Když se dětem nechce chodit

Jestli jsem kdy byla na něco v tom mateřském světě alergická, tak to byly řeči typu „To vy máte ještě kočárek? To my už ťapeme!“ , „To my už ujdeme patnáct kilometrů úplně v pohodě!“; „To vy máte ještě kolo dvanáctku? To my máme už šestnáctku“ (ono vůbec to mykání je kapitola sama pro sebe:-).  Tyhle srovnávačky, dost často asi i neúmyslné, to bylo pro mě peklo. Náš hoch prostě chodit nechtěl. Měl rád kočárek.* Dlouho. A nechtěl na tom nic měnit. Proč taky, že jo, není blbej, aby se namáhal. 🙂 A já jsem dlouho hledala cestu k mateřskému sebevědomí a pochopení tak základního faktu, že co dítě, to originál. A co matka, to originál. 

Když se k tomu přidala věta „Jo, jak si ho naučíš, tak to budeš mít“, měla jsem zaděláno na depresivní večer u pytlíků brambůrek a sklenky vína.

K Dolskému mlýnu

Když se mě někdo dneska ptá, a poslední dobou se ty dotazy opakují čím dál častěji, jak dítě na výletech motivovat, aby ušlo víc než 100 metrů k první kaluži, moje hlavní rada zní: smiřte se s tím, že to tak teď prostě je. Ale že nic netrvá věčně.  Uleví se vám. Já jsem se kdysi smířila s tím, že naše výlety budou klidně i jen jeden nebo dva kilometry dlouhé (i v mých průvodcích jsou trasy obvykle do 5 km) a bylo to osvobozující. Ono to smíření funguje tak nějak všeobecně. I třeba i s uspáváním. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že ty nervy, co každý večer mám, kdy skřípu pomalu zubama, aby už sakra doprčic ti podmíráci spali a pořád nevstávali, že jsou prostě zbytečné. Měla jsem tehdy dvě možnosti. Zařvat a trvat důsledně na svém (po dobrém mi to jaksi nefungovalo) a nebo změnit taktiku a přenastavit si to v hlavě. Smířit se s tím, že večery budou patřit dětem a v naší domácnosti zavládne klid a mír. Jako vzpomínku na náročné období si neseme krásné, dlouhé čtenářské večery, na které se mnohdy těším víc než děti.  A co si budeme povídat, nic netrvá večně a za chvíli mě z pokojíčku vykopnout, ať si jdu číst někam do kouta…:-).

Smířit se s tím, že člověk nedojde vždy do cíle, je velmi těžké. I mě to dost často nejde, dře to. I proto jsem se vždycky snažila výlety napasovat na potřeby našich dětí. Ale když už přeci jen došlo k tomu, že jsem někam FAKT ALE chtěla dojít, nebo dětem došly síly, přišly na řadu různé triky a fígle. Třeba se budou hodit i těm, co se nehodlají smířit s tím, že výlet končí u první kaluže. I to je totiž cesta. Ani jedna není lepší či horší. Prostě jsou jiné. Kéž by se nám to dařilo respektovat.

Jo a abych se tu nekasala, někdy (a poslední dobou čím dál častěji) jdou děti prostě pod nátlakem. Tentokrát se totiž nehodlím smířit s tím, že budou raději sedět na gauči s mobilem v ruce. To by se mi fakt neulevilo.:-)Zdá se mi toto období (věk 7 a 10) mnohem náročnější, než když je člověk utáhl na blbinky níže. Naštěstí jsou ve věku, kdy sice na začátku výletu remcají, že NIKAM nejdou a případně MAXIMÁLNĚ  tři kilometry, ale v 90% výletů jsou pak nadšení a skáčou jak kamzíci. (článek, jak si zpestřit výlety se staršími dětmi zde)

Tak tady ty drobné berličky na cestu, pokud máte malinké děti.

KILOMETROVNÍČEK

Dětem jsme většinou na babských jízdách vyráběli tzv. kilometrovníčky (ať už sešítek, nebo jen přeložená čtvrtka) a za každý uťapaný km dostaly jedno razítko. Buď můžete mít kilometrovníček na celou dovolenou, kde prostě sázíte jedno razítko za druhým a nebo si připravíte každý výlet zvlášť a razítkujete během výletu. Pro dítě je snáz představitelné, jaký úsek už ušlo a jaký kus cesty ho asi ještě čeká. Moderně se tomu říká vizualizace. Jsem morední, jsem cool, sleduju trendy:-).

Co už je v rozporu s moderními výchovnými trendy úplně, je skutečnost, že na konci dovolené, nebo každý den, můžete s dětmi do tzv. kilometrické banky. Tady o kilometrovníčku a bance píšu víc tady. Je to šest let starý článek, ale recyklace prý teď frčí ještě víc. Říkali ve vládě. Prostě si za razítka mohou vybrat něco v bance – ať už to jsou balónky, bublifuk, čelovka (ta je skvělá na zimní podvečerní procházky), prostě něco, co vám do budoucna zpříjemní výlety.

MAPA DO RUKY

Další formou vizualizace, která vám pomůže lépe snášet otázky typu „Už tam budeme“ je mapa do ruky. Ať už vytištěná, nebo zjednodušená, kde rozkreslíte celou trasu a vyznačíte záchytné body. Když přibalíte razítko, dítě si může „odškrtávat“ místa jak ze seznamu.

MAPY.CZ A MODRÁ TEČKA

Tohle je nástroj vizualizace, který používáme my. Ukážu dětem, jaký okruh máme před sebou (a ideálně i pár fotek, které je nalákají) a modrá tečka jim lépe pomáhá si představit, kde asi tak jsou a jak dlouhá cesta je ještě čeká.

KROKOMĚR

To je zas věc, která zabaví trošku starší děti, které to mají s blížící se pubertou tak nějak všechno těžší. My hádáme, za jakým stromem/zatáčkou konečně ujdeme 1 km nebo x tisíc kroků, měříme vzdálenosti apod.

SRANDIČKY Z BATOHU PRO NEJMENŠÍ

Bublifuk – dítě může honit bubliny. Míček – háže se míček a dítě ho honí. Větev – vyšlete dítě o pár kroků napřed, aby značilo mladšímu sourozenci cestu, případně jeden z rodičů jde o pár kroků napřed a značí cestu. Vyprávění vymyšlených příběhů – to chtějí děti pořád, přiznám se, někdy je potíž to udýchat:-))

APLIKACE

Další možností jsou aplikace v mobilu. Třeba takové Skryté příběhy jistě zabaví i menší děti. Už jen samotný signál, který se z mobilu při dosažení místa s další indicicí rozezní, bude pro malé děti zpestření. (Pro ty starší pak třeba aplikace Birdnet, Plantnet, Atlas denních motýlu, Atlas ptáčkaře, Nahouby…)

A pak kešky… O keškách se rozepsala třeba Maruška Děvče z hor.

Přeji krásné výlety!

A prosím, nesrovnávejte se s nikým. Vždycky tady budou lidi, já jim říkám pankáči, kteří prostě drapnou děti a jdou, klidně 20 kilometrů jen to fikne. Lidi, kteří neřeší, kde je jaká blbinka pro děti. Stejně jako tu budou lidi, co mají obavu, resp. potřebu si předem zjišťovat informace, ujistit se, jestli to s dětmi zvládnou. Ani jeden není lepší nebo horší, prostě jsou jen jiný.

A aby se děti co nejméně často ptaly „Už tam budem?“, zapojte je do samotného plánování výletu. Dopřejte jim zažít ten pocit, že i oni to můžou ovlivnit a rozhodnout, kam se půjde. Skvělou pomůckou nechť vám jsou průvodce Šumavou od dvojnásobné mámy Evy (blog Už tam budem), Krkonošemi od dvojnásobné mámy Verči (blog S kočárkem na hory) a přihřeju si polívčičku, čili i průvodce Českosaským Švýcarskem a Rakouskými Alpami též od dvojnásobné, už trochu jeté mámy Jany, čili mě. Všechny průvodce si můžete koupit najednou u Pro malé dobrodruhy. 

*(Baby jogger citi mini, zvládl Alpy s přehledem, kde to nešlo, díte jsem vysypala a poponesla v jedné ruce dítě, ve druhé kočár).

Vložte komentář