ale tu školu vnímám víc. Ze stejných důvodů.
    Bojím se, aby ho tam nezlomili, aby mu nevzali tu radost s chtění se něco dozvědět, naučit… hrou. My jsme moc vybírat nemohli, tak jde prostě do místní státní. Učitelky se zatím zdají fajn, ač ještě nevíme, kterou bude mít. No za pár dní to zjistíme.
    Tak nám všem držím palce, ať se to usadí a ať jsou ty naše děti šťastné.

  • Je otázka jak to funguje takový ten americký styl výchovy, kdy se děti učí doma nebo jednou za čas je někdo vyučuje… co tak čtu děti a rodiče si to chválí.. no uvidíme v budoucnu 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak na (sebe)prezentaci

Světe, tady jsou mé děti!

Vysvědčení aneb kolik to háže?