Rozhodla jsem se sdílet tyto skutečné příběhy skutečných lidí i na svém blogu. Cítím, že je potřeba pojmu „uprchlík“ dát lidskou tvář…

Tina (Charkov), 26 let

„Přijela jsem z mého Charkova do České republiky úplně sama. Podle mě jsem měla během celé cesty opravdu štěstí. Z Charkova jsem jela autem. Vidět polovinu zničených budov a rozbitá okna v protějších domech bylo pro mě jako sci-fi, ale bohužel to byla pravda. Bylo to děsivé. Ve městě jezdili řidiči chaoticky a nervózně, všichni se báli, že přiletí raketa. Maminka mě doprovodila k autu a já jsem odjela s bratrovým kamarádem. Matka bohužel zůstala v Charkově u prarodičů. Jsou postižení, dědeček je už několik let na lůžku, potřebuje péči a babička špatně chodí. Momentálně jsou v našem bytě a maminka chodí každý den v noci do metra. Z Charkova mě odvezli autem do městečka Poltava, které leží mezi Kyjevem a Charkovem. Tohle město jsem vůbec neznala, brečela jsem, ale jak jsem říkala, měla jsem štěstí, že jsem si vždycky věděla rady. V Poltavě mi na autobusové zastávce pomohl hodný člověk, který už v roce 2014 bojoval za Luhansk a Doněck. Odvedl mě na nádraží a řekl mi, abych počkala na vlak z Charkova, který jel do Lvova. Podařilo se mi do něj nasednout, a tak jsem skončila ve Lvově. Přátelé mé rodiny mi tam pomohli přenocovat, druhý den mě odvezli k autobusům, které jezdí do Polska. Hranice jsme překračovali v noci asi tři hodiny, bylo to poměrně rychlé. Z Polska jsme pak jeli do Čech. Během cesty do Česka jsem potkala dobré lidi z Ukrajiny. Myslím, že to není nic jiného než štěstí a pevná víra, kterou potřebuji. Více jsme se sjednotili, škoda, že za takovou cenu. Děkuji dobrovolníkům, že přijali všechna opatření, aby uprchlíkům poskytli vše potřebné k životu. Všichni doufáme, že to brzy skončí a my se vrátíme domů. Můj přítel zůstal bohužel v Charkově. Pomáhá jako dobrovolník.“