blog o cestování s dětmi

Naše cesta s kašlem

Je to týden, co jsem před těmito dveřmi dětského ARO seděla a čekala… Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Měla jsem pocit, že na mě z každého centimetru výmalby nemocnice kouká smrt. Jak kdyby se pořád plížila kolem mě a já cítila její chladivou blízkost jako nikdy předtím. I když jsem si zakázala vyhledávat informace o operaci aorty a mimotělním oběhu, pořád jsem to měla před očima a nešlo se toho zbavit.  Nezbývalo než důvěřovat lékařům, kterým prochází rukama jedno dětské srdíčko za druhým, že se o toho mého chlapečka dobře postarají. Lékařům i sestrám, kteří zaslouží můj vděk a obdiv. To, co dokážou, mě nepřestává fascinovat. Jejich práce dává obrovský smysl. Díky za to!

 Brácháčova plánovaná operace aorty proběhla bez komplikací.  Nám spadl symbolicky obrovský kámen ze srdce, našemu fotbalistovi se (doufejme) uvolnila celý život přiškrcená průdušnice s průtokem omezeným na 20% a všichni věříme, že kapitola „Kašel“ je jednou provždy uzavřena (více např. tady v tom článku, uf, z roku 2017, kdy jsem byla naprosto zoufalá).  Diagnózu jsme věděli už od dubna. Nemohla jsem o ni ani mluvit natož psát, nechtěla jsem ji svými řádky jakkoliv zhmotnit. Ani jsem naše trable nesdílela, jak moc křehké, osobní a bolavé to bylo, i když bych to občas ze sebe nejradši úlevně vykřičela, aby to ze mě spadlo a někam jednou provždy zmizelo.  Tohle jsme si museli prožít sami, nerušeně, bez diváků nejrůznějších motivací. Ne, v tomhle filmu plném strachu streamovaném live jsme hrát nechtěli, i když by získal bezpochyby spousty lajků…
Teď, v momentě, kdy přichází s největší opatrností jistá úleva, cítím potřebu to pomalu zpracovat. Rovnat myšlenky jednu vedle druhé do řádků „na papíře“ pro mě je totiž už dlouho jistá forma terapie.
 
Během těch osmi let jsem jako máma prožívala hodně okamžiků strachu, bolesti, ale bohužel i výčitek a zbytečných pochybností o sobě jako mámě. Tolikrát jsem slyšela, že kašel je volání dítěte o pomoc, že je to psychické a měla bych začít hledat řešení sama u sebe. Zjistila jsem, jak tyhle rádoby dobře myšlené rady zraňují. A  že bolí i několik let…
Zjistila jsem, že mateřská intuice by se neměla podceňovat. Ten vnitřní našeptávač, který vám říká, že něco není v pořádku…
I proto náš příběh sepíšu. Aby třeba aspoň trochu ulevil těm, koho trápí zdravotní problémy svých dětí. Ne, nejste v tom sami! Těm, kteří o sobě pochybují a říkají si, co jako rodiče dělají špatně, že neumí svému dítěti pomoci. Ale aby nám také pomohl si uvědomit, jakou sílu mají sociální sítě a všechny ty chytré rady instapediatrů, instapsychologů a instaodborníků na výchovu, když dokáží rozhodit i takové statné, čtyřicetileté samice, jako jsem já. Ale i proto, abych šířila osvětu toho, jaká práva jako rodiče v případě hospitalizace dítěte máme. Aby se stalo naprostou samozřejmostí, že rodič během pobytu v nemocnici doprovází své dítě, jakkoliv staré,  aniž by hned vyfasoval nálepku lesanoidní hysterka, co dítě zbytečně rozmazluje…
Je toho tolik, co si kromě obrovské pokory odnáším.
V našem případě se řešení problému snad našlo. Doufejme. Bojím se na to i pomyslet. A soucítím s rodiči dětí, kteří jsou teprv na cestě, mnohdy na cestě bez viditelného cíle…
Pokračování příště…
PS. Je mi jasné, že určitě vyvstanou otázky, co to bylo za diagnózu, jak se na ni přišlo apod. Nechci zdravotní stav svého dítěte řešit jedním postem někde na facebooku, to fakt ne.  Ale protože jsem sama informace hledala a horko těžko nacházela, časem článek doplním.

1 komentář

  • Dobrý den, moc držím pěsti, ať je Brácháč co nejdříve úplně fit! Zároveň si dovolím dodat svoji osobní zkušenost. Jako dítě jsem absolvovala čtyři operace srdce, z toho tři si pamatuji a všechny jsem absolvovala bez rodičovského doprovodu (jsem podobný ročník jako Vy). Aspoň že od půlky devadesátých let už fungovala herní terapeutka. A můžu říci, že jako dítě jsem se z nich pokaždé vzpamatovala hodně rychle a nejhrdější jsem byla na svoji jizvu 🙂 Tím chci říct, že většina dětí – mých spolupacientů svoji situaci nesla lépe, než dospělí očekávali. Nyní jsem také máma a umím si představit ten strach a úzkost. Ze srdce Vám přeji, ať operace splní svůj účel a vše je v pořádku! Petra

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak na (sebe)prezentaci

Světe, tady jsou mé děti!

Vysvědčení aneb kolik to háže?