blog o cestování s dětmi

Jeden osobní

Tento příspěvek píšu možná trochu sobecky pro sebe, asi se potřebuju vypovídat, ale třeba pomůže dalším citlivějším povahám, co zápasí aktuálně se svým strachem, bezmocí a marností. Protože pomáhat musíme v tuhle chvíli i sami sobě. Je to něco jako v letadle.  Abyste mohli pomáhat ostatním, musíte ten kyslík dát nejdřív sobě. 

Sama mám pocity jako na houpačce. Optimista se pere s pesimistou, odvaha se strachem, lítost se vztekem, a když už se člověk tak nějak srovná, spatří další obrázky onkologicky nemocných dětí v krytu, zatímco v okolí nemocnice dochází k explozím, plačící děti i otce od rodin a někde mezi tím čím dál častěji problikává slovo jádro…  A v takových momentech je člověk tam, kde byl… To, že se obáváme, je přirozené a člověk by se neměl za své pocity stydět. Mně pomáhá je pojmenovat a přemýšlet o nich.

Nálady se u mě střídají, světlo střídá tmu.  V tom všem přemýšlení mi vždycky dochází jedna věc. Když si odmyslím  finanční a materiální pomoc, která pomáhá nejen potřebným, ale i nám ostatním už jen tím, jak nás zaměstnává, tak si uvědomuji jednu věc. To, čím já jako jednotlivec v tuhle chvíli můžu přispět, je prostě a jednoduše moje odvaha. Strach je totiž zbraní nepřítele. Strach je to, s čím on manévruje. Čím se snaží nás všechny paralyzovat. Strach je jeho nástrojem a používá ho na všechny strany. A to i ve svých řadách. (Stačí se podívat na videa z jednání Putina se svými lidmi*)…

A tak se ptám sama sebe, když třeba běhám: čemu ten můj strach pomůže? Odpověď je možná trochu klišé, ale kurňa herdek, ona je to prostě pravda. Leda k hovnu a pěkně smradlavýmu! Maximálně tak k dalšímu a mnohem většímu strachu nás všech.

I proto považuji za nesmírně důležité všechny ty projevy solidarity, odvahy a nesouhlasu s tím, co se děje. Každá vlaječka, každá demonstrace, každé sdílení drobného úspěchu dává ohromný smysl, i když se může zdát, že žádná vlajka tank nezastaví. Protože tohle všechno, kapka ke kapičce, zvedá tu správnou vlnu, vlnu odvahy, která je důležitá nejen pro ty, co bojují o své životy, ale i pro ty, co dělají za nás za všechny ta zásadní rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno – pevná půda pod nohama je i pro ně důležitá.

A tak si zpomenu vždycky na ty děti bez vlásků a jejich rodiče, kteří už jednu ránu osudu utržili; na miminka, která se narodila do tak těžké doby a  první dny svého života teď tráví někde v úkrytu; na všechny děti, které z covidu přešly plynule do války a vím, že musím bojovat za ně, a to i bez zbraně v ruce, právě tím, že přemůžu svůj vlastní strach z toho, co se to s lidstvem děje. Protože oni jsou touto optikou ti jediní z nás dvou, kdo má skutečně právo se bát.

A jestli já můžu v tomhle boji o svobodu nějak přispět, udělám pro to maximum. Třeba i tím, že si každé ráno řeknu, že má pořád smysl chodit běhat a posilovat a trénovat na Dolomity, smát se a věřit, že to světlo nakonec převáží tuhle hnusnou tmu, která se tu rozvalila.

———————–

*např. na instagramu Spiegelmagazin v reportáži Putin und Selenskyj: Die Kontrahenten im Kurzportrat (zveřejněno 1.3.) – je to v němčině, ale ne němčináři pochopí, doporučuji vyhledat a pustit si alespoň od 1. minuty.)

 

3 komentářů

  • Skvělé napsáno! Cítím to stejně. Prosvětlit tmu, užít si každý obyčejný okamžik Tady a teď má ještě úplně jiný rozměr. Doufám, že k tomu dojde co nejvíc lidí, protože kolektivní vědomí prý existuje a my do něj můžeme otisknout naději, lásku a radost, která to zlé prostě převálcuje.

  • AHoj, no víte já to mám tak, že „kdo bude další“ musím stále na to myslet. Obětujeme Ukrajinu a poté budeme obětovat někoho dalšího. Tohle není cesta nikam. Je mi z toho zle, celý svět si nasadil brýle a dělá jako že nic, nechápu jak někteří můžou žít v iluzi, že toto stačí, toto co tady děláme, je to sice fajn ale Ukrajině to ve výsledku nepomůže. Když nebudou mít vojenskou pomoc, tak to nezvládnou, Rusové je porazí a pak jak říká Zel. půjdou dál, ty se nezastaví. Putin chce svůj starý Sovětský svaz, takže kdo bude další koho dalšího obětujeme? Já za sebe cítím obrovskou nespravedlnost, celý svět nedělá nic jen se na to dívá … nikdo ze státníků jim nepřislíbil vojenskou pomoc, všichni se bojí, a přitom kdyby se jim postavili všichni tak by se dali na ústup, takto Ukrajinu samozřejmě dostanou, to víme všichni a stačit jim to skutečně nebude…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Do Alp s kočárkem? Ale jistě!

Dotisk Toulek Alpami

Do Českosaského Švýcarska po požáru