Lyžování v Dolomitech s malými dětmi – Tre Cime

Tento článek od Jany P. (Jani, díky za něj!) je určen především pro rodiče malých dětí, kteří rádi lyžují, ale zároveň přemýšlejí:

  • jestli má cenu vypravit se do Alp,
  •  zda je reálné si i při dovolené s malými dětmi kvalitně zalyžovat,
  • jak zabavit děti, které nelyžují,
  • jestli se s miminkem nebo batoletem dá dostat i na vrcholky a jak tam s ním pak trávit čas.

A zejména pak pro ty, kteří hledají konkrétní tip na cestu.

K napsání článku mě inspiroval rozhovor mého muže s kamarádem, který se ho po naší dovolené v Dolomitech zeptal: „A to jste tam jeli lyžovat?“ Petr (můj muž) odpověděl: „Jo, lyžovat.“ Kamarád se ho se smíchem zeptal: „A lyžovali jste?“. Petr na to: „Vždyť jsem teď říkal, že jsme tam jeli lyžovat.“ A kamarád opět se smíchem zopakoval: „No, a lyžovali jste?“ Petrovi nějakou dobu trvalo, než pochopil, že to má být vtipné proto, že přeci všichni vědí, že když se jede lyžovat s dětmi, tak si dospělí nezalyžují… ale jemu to prostě nedošlo, protože jsme nic takového nezažili. Byla to naprosto plnohodnotná lyžařská dovolená a za sebe můžu dokonce říct, že jsem si ji užila ještě víc, než ty, na kterých jsem byla dřív bez dětí. Děti byly nadšené ze sněhu i lyžování, pravidelně se ptaly, jestli ještě neodjíždíme. A šťastná tu byla i naše rok a půl stará dcera. My oba s Petrem jsme lyžovali každý několik hodin denně. Zpátky do penzionu jsme se většinou vraceli až se zavřením vleků, často i o hodně později. Nechci ale tvrdit, že si takovou dovolenou užije každá rodina, ani dávat návod, jak na to, protože u každého to funguje jinak. Místo toho nabízím report z konkrétního střediska sepsaný tak, aby byl užitečný při plánování zimní dovolené pro rodiny s malými dětmi, z nichž některé s lyžováním začínají a jiné ještě nelyžují vůbec.

Účastníci, aneb správná společnost je polovinou úspěchu

Protože středisko Tre Cime a jeho možnosti budu popisovat na tom, co jsem v něm dělala se svou rodinou, seznámím Vás stručně s účastníky. Kromě toho, že budu občas jejich jména v textu používat, pomůže to i s představou, na jak staré děti se ve svých doporučeních zaměřuji.

Já Jana a můj manžel Petr – jeli jsme si aktivně zalyžovat.

Monča (4 roky, naše dcera) a Majda (5 let, neteř) – začínající lyžařky – loni se naučily základy a letos jezdily na modrých sjezdovkách.

Lucka (1,5) – nelyžařka, i když při pohledu na lyžaře křičí „Já taky!!!“.

Švagrová Jana – lyžovala jen příležitostně, často nám hlídala Lucku a my jsme zas na oplátku lyžovali nebo sáňkovali s Majdou.

Ája (13 let, neteř) – lyžovala z nás nejlépe, přestože na rozdíl od nás v Alpách nikdy předtím nebyla, ocenila tedy zejména černé pasáže sjezdovek.

Za dost důležité na složení naší výpravy považuji to, že tu začínající lyžařky mohly být společně. Rozhodně to zvyšovalo motivaci na sjezdovce, ale k nezaplacení to bylo i při chvílích trávených v penzionu nebo jen venku ve sněhu, kdy si společně hrály a my se o ně prakticky nemuseli starat.

Také přítomnost švagrové, která si často udělala čas na Lucinku, nám pobyt značně ulehčila.

Třináctiletá neteř nám rovněž často pomohla a v mnoha chvílích fungovala spíše jako další dospělý do týmu, než dítě (také když v textu mluvím o dětech, myslím tím ty mladší). Dělala nám při lyžování společnost, čímž nám kompenzovala skutečnost, že s Petrem zatím nemáme prostor lyžovat společně v jednu chvíli a střídáme se.

Proč právě Tre Cime, aneb výhody střediska (a několik nevýhod)

I když v italských Dolomitech už máme svou zamilovanou oblast – Sella Rondu, rozhodli jsme se tentokrát jet kousek vedle. Vzhledem k plánovanému střídání se při lyžování bychom stejně naplno nevyužily její rozlehlost. Navíc by zřejmě bylo komplikovanější sehnat v tak atraktivní oblasti ubytování v přijatelné cenové relaci. A důležitým vodítkem při výběru pro mě byla i dávná poznámka jednoho bývalého kolegy, že na Sella Rondu jezdí davy lidí, zatímco menší střediska poblíž nabízejí srovnatelné lyžování na skoro prázdných sjezdovkách. A jako jedno z těchto středisek zmínil Sextenské Dolomity, na které nakonec padl náš výběr. Na začátku mě dost mátlo, že se oblast označuje všemi možnými názvy. Už jen v češtině jsou to jednou Sextenské, podruhé Sextnerské Dolomity, v italštině Tre Cime nebo Alta Pusteria, v němčině Drei Zinnen nebo Hochpustertal. Zde o něm budu psát jako o Tre Cime. Z výše zmíněného je poznat, jakými jazyky se tu mluví – ostatní jako i jinde v Jižním Tyrolsku, němčina je tu stejně doma jako italština. Názvy kopců jsou obvykle uváděny v italské i německé variantě, přesto mi přišlo, že s tou německou jsme se setkávali častěji, a proto ji také v textu častěji používám.

Tre Cime patří, jak už jsem zmínila, ke klidnějším oblastem Dolomit. Byli jsme tu první týden v březnu a užili jsme si lyžování na téměř prázdných sjezdovkách. Neplatilo to vždy a všude, na těch nejexponovanějších místech občas bylo celkem živo, ale naprostou většinu času jsme měli sjezdovky pro sebe a lanovky i vleky bez čekání. I díky tomu se manšestr na mnoha místech udržel do desáté hodiny a kvalitní sníh často celý den. Velký benefit byl v tom, že na volných sjezdovkách nebylo potřeba mít strach, že děti někdo „sejme“.

Velikost střediska – je tak akorát veliké na to, abyste v něm měli týden co dělat a zároveň si ho stihli celé užít. Během týdenního pobytu jsme ho projely křížem krážem, takže jsme netrpěli lítostí, že jsme něco úžasného nestihli (přesně tak bych trpěla na Sella Rondě), přičemž ty sjezdy, které jsme si oblíbili, nás nestihly začít nudit. Nicméně pokud bychom tu byli bez dětí, určitě bychom už během týdne vyrazili i někam dál, nejsnáze se dá přejet třeba na Kronplatz, případně do Cortiny nebo do Alta Badie, která je součástí Sella Rondy). A i s dětmi, pokud bychom tu zůstávali ještě další týden, bychom už asi začali zkoumat i okolí. Také z pohledu přejíždění mezi kopci bylo středisko optimálně velké – když jsem z našeho ubytování vyrazila na cestu přes všechny tři kopce, které dále popisuji, vrátila jsem se za cca 2,5 hodiny zpátky, což je tak akorát doba, kdy manžel začíná mít dětí dost.

V Tre Cime není problém sehnat ubytování v dochozí vzdálenosti od sjezdovky – lanovky a vleky jsou přímo ve vesničkách, kde je i možnost ubytování. My jsme nazouvali lyže hned před domem. To je velice důležité hlavně pro ty, kdo se jako my při lyžování střídají – ušetří to spoustu času. Navíc je oblast kvalitně propojená prostřednictvím skibusů, využít se dá i vlak.

Místa zajímavá pro děti, a to jak lyžující, tak i nelyžující, jsou hned vedle kvalitních sjezdovek, není tedy potřeba oddělovat program pro děti od toho plnohodnotného lyžařského. Konkrétní místa, kterých se to týká, dále v textu popisuji.

Mně osobně nadchla 5km dlouhá sáňkařská dráha.

Oblast také nabízí i v zimě udržované trasy pro pěší turistiku. To jsme sice nevyužili, ale vidím to jako skvělou příležitost pro rodiny, ve kterých jsou například aktivní prarodiče v dobré kondici, kteří sami nelyžují – mnoho mých přátel jezdí na zimní dovolené právě s prarodiči, kteří jim s péčí o děti pomáhají – a možnost výletů v upraveném terénu by pro ně mohla být hezkým zpestřením.

Na své si přijdou i běžkaři – přímo kolem Sextenu je 40 km běžkařských tras, v celém údolí Hochpustertal 200km.

Středisko je jen kousek za rakouskými hranicemi, patří tedy v Itálii mezi pro nás ta bližší.

Skipas na týden vyjde na 281 EUR (nebo se dá zakoupit v různých kombinacích s Dolomiti Superski, tedy např. 5 dní Tre Cime a 2 dny libovolné jiné středisko z Dolomiti Superski). Ke skipasu pro dospělého dostanete pro dítě do 8 let skipas na stejné období zdarma (jsou potřeba identifikační doklady).

Parkoviště pod hlavními lanovkami jsou zdarma. Nejvíce informací jsem zjistila ze stránek https://www.dreizinnen.com/de/skigebiet-drei-zinnen.html. Na nich je také možné se zaregistrovat zdarma do klubu, který nabízí různé výhody – například zpáteční odpolední jízdu lanovkou, pokud si zakoupíte vícedenní skipas na následující dny – což je zajímavá nabídka pro ty, kteří první den přijedou, na rozdíl od nás, brzy odpoledne.

Abych středisko jen nevychvalovala, zmíním i pár věcí, které mohou zklamat:

V oblasti chybí moderní sedačkové lanovky – převažují kabinky, což znamená časté sundávání lyží (ale výhoda s malými dětmi). Několik sedačkových lanovek je tu také, ale jsou poměrně pomalé a nejsou kryté.

Přestože panoramata jsou tu nádherná, skály nemají tak výrazně dolomitový charakter, jako ty na Sella Rondě, působí tedy o něco méně monumentálně. Sice se oblast jmenuje podle symbolu Dolomit – masivu Tre Cime di Lavaredo, ale ten je odtud vidět jen z dálky a mezi ostatními vrcholky ho snadno přehlédnete.

I když se tu nabízí okružní cesta Giro del Cime, na rozdíl od Sella Rondy je potřeba zdolat některé úseky s pomocí skibusu. Navíc je to spíš cesta tam a zas zpátky, než klasický okruh.

Jediné, co jsem při lyžování trochu postrádala já, byla taková ta místa, kde bych měla pocit, že pokud by tam nebyla ta lanovka, která mě vyvezla nahoru, jsem někde „in the middle of nowhere“.

LYŽOVÁNÍ A DALŠÍ AKTIVITY

Teď už přejdu ke konkrétnímu popisu, na kterých místech ve středisku si lze kvalitně zalyžovat a zároveň najít program pro děti.

Moos

Bydleli jsme ve vesničce Moos (kousek od Sextenu), v malém rodinném penzionu. V okolí je ale ubytovacích kapacit dostatek. Od našeho penzionu vedla cesta k pomě u sjezdovky č. 6 – lyže jsme tedy nasazovali hned, jak jsme vyšli ze dveří. Sjezdovka obsluhovaná pomou měla 2 varianty – jedna byla rovná a široká, druhá členitější a hlavně na ní byl malý fun park – začínal průjezdem tunelem a pokračoval kopečky-skokánky. Holky tuto část milovaly a za sjezdovky jsme je nemohli obvykle dostat. Toto místo doporučuji na rozježdění, zvlášť pokud děti nějakou dobu nelyžovaly. Modré sjezdovky, které najdete na vrcholcích Rotwand nebo Helm, jsou prudší, a je lepší, pokud se děti před jejich sjížděním rozcvičí jinde. Sjezdovka 6 je sice začátečnická, ale není to už žádný cvičný plácek, bavilo mě na ní lyžovat také. (Pokud by přeci jen někdo cvičný plácek potřeboval, jeden velmi malý s pojízdným kobercem byl hned u vedlejšího hotelu Reiner – je ale možné, že jeho použití bylo vázáno na ubytování v hotelu nebo zaplacenou lyžařskou školičku. Nicméně pro rodiče s 2-3 letým úplným začátečníkem by to stálo za optání). Byl tu i malý kopeček, kde se dalo sáňkovat nebo bobovat. Kousek dál byla ohrada s koňmi. Z horní stanice pomy vede ještě sjezdovka – lesní cesta, k dolní stanici lanovky na Rotwand. Dole vedle pomy byly také dvě lavičky, které jsme využívali jako jednu, výrazně nejskromnější, z našich tří základen. Sice tu nebyla žádná restaurace, ale vzhledem k tomu, že ubytování bylo jen pár desítek metrů od nás, nám to nevadilo. Jako základna je tedy místo vhodné jen pro ubytované v Moosu, a to ještě spíše na kratší časové úseky, než na celý den. Přestože toto místo nenabízelo kromě laviček žádné zázemí, a možná právě proto, si tu děti i mimo lyžování dokázaly dlouho hrát – například s plastovými figurkami zvířátek ve sněhu. Bylo vidět, jak dětem často stačí jen pár jednoduchých atrakcí, aby se zabavily. V 10:00 se tu obvykle začaly rojit lyžařské školičky a na pomě se vytvořila fronta, ale po chvíli se rozprostřely po kopci a výjezd byl opět bez čekání. Před desátou a po poledni tu bylo téměř prázdno. Alespoň nějaký čas jsme tu trávili skoro každý den. Lucka tu během lyžování holek bývala také, buď se vozila na sáňkách, volně pobíhala, nebo si hrála s hračkami ve sněhu a na lavičkách.

Z Moosu jsou bez přejezdu autem/skibusem dostupné tři kopce – Rotwand (Croda Rossa), ze kterého se dá přejet na Stiergarten a z něj zas na Helm (Monte Elmo). Na dva posledně zmiňované kopce se dá vyjet také přímo z parkoviště, z Moosu už je ale potřeba kratičký přejezd, v případě Helmu do Sextenu, u Stiergartenu do Signaue.

Rotwand (Croda Rossa)

Nejsnáze je z Moosu dostupný vrchol Rotwand (Croda Rossa). Je skalnatý a je na něm dostatek zajímavostí pro děti. Výborně poslouží jako základna, tentokrát již plnohodnotná, kde se dá strávit celý den. Jede sem kabinková lanovka. I když to tak na první pohled nevypadá, kočárek se do kabinky v pohodě vejde, aniž by se musel skládat, navíc s ním obsluha při nastupování pomáhá a následně informuje obsluhu horní stanice, ve kterém čísle kočárek jede, takže obsluha přijde pomoct i s výstupem. Zdálo se mi, že to samé dělali i v případě, že viděli, že nastupuje větší množství dětí. Do košíku kočárku jsme při výjezdu uložili i Mončiny lyže a všechny hůlky, takže i kdyby se obsluha někde zapomněla, nebyl by nástup a výstup problém. Také se nahoře dá dobře pohybovat pěšky, a to i s kočárkem, který se dá na mnoha místech zaparkovat.

Hned u horní stanice je ohrada se soby, kteří se občas i volně procházejí kolem sjezdovky. Jednou týdně probíhá organizované krmení – děti dostanou lišejník a granule, sobi si od nich ochotně dávají. Akce trvá asi hodinu, takže kdo se nechce mačkat mezi ostatními na začátku, může počkat, až se místo uvolní. I mimo tuto organizovanou akci je ale možné vidět soby přes dřevěný plot nebo občas i mimo ohradu. Vedle ohrady je maličkatý prudší kopeček, který děti využívají jako klouzačku.

Je tu i rodina obřích sněhuláků a vedle nich dřevěný hrad. Pro naši rok a půl starou Lucku to bylo místo ideální – zrovna měla období, kdy naprosto vše rozdělovala na mamí, tatí a mimí,

k čemuž rodina sněhuláků skvěle posloužila. I prolézání hradu Lucku zaujalo.

Restaurace jsou tu hned tři, pro děti nejzajímavější je asi ta, ke které se musí kousek sejít – Rotwandwieswnhütte. Nebyli jsme uvnitř, ale podle fotek na stránkách mají i malý dětský koutek. Před chatou je kopeček, kde děti mohou sáňkovat a bobovat, nebo si zdarma půjčit čluny na snowtubing. Je tu také mnoho pohádkových figurek.

Z horní stanice kabinkové lanovky se lze přesunout ještě o něco výš pomou. Jsou zde modrá sjezdovka č. 4, ale určitě ji nedoporučuji začátečníkům, modře na mě moc nepůsobila. I poma tu stoupá do celkem strmého kopečka, takže jsem Monču vezla, i když jinak na pomě s přehledem jezdí sama. Zato cesta dolů po sjezdovce č. 3 tak náročná není, k té se ale dostanu ještě později.

Velkou atrakcí, která u horní stanice lanovky na Rotwand čeká, je 5km dlouhá sáňkařská dráha. Kdo nemá sáňky vlastní, může si je za poplatek půjčit u spodní stanice. Sjezd je opravdu krásný a v některých úsecích dost adrenalinový. I když jsem jela hned první jízdu společně s Mončou a zvládly jsme to bez karambolů, rozhodně doporučuji nezkušeným sáňkařům vyzkoušet si jízdu nejdříve samostatně. Napoprvé jsem se dost bála, že některý z kopců končících zatáčkou neubrzdíme a skončíme na dřevěném hrazení. S každou další jízdou jsem si ale sáňkování čím dál víc užívala. Bonusem pro nás bylo to, že se místo k lanovce dalo na konci sjet do Moosu až k našemu ubytování – oba dva sáňkařské dny jsme toho s Mončou využily a po skončení provozu lanovky jsme si závěrečnou jízdu užily až k našemu penzionu. Kolem zářily kopečky zalité podvečerním sluncem a obě jsme po cestě litovaly, že nemůžeme zastavit na focení, jaká to byla nádhera.

Nesmí se sáňkovat v lyžácích, ale v běžných botách. Děti musejí mít helmu, kterou bych ostatně doporučila i dospělým.

Zkušení lyžaři na Rotwandu ocení zejména černé úseky jinak velmi pohodlné červené sjezdovky č. 3, mezi nimiž je i obávaná Holzriese, nejstrmnější upravovaná sjezdovka v Itálii. Skvělá je i červená sjezdovka č. 10, která z 3 odbočuje a obsluhuje ji vlastní kabinková lanovka. Navíc se po jejím sjezdu dá pokračovat na sousední kopec Stiergarten a z něj zas na Helm.

Musela jsem ale vyřešit, co s malou lyžařkou, aby si také zajezdila – horní modrá sjezdovka mi moc modrá nepřipadala, navíc poma jela do dost prudkého kopce a nebyla jsem si jistá, jestli by Monča, pokud by po cestě náhodu spadla, zvládla snadno sestup. Takže tuto sjezdovku jsme si sjely jen jednou při návratu od chaty Rotwandwieswnhütte (dá se od ní vrátit i pěšky). Lákala mě ale varianta sjet s Mončou celý kopec. Rotwand rozhodně nabízí pro děti zajímavé úseky, bohužel se ale po zdolání těch jednodušších nejde vrátit rovnou na jejich začátek. Trasu jsme tedy udělaly takto: Sjezd po červené sjezdovce č. 3 – v horním úseku zastávka u ohrady se soby, po několika desítkách metrů mírného sestupu lze místo prudší zatáčky využít modrou objížďku, následuje rovný mírný úsek, který vede až ke křižovatce, kde jsme udělaly přestávku u sněhového hradu, který měl v okně ledovou sochu čerta. Nemůžu samozřejmě zaručit, že další sezónu tu bude něco podobného. Odtud by šlo pokračovat po sjezdovce č. 3, my jsme se ale chtěly dostat na sobí stezku, takže jsme musely pokračovat po sjezdovce č. 10. Byl to úsek poměrně strmý, takže jsem Monču vezla před sebou a bylo to pro mě docela náročné (nejsem zrovna excelentní lyžařka). Před posledním úsekem sjezdovky je odbočka na sobí stezku – je to spíše úzká, houpavá a občas klikatá, přesto však snadno sjízdná, lesní cesta, lemovaná dřevěnými sochami sobů doplněnými informacemi o bezpečném chování na sjezdovkách. Ke konci je možné buď odbočit zpátky ke kabinkové lanovce, nebo najet na dříve zmíněnou modrou sjezdovku s fun parkem – tedy se sněhovým tunelem a kopečky, což byla i naše varianta. Zpět jsme se vrátily přes pomu, sjezdem ke kabince a kabinkou nahoru.

S výjimkou úseku přes sjezdovku 10 to byla zcela pohodová jízda.

Na Rotwand jsme jezdili každý den s výjimkou toho prvního. I s dětmi jsme nahoře byli dvakrát na odpoledne. Lucka se zabavila kolem sněhuláků i na dřevěném hradě, sobů se spíš bála. Vzhledem k době, kdy jsme tu byli, hodně času prospala v kočárku. Pokud bychom tu chtěli být celý den, asi bych se s ní přemístila i k Rotwandwieswnhütte, kde by se mohla mimo jiné i ohřát v dětském koutku.

Helm (Monte Elmo)

Dalším kopcem, na kterém lze snadno udělat základnu, je Helm (Monte Elmo). Jede na něj velkokapacitní kabinková lanovka ze Sextenu (Sesta), s kočárkem není problém (k výjezdu k lanovce lze využít výtah, ale my jsme ho vynesli bez problémů po schodech). U horní stanice lanovky je velká restaurace s rozlehlou terasou a lehátky, kde se dá s batoletem trávit poměrně dost času, i když zrovna nespí. Lucka tu pobíhala, lezla na lehátka a hrála si, jak je běžně zvyklá. Toto místo sice nedisponuje tolika dětskými atrakcemi jako Rotwand, ale zato je nejpohodlnější. Kdyby měly něco vyzdvihnout naše mladé dámy, byla by to zřejmě možnost olamování rampouchů ze střechy.

Okolí horní stanice lanovky na Helm patří k rušnějším místům oblasti.

Lyžující děti si tu přijdou na své na modré sjezdovce č. 15, obsluhované čtyřmístnou sedačkou. Nutno však říct, že zas tak moc modrá sjezdovka není, ale nejprudším úsekům se lze vyhnout. Největší atrakcí na ní je fun park – projíždí se spirálou, která ústí do sněžného tunelu. Holky tu vydržely jezdit celé odpoledne, dokonce i v den, kdy byla mlha a sněžilo.

Zato stojí určitě i výjezd třísedačkou na vrcholek, zejména kvůli výhledům. Extrémně na výhledy vydařený je sjezd po červené sjezdovce 12 a zejména následně po černé 11b – nevěděla jsem, jestli se soustředit na celkem náročnou jízdu, nebo na tu krásu kolem. Tudy se, kromě sjezdu k lanovce ze Sesta, dá přejet na spojovací lanovku s ostatními kopci.

Dlouhé sjezdy si užijete směrem do Vierschachu (Versciaca), ať už černou, ale širokou a přehlednou 13b, nebo červenou 13, která je kryta lesem, takže na ní byl kvalitní sníh i přes slunné počasí až do pozdního odpoledne. Spodní část kopce je zas ideální pro děti. Kromě cvičné louky s pohyblivým kobercem, která je úplně dole, tu najdete i pohádkovou modrou sjezdovku 18a – jde o lesní cestu, lemovanou pohádkovými motivy. Začíná u chaty Raut Hütte, ke které se dostanete i ze zmiňované černé 13b, chata tedy také může posloužit jako základna, pokud tu děti lyžují, není tu ale tolik prostoru, jako u restaurace nahoře, celý den si tu tedy představit nedokážu.

Na Helmu jsme byli celkem třikrát – dvakrát všichni společně na tři čtvrtě dne, potřetí jsme sem dojely s Ájou z Moosu přes Rotwand a Stiergarten.

Stiergarten

Posledním kopcem, na kterém jsme lyžovali, je Stiergarten, který je mezi Rotwandem a Helmem. Ten ale slouží hlavně jako propojení obou zmiňovaných kopců a nenajdete tu žádné zázemí, takže se jako základna nehodí, děti jsme sem vůbec nebrali. Zato však nabízí krásné sjezdovky. Dlouhá 41, pojmenovaná Tre Cime, vede směrem ke Rotwandu a nabízí jedny z nejlepších výhledů. Jak její název napovídá, zahlédnete odtud i Tre Cime, které oblasti daly jméno, nutno však říct, že jsem je identifikovala až doma na fotkách. To ale nic nemění na tom, že výhledy jsou báječné. My jsme tu měli navíc obvykle liduprázdno, což umocňovalo kouzlo místa.

Druhým směrem, tedy k Helmu, vede sjezdovka 40, která v závěrečné fázi přechází, řekla bych, až v černou. Kdo chce přejet na Helm, musí odtud ještě použít propojovací úsek lanovky. Slabší lyžaře by od cesty na Helm mohlo odradit to, že po přejezdu propojovací lanovkou je potřeba sjet černou sjezdovku. Není se však čeho obávat, vlastně si nejsem jistá, jestli nějak nepopletli označení. Sjezd je zcela pohodový a jediný prudší úsek je ke konci a je velmi krátký.

Vyzkoušet si celou houpačku Rotwand – Stiergarten – Helm a zpět rozhodně doporučuji – nejen, že během ní projedete ty nejlepší trasy, ale také si užijete skvělé výhledy. Jde o součást cesty Giro delle Cime, které z Croda Rossa pokračuje ještě přes Kreuzbergpass a Val Comelico, na částech této zajížďky je ale zatím potřeba využít skibus.

K Tre Cime patří ještě několik dalších kopců, ke kterým jsme ale nepřejížděli a tak s nimi nemám zkušenost. Větší je mezi nimi pouze Monte Baranci (Haunold) nad městečkem San Candido (Innichen), který je zajímavý tím, že nabízí večerní lyžování a je tu další sáňkařská dráha.

CVIČNÉ LOUKY PRO ÚPLNÉ ZAČÁTEČNÍKY

Zatím jsem cvičné louky pro úplné začátečníky zmiňovala jen okrajově. Najde se jich tu dost, a to jak v nižších, tak vyšších polohách, obvykle je k dispozici pojízdný koberec. Jedna je ve Vierschachu, hned vedle dojezdu ostatních sjezdovek. Moc hezký začátečnický areál je Waldheim, který je také v Sextenu. My jsme ho nevyužili proto, že z něj nebyl přímý přejezd na velké sjezdovky. Ale nabízí několik pom i pojízdných koberců a další atrakce, jako snowtubing. Další cvičné louky jsou v Innichenu (San Candidu) jak dole v údolí, tak na vrcholku Haunoldu (Monte Baranci), v Toblachu (Dobbiaciu) i Pragsu (Braies).

Ještě bych moc ráda přidala nějaké tipy na zábavu mimo sjezdovky, jako třeba bazény, ale vzhledem k tomu, že jsme každý den lyžovali „do roztrhání těla“, vlastně jsme nic z toho nevyužili. Vím, že v Sextenu bazén je v Caravan Parku (podle fotek se mi zdál vhodný spíše pro dospělé, kteří chtějí relaxovat, než pro řádící děti), větší Aquapark je v Innichenu, ale ani s jedním nemáme osobní zkušenost. Vlastně jediné, co jsme po návratu ze sjezdovek/sáňkařské dráhy za celou dobu podnikli, byla krátká vyjížďka na konec údolí Val Fiscalina (tedy toho, kde jsme bydleli), kde nás čekal krásný výhled na skalní útvary, zejména Zwölferhorn – tady už nikdo nemůže být na pochybách, že je právě v Dolomitech.

Několik obecných rad pro lyžařské dovolené s dětmi

Na závěr shrnu pár tipů pro lyžování s dětmi, které nejsou vázány přímo na popisovanou oblast, ale platí obecně. Vesměs jsem je zmiňovala na různých místech v textu.

Pokud doma nemáte malého introverta, je dobré dovolenou naplánovat s další rodinou s podobně starým dítětem/dětmi. Děti bude lyžování ve skupině pravděpodobně mnohem více bavit a dospělí se můžou lépe prostřídat při péči o ně.

Velká výhoda je ubytování v dochozí vzdálenosti od sjezdovky – v možnostech takového ubytování se jednotlivá střediska hodně liší, někde to není možné téměř vůbec, jinde jen za výrazně zvýšenou cenu, jinde to není problém.

Ještě větší plus je, pokud jsou sjezdovky vhodné pro děti vedle těch, kde chcete lyžovat Vy – to ušetří spoustu času při střídání.

Dítě v kočárku není problém – do kabinkových lanovek se s kočárkem dostanete, je ale dobré si dopředu zjistit, jestli je potřeba ho skládat. V našem případě jsme nic skládat nemuseli, což nám umožnilo i převézt na kopec hodně věcí v košíku kočárku. Výhodou je samozřejmě kočárek terénní. Smysl má, logicky, vyjíždět jen tam, kde se s kočárkem dá pohybovat, navíc většina rodičů bude vyžadovat nějaké zázemí – nejpraktičtější na cestu s kočárkem jsou místa, kde je vedle horní stanice lanovky restaurace.

Pro bezpečnost dětí (a nejen pro ni) jsou ideální prázdné sjezdovky, je tedy lepší vybrat klidnější středisko a méně exponovanou část sezóny.

Organizace dne – na této dovolené se nám osvědčilo rozfázování dne do třech částí po cca 2-3 hodinách, během kterých jsme se s Petrem střídali v lyžování. Začínali jsme hned ráno od 8:30, kdy zahajovaly vleky a lanovky provoz. Každý den šel ráno lyžovat jiný z nás, abychom si spravedlivě oba užili manšestr. Na tento systém jsme najeli po prvních dvou dnech, po kterých bylo jasné, že pokud bychom vyráželi ven všichni zároveň i s dětmi, v 8:30 nikdy u vleku nebudeme. Ten, kdo zrovna ráno nelyžoval, nechal děti pohrát v penzionu a pak je vypakoval ven. Ten, kdo nelyžoval kolem poledne, zajišťoval oběd (ať už vařený nebo v restauraci). Děti si během prvních dvou částí po opuštění penzionu buď volně hrály venku na sněhu, nebo (ty dvě starší) lyžovaly. S nimi lyžoval jeden z nás, jakmile se vrátil ten druhý, vystřídali jsme se. Během třetí, odpolední, části Lucka obvykle v kočárku spala, takže buď pokračovalo lyžování – jeden z nás na velkých sjezdovkách, druhý s holkami, nebo jsme zařadili další program, jako sáňkování. Nicméně tento scénář, při kterém jsme s Petrem lyžovali často oba zároveň, jeden na velkých sjezdovkách a druhý s dětmi, byl možný jen díky tomu, že s námi byla švagrová, která moc nelyžovala, a když lyžovaly holky, hlídala někde poblíž Lucku. Nebýt toho, musel by Luckou samozřejmě stále jeden z nás být, takže by se lyžovací čas musel rozdělit na ten na velkých sjezdovkách a ten s dětmi.

Doufám, že se mi povedlo alespoň někoho nalákat, aby neodkládal lyžování v Alpách na dobu, až děti vyrostou. I když mi spousta lidí říká, že jedou raději lyžovat sami, že by si to s dětmi neužili, myslím si, že je to veliká škoda. Právě Alpy nabízejí nespočet možností, jak trávit čas společně s rodinou tak, aby byly spokojení rodiče i děti. A vzpomínky na takové cesty už jim nikdo nevezme.

One thought on “Lyžování v Dolomitech s malými dětmi – Tre Cime”

Vložte komentář