Cyklodovolená s malými dětmi – 14 dní na cestách

Jedna netradiční dovolená od Petry. Díky za úžasnou inspiraci!

Po krátké přestávce jsme se vrátili k dovolené s bicyklem. Muž se po letech vybabral z bolestí zad, chtěli jsme něco akčnějšího.Jenže Jáchym (2r) byl lenoch, chodit se mu nechtělo a na delší nošení byl celkem těžký. Z cest do školky jsme měli ověřenou jeho „snášenlivost“ vozíku. Mája po 4. narozeninách vzala na milost kolo. Tak jsme se hecli: Pojedeme na týden k Dunaji!

Koupili jsme dvouvozík Qeridoo pro všechny případy, FollowMe pro dceru (vymakané tažné zařízení pro dětské kolo, které umožňuje zapřáhnout kolo za dospělácké, táhnout ho i bez dítěte, zároveň mít na nosiči brašny). Věci jsme sbalili podle našeho starého cykloseznamu, nějak do toho zapracovali dětskou výbavu vč. 3/4 brašny plen (aby se syn po prvním dni v podstatě odplenkoval), lístky na vlak koupili den předem a jelo se. Na konci poměrně chladného deštivého prvního červencového týdne roku 2016 jsme pak stanuli ve Vidni a už jsme byli rozhodnuti – příští léto jedeme zase, a to rovnou na dva týdny!

Během zimy jsem studovala weby, mapy, přepracovávala seznamy věcí. Hledala jsem „vychytávky“ pro balení i fungování rodinné „expedice“. Od jara jezdila s dětmi do školky na kole, aby je pak každodenní jízda nenudila. Přeci jen nás čekalo 14 dní cesty bez podpory auta. Nejsme žádní akční cyklisté, s dětmi se naše cesty omezily na jednou za měsíc “na zmrzku a zpět”. Termín jsme si stanovili na začátek srpna.

Většinu vybavení podle seznamu jsme dali na hromadu asi týden před odjezdem. Pak jsem s dětmi odjela na pár dní k dědovi a dalších několik dní k mamce. V neděli po obědě jsme dorazili domů se dvěma úkoly: co nejrychleji doplnit vybavení, nacpat vše do brašen a koupit lístky na vlak do Deggendorfu.

Když jsem seděla před tou hromadou věcí, znovu jsem projížděla seznam a hledala, co by šlo vynechat. Loni přeci bylo ošklivo a stejně jsme dovezli tak třetinu oblečení nepoužitou zpět.. Nakonec jsem vzhledem k předpovědi počasí snížila počet trik s dlouhým rukávem a uklidila bundy (které by se nakonec bývaly hodily) a holinky. Co nemáš, nepotřebuješ!

Při samotném balení hodně pomohly pytlíky z Ikey – jsou v různých velikostech a na „zip“, takže lze vymáčknout přebytečný vzduch, zmenšit tak objem a zavřít. Navíc nepromoknou, což se u našich starých sportarsenalských brašen stát může.

Někde jsem objevila, že oblečení je dobré ukládat smotané do ruličky. Prý se nezmuchlá. Je fakt, že se vytahuje lépe. Ale tím vyfouknutím pytlíku se to stejně zmačká. Balila jsem zvlášť trika podle délky rukávu, kalhoty, spodní prádlo, funkční oblečení apod. Chvíli jsem tápala v uspořádání brašen, ale po pár dnech už člověk většinou věděl, kam sáhnout.

Spacáky měly své místo ve voděodolném pytli ve vozíku, karimatky v dalším na vrchu brašen. Do vozíku ze vešel i stan (když bylo potřeba popovézt starší, bral si stan muž navrch svých brašen) a batůžky s hračkami. Na vrchu vozíku trůnil nočník. Ešusy, vařič, příbory, nádobí jsem vezla já. Základní nářadí, náhradní duše, jídlo a kartuše k vařiči muž.

Lístky na vlak se nám podařilo koupit už na pondělí. Jen paní v naší mezinárodní pokladně byla trochu mimo. Jazyky neuměla, s počítačem neuměla, problém s výlukou řešit nepomohla.. Doufali jsme, že dojedeme.

Když večer vytuhly děti, naložili jsme v garáži kola a vozík, připravili svačinu a padli. Doslova.

Den první – vlakem do Deggendorfu

Ráno se stačilo nasnídat, trochu doma porovnat tu spoušť a vyrazit na nádraží. Do Prahy jezdíme osobákem, není třeba odstrojovat kola. Z Masaryčky na Hlavák je to kousek, ale ty davy 😞 Muž se synem zůstali na dětském hřišti kousek pod nádražím, já s dcerou jsme šly raději k pokladnám zjistit, jak to bude s koly za Plzní – tam měl totiž vlak výluku. Paní byla ochotná, vše nám vytelefonovala, zjistila a my mohli uklidněny vyzvednout chlapce.

Do Plzně v moderním rychlíku pohoda. Jen průvodčí nejprve odmítal otevřít velké dveře na boku vagonu – prý jen pro invalidy. To by mě zajímalo, jak to má udělat maminka s dvojčecím kočárem (rozměrově jako náš dvoumístný vozík). Naštěstí nám při pohledu na vozík naložený brašnami otevřel. Po přestupu v Plzni už děti probíhaly celým kupé, lezly po sobě, ale naštěstí byly potichu – a vlak poploprázdný. Na hranicích v Železné Rudě-Alžbětíně byl čas na přestup i zmrzku. Čekala nás poslední hodina jízdy!

Původně jsem zvažovala, že pojedeme už odsud. Ale nějak jsem byla líná hledat podrobnou mapu. Podle pár článků na netu jsem věděla, že je to k Dunaji cca 80 km, ale to s dětmi představovalo zhruba 2 dny. S předpovědí na 33°, mužovým odporem ke spaní mimo kempy, po celém dni ve vlaku… No, nakonec jsem to zavrhla. Snad příště, až budeme pojízdní všichni po vlastní ose.

Kemp v Deggendorfu je maličký, přímo u řeky a písčité pláže. A na dohled úžasné hřiště s mnoha prvky pro malé i velké, včetně vodních. Nebýt blížící se bouřky (která se nám nakonec vyhla), nedostali bychom děti do stanu.

Den druhý: Deggendorf – Nesslbach 24km (M 7,5 km)

Ráno jsme dojedli svačinu z vlaku, sbalili se a vyrazili. Předpověď slibovala velmi horký den a plnila se. Zabalili jsme to po cca hodině jízdy u pískovny, pěkně pod stromy. Dokonce i zmrzlinářské auto tam zajíždělo! Do kempu v Neisbachu jsme se přesunuli až navečer. Kluk (3,5) si schrupnul ve vozíku, my ostatní (4r3m, 33 a 40) kličkovali na stezce mezi ovečkami.

PO večeři a společné sprše zalézáme do stanu. K ránu přichází bouřka a prší až do 7.

Den třetí Neissbach – Hofkirchen – Windorf – Passau 37 km (M 11 km)

Pršet přestává chvilku před příjezdem pekařské dodávky. Během snídaně jsme se snažili sušit stan, ale noční déšť byl vydatný, tak vyrážíme až v půl 10. Majda statečně šlape až do Hofkirchenu ke krámu. Pak se stezka houpe od řeky k silnici, s vozíkem v tom vedru dost “vopruz”.

Ve Windorfu projíždíme střepy. Zdá se, že je vše ok, bohužel na konci vesnice stál Roman na ráfku. Klasika, zadní kolo. Takže odpojit malou, sundat brašny, FollowMe. Plášť sjetý víc, než jsme předpokládali. Tak si k tomu přidal přehoz pláště z předního kola. Bylo poledne, tak jsem v rámci udržení dětí v bezpečné vzdálenosti od “servismana” vytáhla housky k obědu. Aspoň, že jsme byli ve stínu.

Akce se bohužel po 2 km opakovala, tentokrát v plném slunci. Dětem jsem vytvořila improvizovaný stín přehozením šátku přes rukojeť vozíku a malé kolo.

Do Pasova dojíždíme vyplivaní, upocení. Přes rekonstruovaný most musel muž vozík přitlačit, takový krpál bych nevytáhla. Do kempu nás zavedl ochotný místní cyklista zkratkou přes park a loděnici, abychom nemuseli do kopce.

Kemp je maličký, narvaný cyklisty. Vedle teče malá říčka, akorát pro koupel po náročném dni. Děti jsme ještě vytáhli na obří hřiště do parku, jinak by kemp asi zbořily.

Den čtvrtý: Passau – Erlau – Obernzell – Engelhartszell 29 km (Mája 7,5 km)

Podařilo se nám vypadnout už v devět. Nechtělo se nám zpět na pravý břeh, trestem bylo 17 km podle hlavní silnice. Plusem byla zastávka v Lidlu a DMku, kde si Majda pořídila náhradu za zapomenuté sluneční brýle.

Za Erlau zastavujeme u nájezdu pro hasiče a dáváme pořádnou koupačku v Dunaji. Jáchymovi vozík zavírám jen částečně – aby mu kamínky nelétaly na tělo a hlavu, ale dole větral. Místo původní síťky jsem našila hustší protipylovou. Není jako kominík, ale myslím, že to hůř větrá – hlavně, když Mája šlape sama a máme menší rychlost.

Po 13. hodině dojíždíme k Haus am Strom. Podle netu super zastávka s vodním hřištěm, expozicí o vodě.. Uvnitř jsme nebyli, nějak jsme v tom vedru s akčními potomky neměli nervy. Venku jen korýtko s vodo, z větší části na sluníčku. Ale mají automat na zmrzku, to se cení. Jinde vidíme spíš na cigarety :/ Děti se během jídla cachtají ve vodě, my zkoumáme další možnosti cesty. Já bych ještě jela, ale zbytek výpravy chce do blízkého kempu s bazénem. Jedeme přívozem, po chvilce bloudění zahíždíme ještě do parku MiniDonau. Potok s přehradami a výpustěmi ovládanými návštěvníky, jezírko s “přívozem”, obrovské akvárium s rybami žijícími v Dunaji (asi už do něj nevlezu?). Zábava na půl odpoledne.

Cestou do kempu (ani ne 2 km od MiniDonau) nakupujeme konečně jogurty a také mraženou hotovku – lečo :o) Doteď jsme byli v krámě dopoledne, to se dají vzít jen trvanlivé potraviny.

V kempu narváno, ale ubytují nás na travnatém hřišti za bazénem. Za stanem volejbalové hřiště, naštěstí se tam moc dlouho nepinkalo. Tady by se ale dalo spát i na divoko, všude kolem krásné kaminkovo-písčité pláže.

Den pátý: Eng. – Au – Schlogenská smyčka – Aschach . Feldkirchen – kemp 52 km (Mája 8,5 km)

K ránu začíná pršet, tak si přispíváme. Během snídaně déšť ustal, stan už neusušíme, tak balíme a jedeme. Bohužel jsme zaváhali a nevrátili se přívozem na levý břeh. Majda kousek šlape, ale po 3 kilometrech stoupáme. Po pár stech metrech končí i stezka, tak musíme po silnici. Nechce se nám věřit, že šlapeme tak hnusné kopce. Při první možnosti přejíždíme most a v klidu svačíme.

Mája při odjezdu protestuje a chce do vozíku. Jácha se nakonec rozhodne jí své místo přenechat a sedne si na její kolo (do teď kolo kategoricky odmítal, max odrážedlo). Nechal se tátou táhnout asi 5 kilometrů.

Schlogenskou smyčkou projíždíme krátce po poledni. Na nějaké výhledy v tom vedru nemáme chuť, zůstáváme na stezce. Přívozem na pravý břeh, stezka se kroutí spolu s řekou mezi stromy, užíváme si jízdu ve stínu. Jen místo ke koupání ne a ne najít – břehy jsou strmé, kolem kopce. Stavíme na polévku a zmrzku.

Za kempem chce Mája odpojit, o kousek dál je využit nočník (ještěže ho máme 🙂 ). Jáchu už to nebaví, ale blbinky za jízdy ho trochu zabavily. Nakonec jsme našli i plážičku. Kromě osvěžení odvážíme i hromadu kamení. Za Aschachem ještě 6 kilometrů mezi poli, vzduch se tetelí horkem.

V kempu dostaneme místo na dětském hřišti (u pingpongového stolu v narvaném kempu doporučuji nespat!). Děti nedočkavě běží asi 500m k jezeru, chytíme je až na břehu. Koupání naprosto luxusní, voda čistá, akorát studená.

Den šestý: kemp – Linz 27 km (M 7,5 km)

Ranní obloha pod mrakem, hurá! Roman kontroluje kola a zjišťuje hnutou brzdu na Májině kole. Jak dlouho asi takhle šlape, nevíme. Důležitý bod každého rána, doteď zanedbávaný a omezený na zjištění defektů – kontrola funkčnosti kol!

U elektrárny před Ottensheimem svačíme (doporučuji popojet dál od Dunaje, na přítoku jsou kaskády, hezčí prostředí k pauze), ale hned na kraji městečka stojíme znovu – tak pěkné velké hřiště a ve stínu si nemůžeme nechat ujít!

Stezka na Linec nám dává zabrat. Odbočila od řeky, čeká nás několik odboček, přejezd kolejí v kopci, s nutností se proplést mezi “zábranami” (s vozíkem a nákladem fakt žůžo). Zbytek cesty do Lince podél rušné hlavní silnice.

V Purchenau sjíždíme k obchoďáku nakoupit – zítra je neděle, navíc má být hnusně. Pod obchodem další skvělé hřiště, oběd dáme tady. Stín, stolky, pod kopečkem potůček.

Hned na kraji Linze stavíme u první pláže. Ačkoli je už skoro půl čtvrté, vedro je úmorné. Jáchym usnul chvíli před zastavením, koupačku skoro celou prospal. Do kempu u jezera Pleschinger dojíždíme pozdě odpoledne. Je tu málo místa, stany všude kolem. Zdravíme několik rodin, se kterými už jsme se po cestě potkali (hlavně Francouzi), německou rodinu se čtyřmi dětmi (z toho 2 malé ve vozíku). Zvládli jsme ještě jedno koupání, večeři, nabít telefony a spát.

Den sedmý: Linz – Au 30 km (M 10 km)

V noci přišla bouřka a strašlivý liják. Prší až do 10 hodin. Ze stanu pozorujeme, jak  sousední rodinky balí. Někteří odjíždí ještě za docela silného deště. Byli jsme odhodláni zůstat v kempu celý den, ale když déšť ustával a předpověď v mobilu vypadala příznivě, startujeme. Kdyby nás nehnal mrak, Majda by nejspíš šlapala dál.

Déšť zesílil, stavíme aspoň na sušenku. Po chvíli pokračujeme, ale v polích je to už moc. Zastavujeme pod stromy, nakládáme Majdu do vozíku, natahuju přes něj pláštěnku a  uháníme k přívozu.

Za řekou už je to slejvák, zapadáme do známé cukrárny – slibujeme ji dětem od včera. Během zahřívání se déšť slábne, vyrážíme na posledních 5 kilometrů. I ty stačily Jáchovi k usnutí.

Kemp v Au známe z předchozích dvou cest po Dunajské. Stan stavíme za mrholení a Májina trucování, že chce na hřiště. Zatímco Jácha dospává ve stanu, já s malou vyrážíme na chvíli na hřiště a vaříme večeři.

Před spaním ještě pouštíme dětem pohádku, máme toho sami dost. Musíme vyzkoušet nové sociálky, oproti starým jsou sice dál, ale zato je tam teploučko. Poprvé vytahujeme “pyžama” a zalézáme do spacáků.

Den osmý: Au – Wallsee – Ardagger Markt – Willersbach 46 km (Mája 14 km)

Ráno je opravdu hezky. Z kempu odjíždíme jako jedni z posledních, sušíme stan, včera zmoklé oblečení, vozík – voda šla odspodu. Děti se zabavily na hřišti vedle kempu.

Dnes nás doprovází protivítr, tak Majda dává během své ranní hodinky 8 kilometrů. Přes přehradu přejíždíme na pravý břeh. V městečku Walsee odbočujeme ze stezky do centra nakoupit. Silnička vede do prudkého kopce kolem zámku.

Dál se stezka kroutí mezi poli. U malé boudičky kupujeme okurky (naber, kolik chceš a kolik chceš zaplať).

Ve vesnici Ardagger Markt je obchod, hned na kraji vesnice a bez krpálu 🙂 Na konci vesnice zastavujeme u slepého ramene řeky, na hřišti u zavřené restaurace, písek, potůček, stín. Co víc si přát?

Pokračujeme po pravém břehu, užíváme si výhledu na Grein (tam jsme kempovali loni, skvělá zmrzka!). Na téhle straně je více stínu, jsme chráněni před protivětrem. Do kempu dojíždí Majda sama. Je to zatím nejmenší z malých kempů, stan stavíme na jednom z posledních míst. Recepce a sociálky jsou v penzionu přes silnici.

Den devátý: Willersbach – Ybbs – Marbach – Emmersdorf – Schonbuhel 40 km (Mája 13 km)

Balení bylo rychlé, vyrazili jsme hned po deváté hodině. Do Ybbsu jedeme převážně po silnici.V Ybbsu po pauze na zmrzlinu přejíždíme na levý břeh. Už je zase vedro. V Marbachu se staví protipovodňová hráz, objíždíme městečkem. Zastíněný plácek na oběd nacházíme až proti Pochlarnu, ale bez koupání. To nacházíme u Sankt Georgenu, na levém přítoku je jakési jezírko (opodál je hospůdka, ale tu taktně zamlčujeme).

Odjíždíme, když už je snesitelná teplota. Jácha usíná, Majda ještě chce šlapat. Zvládla vyjet i na most v Emmersdorfu. Za mostem 18% klesání, raději s ní kolo vedu, zadní torpédo tak dobře neubrzdí. Těsně před kempem naše malá cyklistka náhle sjíždí z chodníku cyklostezky do silnice. Naštěstí nejelo žádné auto. Ale lekly jsme se dost. Obě.

Kemp známe z loňska, letos ale není po dlouhých deštích, tak je hladina Dunaje v normálu a můžeme se pod zámkem vykoupat. Dětem se blbnutí v proudu řeky nelíbí, raději si staví věže z oblázků. Večer si dáváme večeři v restauraci. Naštěstí obsluhuje kluk ze Slovenska, tak nám pomáhá s výběrem jídla. Jen tedy ty ceny…. Asi nejdražší restaurace v kempu, co jsme si mohli vybrat 🙂

Den desátý: Schonbuhel – Rossatz – Traismauer – Zwentendorf 62  km (Mája 17 km)

Příjemná teplota a mírný větřík vylepšují ranní výšlap do kopce i dlouhý sjezd dolů. Za námi se žene mrak, zastavujeme v Aggsteinu na “vitaminen bomb” (kelímek se švestkami, broskvemi, hruškami..). Spadlo jen pár kapek, tak jedeme dál.

V Rossatzu zastávka na hřišti – děti nejvíce baví stěhovat dětskou lavičku a hrát si na divadlo.   Místní obchod nahoře na kopci má bohužel odpoledne pauzu, otvírá až v půl páté, tak obědváme ze zásob a jedeme dál.

Na konci Mauternu je Spar přístupný pohodlně z cyklostezky, doplňujeme zásoby. Následující hodina a půl je ale za trest. Děsné vedro, stezka vede po hrázi, nikde stín, koupání žádné. Jen trochu protivítr.

U Nussdorfu kupujeme v předraženém infocentru kupujeme aspoň dětem zmrzlinu, oplachujeme se. Po dalších 5 kilometrech odbočujeme do Traismaueru – sotva 1,5 kilometru od řeky jsou jezera s travnatou plochou. Písčitý břeh pro děti, super osvěžení. Asi uprostřed druhého jezera je hospůdka a záchody.

Původně jsme chtěli zakempovat tady ve městě, ale navečer je příjemně, pokračujeme tedy dál do příjemného kempu ve Zwentendorfu. Jáchym se cestou prospal, nemá připomínky k rychlosti jízdy, tak Mája ještě na vlastní žádost šlape.

V kempu potkáváme naše “známé” Francouze z Marseiiles. Jedou od Mnichova do Budapešti. Tatínek na svém speciálně upraveném kole veze vpředu na “lehokole” syna cca 10letého, zřejmě po obrně. Za sebou táhne nebo na cyklosedačce veze mladšího, tak 4letého. Třetí synek šlape sám a brašnami, maminka za sebou ještě táhne nákladní vozík. Jinak potkáváme hlavně starší páry, “sportovci” jedou proti proudu.

Je tu jen jedna pánská a jedna dámská sprcha, v kempu velká parta Italů, tak se Roman dostává do sprchy až v noci.My s Májou ji stihly ještě před večeří. Jácha ustál i přenesení z vozíku a spal až do rána. Mája naopak spánek odmítá, tak ještě na hřiště vedle kempu, do stanu ji dostanu až za tmy. V noci se mi zdá, že dost hicuje, tak ji alespoň vybaluji ze spacáku.

Den jedenáctý: Zwentendorf – Klosterneuburg 37 km

Mája ráno pospává, my po bouřce sušíme stan. I tak jsme vyŕazili už po deváté. Po nákupu zalézají do vozíku obě děti, ujíždíme před dalším mrakem. Déšť nás naštěstí míjí.

Zastavujeme na hřišti v Tullnu, děti se vyblbly, slízali jsme zmrzku a jedeme. Dál pokračujeme po hrázi, koukáme na chatky schované za ní – bývají vyhnané do výšky, asi aby obyvatelé alespoň trochu viděli na Dunaj.

Za přehradou sjíždíme k malé vodní nádrži na přítoku. Loni to tu bylo zatopené, letos si užíváme koupání. Je pod mrakem. Odpoledne začíná Mája zase hořet, navíc se blíží bouřka. Balíme a vyrážíme.

O chvíli později začíná pršet, nacházíme momentálně prázdné garážové stání a schováváme se.Po čtvrt hodině leje jako z konve, to bychom jen tak neustáli.

Do kempu v Klosterneuburgu dojíždíme po pusté stezce, se spícími dětmi. Mají narváno, ale cyklisty berou. Jen plácek nic moc, hned u vjezdu, bez trávy, ale máme aspoň lavičky se stolkem. Děti se během stavění stanu budí, jsou protivné. Hlavně Majda. Vytahuji ji až do hotového, po chvíli si sama řekla o prášek. Jen zabral, už řádí.

Noční bouřka byla výživná, div nám neuletěl stan. Ale skoro nepršelo. Později se dozvídáme, že na Moravě lámala stromy.

Den dvanáctý: návštěva Vídně

Kluci jdou na nákup, Mája ještě spí. Po probuzení je jí dobře, tak vyrážíme vlakem do Vídně.

Nejprve na hlavní nádraží vystát frontu na lístky. Rozhodli jsme se, že vzhledem k Májině zdravotnímu stavu nepojedeme až do Bratislavy, ale vrátíme se domů už odsud. Volná místa pro kola mají jen na zítra, tak je to jasné.

S mrzutými znuděnými dětmi jedeme metrem do ZOO. Nejvíc času trávíme v podmořském světě. Mája se nese v šátku (s její vahou sotva 16 kilo to ještě jde), ale u lachtanů ožívá a leze všude. Takže zkusíme i Prater.

Jde nám hlava kolem ze všech těch atrakcí, ale nejdřív musíme na vláček. Náš mašinkofil nechce po dvacetiminutové jízdě pryč, ale nechá se ukecat na autíčka. Do kempu se vracíme až skoro v osm.

Den třináctý: do Vídně a domů 18,5 km

Vlak jede až po jedné hodině, tak ráno nespěcháme. V klidu balíme, nakupujeme zásoby na cestu.

Po čtyřech kilometrech jízdy míjíme zaprášenou ceduli WIEN. Cvaknu jednu rychlou a nekvalitní fotku, ono taky na tomto průmyslovém předměstí to není nijak krásné. K centru to máme 6 kilometrů podél kanálu. K nádraží nás vedou cyklopruhy a ukazatele, jen děti ve vozíku se nudí. Celou cestu poslouchám od Jáchy: “Maminko, už jedeme domů? A kdy už pojedeme domů? Pojedeme vlakem?…”. A když konečně jedeme na vlak, chce tramvaje a metro.

Vlak má odjezd z nástupiště v patře, je to komedie všechno odstěhovat. Podle cedule mají být vagóny pro kola na začátku vlaku, tak se tam chystáme, odstrojujeme, připravujeme se na rychlé naložení. Vlak přijel sotva 10 minut před odjezdem, mraky lidí kolem. A náš vagon na opačné straně! Tak rychle zapřáhnout vozík s brašnami, popadnout děti a úprk davem. Na rozdíl od toho “našeho” českého rychlíku jsou tady místa pro kola přímo ve vagonu, místo pro vozík není vůbec – musíme ho složit a přikurtovat n aposlední plošině. Brašny skládáme kolem kol, ostatní boxy pro zavazadla jsou již plné obřích kufrů. Děti, batůžek s jídlem a část bagáže vlečeme o dva vagony dál, kde máme místenku. Uff… Čtyřhodinová cesta do Prahy byla rychlá, prcci klidní. Naobědvali se, díky wifině koukali část cesty na pohádky, sledovali krajinu. My zatím debatovali, kam za rok…

 

 

 

One thought on “Cyklodovolená s malými dětmi – 14 dní na cestách”

  1. Dobry den, chtela bych podniknout podobnou cestu s petiletymi dvojcaty , bylo by mozne jednotlive trasy zkratit?Neexistuje nekde pruvodce na podobna putovani.

Vložte komentář