Když máte strach

Snad ještě nikdy jsem necítila tak silnou potřebu bilancovat, jako je to právě teď, na konci těchto dlouhých prázdnin. Když jsem v březnu pobalila pár tašek oblečení, deskovek a šicí stroj, abych s dětmi odjela celá vyplašená na chaloupku, tušila jsem, že to bude „na dýl“, ale asi by mě nenapadlo, že tady na severu strávíme s dětmi pomalu půl roku…

Byla jsem vystrašená, hodně vystrašená…Zatímco jsem ze všech stran slyšela, že koronavirus je „jen chřipka“, já prožívala stavy beznaděje. Měla jsem pocit, že nastala apokalypsa, doba temna, v onom viru jsem viděla mor, který číhá na každém rohu. A poprvé v životě jsem měla pocit, že naše životy jsou ohroženy něčím, co naprosto jako lidstvo nemáme ve svých rukou. Bála jsem se o děti, bála jsem se o vlastní rodiče a přiznávám, prvně v životě jsem si připustila myšlenku, že ani můj život není samozřejmý. A tak trochu jsem si vysloužila nálepku rodinné hysterky:-).

Ne, nechci se za svoje pocity stydět a ani je nechci zapomenout. Protože celá tahle doba byla hodně oči otevírající. I proto píšu tyhle řádky, i když mi je jasné, že si dost lidí asi bude klepat na čelo a říkat si „Magor, měla by se léčit“. Inu co už, vždycky se najde někdo, kdo tě vyhejtuje.:-)

Ono jak se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok. Náš Nový rok byl ve znamení kašle, který se vymkl z kontroly a přivedl nás s Brácháčem až do Motolské nemocnice. Sledovat vlastní dítě, které potřebuje několik dní kyslíkovou podporu, jinak se mu hned hrozivě rozeřvou všechny možné „kontrolky“ na monitorech, u toho propadat v beznaděj, protože jediné, co můžete dělat, je tomu nečinně přihlížet, prosit všechny svaté a přísahat, co všechno uděláte, jen když se vaše dítě uzdraví a zase bude vše tak, jako bylo, tak to se vám vryje hodně hluboko do vzpomínek… a ještě dlouho vám to všechno budou připomínat elektrodami otlačená červená kolečka na tom malinkém, křehkém dětském hrudníčku a modřina v místě, kudy vedla kanyla…

A pak přišel březen a covid. Dost málo času na to, aby to člověk vstřebal…

Dlouho jsem se v tom strachu cítila osamocená. Měla jsem pocit, že to ostatní nechápou. Jsou v pohodě. Však chřipečka! A mně zatím vyskakovaly před očima ty probdělé noci, kdy jsem měla pocit, že se mi udusí vlastní dítě, které střídaly záběry ze zpráv z Itálie nebo Číny, které jsem si později raději zakázala sledovat…

V tom všem strachu pak přišlo něco, co mě v tuhle divnodobu zahřálo u srdce. Najednou jsem cítila, jak lidé drží při sobě. Začali si pomáhat, řada dobrovolníků šila do upadnutí rukou roušky, jiní stříhali látky, další roušky rozváželi, nabízela se pomoc seniorům, vyráběly se ochranné štíty…ano, když nám hoří koudel u prdele, umíme držet pospolu. Hesla „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“, „Roušku všem“, „Masks4all“ zaplavila sociální sítě… A mně se překvapivě ulevilo. Najednou jsem v tom strachu totiž nebyla sama a cítila jsem zvláštní pozitivní energii, která ze společnosti sálala.

A pak se vlastně nic dramatického nedělo. Hromadné hroby se nekopaly. Chlaďáky s mrtvolami nikde před nemocnicí nestály. Kašlající lidé se neváleli na chodbách nemocnice. Nudná pandemie! A viděl ho vůbec někdy někdo? Čaute lidi, je to kampaň! A rouška začala vadit. A kdyby jen rouška.Postupně začalo vadit i to, že se někdo pořád ještě bojí, zatímco ostatní už prozřeli, protože fakt jenom něco jako chřipka, však jsme to říkali… Najednou se lidi začali dělit na ty chytré, co už ví a na ty zmanipulované blbce, tupé ovce. Přitom by stačilo používat mozek, trochu přemýšlet a ne čumět na Novu. Protože „Von na ten koronavirus ještě někdo věří?“ Roušky jsme odhodili a s nimi jakoby pomyslně odešlo to dobré, co nás spojovalo.Pitomé roušky!

Jsme tam, kde jsme byli. Kopeme si zas každý na svém písečku a běda tomu, kdo kope jinak. Přitom pořád tak nikdo nevíme, kde stojí pravda a kterým směrem teda kopat.

Cítím se strašně unavená. Vlastně už hodně dlouho nevím, co si mám o tom podivném viru myslet. I můj strach obrousil své hrany. Nebo jsem našla způsob, jak s ním sama bojovat. Vpustila jsem ho do svého života a našla si cestu, jak s ním žít a jak se s ním popasovat. Ale mnohem víc se začínám bát lidské nevraživosti a mezilidského nerespektu.

Jak dokáže kus hadru rozdělit společnost na dva tábory! Ten kus hadru, který nás před pár měsíci stmelil…

Je čas vrátit se domů. A čelit obavám z blížícího se podzimu. Obavám z toho, že se ten kašel zase vrátí… Ne, nejsem ezo, nedaří se mi silou myšlenky navodit pocit, že hochovi jeho astma prostě zmizí, protože se ráno probudím a řeknu si „Tak a od teď nebude mít astma, protože si to moc přeju a věřím tomu“. Neumím se nebát. Neumím se hodit do pohody a vidět svět jako růžovou louku posetou duhovými jednorožci. Na to jsem asi v mládí málo hulila, moc četla s babičkou černou kroniku a nebo se tak prostě jen narodila…

Přiznám se, že patřím mezi ty, co by si roušku v obchodě i MHD raději nasadili dobrovolně, dokud nebudou odborníci zajedno, co ta malá bodlinkatá sviňka vlastně způsobuje. Neobtěžuje mě to. Mnohem víc mě ale obtěžuje, že se mi na mysl vkrádá stále ten nepochopitelný pocit studu za to, že to tak mám. Je totiž sakra těžké mít to všechno u zadku…

A proč tohle píšu? Píšu to všem, kteří mají stále ještě obavy a stydí se je vlivem nálady ve společnosti přiznat. Lepší než stydět se, je svůj strach popsat, mluvit o něm, přiznat si ho a přihlásit se k němu. Jedině pak ho může totiž druhá strana lépe pochopit.

A také všem ostatním. Aby nesoudili ukvapeně. Aby se někdy zamysleli nad tím, že každý z nás je zřejmě součástí nějakého pomyslného stáda. A otázkou je, které z těch stád je to lepší stádo, to správné, to chytré? Kdo ví? A kdo má právo to posoudit? A vůbec, je jedno horší než to druhé?

Ne, tenhle možná lehce chaotický článek není o tom, jestli se má člověk bát koronaviru, jestli jsou roušky správné ani o tom, jestli je Babiš bůh, nebo jak šikovné PR oddělení má koronavirus a kdo mu tu jeho kampaň vlastně platí.

Je o porozumění. Nebo by měl být. Ale spíš jsem si ho napsala možná tak trochu sama pro sebe. Ono i přiznat svůj strach totiž vyžaduje dost velkou odvahu. Natož přiznat ho veřejně. Takže to se mnou zas tak špatné nebude.

Ten strach ale nemusí nést jen jméno koronavirus nebo kašel, může se klidně jmenovat strach z cestování, strach z toho, jestli zvládnu s mimčem stanovat, strach z toho, jestli dítě ujde pět kilometrů, jestli zvládnu s dětmi dvouhodinový let k moři nebo cestu s kočárkem metrem v Praze…Každý z nás jsme jedinečná osobnost. Nikdy na to nezapomínejme. To, že se někdo něčeho nebojí, neznamená, že je lepší než ten, kdo má své obavy…

Zažili jsme s dětmi krásné a nezapomenutelné léto. Těch šest měsíců vnímám navzdory okolnostem vlastně trochu jako dar. Mohla jsem s dětmi prožít hodně intenzivně další část jejich dětství. Mohla jsem uvařit asi milión obědů. 🙂 Brácháč se díky koronaviru a rouškám a respirátorům naučil říkat konečně krásně zvučné ER. Mohla jsem s dětmi absolvovat nespočet báječných výletů. Mohla jsem udělat další krok na své cestě za sebevědomím. A hlavně se zase utvrdit v tom, jak se máme na světě krásně a měli bychom si toho vážit!

To nic nemění na tom, že mistr K. by neměl už definitivně táhnout do ….. 🙂

Nebudu lhát. Těším se domů. Těším se na školu. Těším se, že zažiju víc než 5 hodin v kuse bez věčného mamimamimamimami.????