Malé přiznání, že se něco nepovedlo

MALÉ PŘIZNÁNÍ, ŽE SE NĚCO NEPOVEDLO

Já mám jednu takovou filosofii. Že na každé „srajdě“ člověk může najít něco pozitivního, záleží jen na nás, jestli to hledat chceme. Ono to zní jako otřepaná fráze, ale má něco do sebe. A já jsem se před pár dny do takové malinké „srajdy“ dostala. 

Když mi minulý týden přivezli domů z tiskárny mého nového, třetího (k neuvěření!) průvodce, skákala jsem radostí. Byla to velká fuška to dotáhnout do konce, dva roky práce, zas ty samé nervy s korekturami a obrovský pocit odpovědnosti. Do toho covid, pomalu rok s distanční výukou a ještě ke všemu zavřené hranice… Já říkám, že jsem specialista na průvodce do oblastí, kam nesmíme.:-) Mám na to čuch a vysloveně umím vycítit příležitost! Ale přes všechna ta úskalí jsem to dokázala a tuhle mou zhmotněnou naději, že zase budeme brzy smět cestovat, jak se nám zlíbí, jsem s radostí vybalila.

Abych zjistila, že to tentokrát při tisku nedopadlo úplně na jedničku. Možná za to může můj přehnaný perfekcionismus, malé sebevědomí, kdy o všem, co udělám, pochybuji nebo ten velký pocit odpovědnosti vůči vám, co si průvodce zakoupí, že jsem prostě chtěla, aby to moje třetí papírové miminko bylo dokonalé. A ono nebylo. Některé fotky se zkrátka nepovedlo vytisknout řekněme nejlépe. Běžný smrtelník to jistě nebude vůbec prožívat tak, jak jsem to prožívala já, člověk, který celý svůj profesní život strávil v marketingu, kde se dost často řeší, jestli je červená dost červená a neměla by být červenější než červeně červená.:-)

Tiskárna, kde jsem tiskla oba dva předchozí průvodce (a budu tisknout v příštím životě i všechny další průvodce) a kde jsem byla vždy ze spolupráce nadšená, se k tomu postavila čelem. Uznala, že tisk nedopadl úplně tak, jak by asi dopadnout měl. I to se stává. Jsme jenom lidi a chybovat je lidské. A všechna ta covidová opatření tomu moc nepomohly. A tak jsme stáli v tiskárně před rozhodnutím, co s tím. Pro mě to bylo nelehké rozhodování. Nedávalo mi smysl průvodce přetisknout jen proto, aby v něm byly všechny fotky tak hezké, jak měly být a stejně tak mi ale případná sleva nekompenzovala to, o co jsem přišla. Dva roky mé práce nebyly završeny pasoucím se happy duhovým jednorožcem mezi pískovcovými skalami posypanými glitry. Prostě jsem nevěděla, co s tím. Tiskárna byla připravena se k problému postavit tak, jak se rozhodnu. O to těžší rozhodování.:-)

A ve mně se pral ten drsný marketér, který přeci musí trvat na kvalitě každého detailu a mé druhé já, malá Jana, která si nedokázala představit, že by se to vytištěné snad mělo skartovat. Zároveň jsem neuměla dělat, že se nic nestalo a o nic nejde, prostě mi to nešlo…já totiž měla srovnání, jaké to mohlo být a bohužel není. Najednou vidíte jen ten svůj problém, který vám v hlavě nabobtná do obřích rozměrů…a najednou je možná o dost větší, než ve skutečnosti je.

Když jsem pak před pár dny jela s Brácháčem do Motola na pneumologii (kde jsme spolu loňskou zimu více než týden leželi a on byl na kyslíku), zase jsem ucítila tu obrovskou pokoru k životu. A řekla jsem si, že to je přeci blbost! Co z toho, že je některá fotka přepálená, některá moc tmavá, někde vypadá Žloutková, jak kdyby se pekla na solárku a skály vypadají jak domalované… vždyť O NIC NEJDE!

A tak jsem se rozhodla, že se s tím přestanu trápit, že přijmu nabízenou slevu, ale nevyužiju ji na přetisk alespoň části průvodců, ale  prostě ji pošlu tam, kde se řeší skutečné problémy. Podpořím neziskovou organizaci Parent Project, která pomáhá rodinám dětí trpících svalovou dystrofií. Protože to jsou skutečné problémy, ne malichernosti, jestli je nějaká fotka světlá nebo tmavá…

Velkým překvapením pro mě bylo, když mi po mém rozhodnutí volal sám jednatel tiskárny HRG. Jen pro lepší pochopení, má zakázka byla svou velikostí jen taková kapka v moři, já nejsem žádný klient, na kterém by stál celý business:-)). A on mi řekl „Dobrý den, já bych vám chtěl osobně poděkovat, že jste mi udělala tak krásný den! Já mám úplně husí kůži. To vaše rozhodnutí, to je prostě krása! A víte co? My se k vám přidáme a přispějeme jako tiskárna také!“. 

A mně v jednom okamžiku spadl kámen ze srdce a zároveň mě zaplavil takový hřejivý pocit na duši. Moc to pro mě znamená a zase se dokážu z průvodce radovat! Přestala jsem lpět na dokonalosti, dokázala jsem se na svůj problém podívat seshora a on se najednou smrsknul do úplné banality! A ještě během toho napáchal dobro! Uvědomila jsem si, že když člověk někdy o píď ustoupí ze svých požadavků, může zas jinde udělat výrazný krok a pozitivně ovlivnit něco jiného.

A já to nesdílím proto, abych se tu plácala po ramenou, jak jsem holka šikovná, ale jako takovou symboliku, že i když se člověk dostane do problémů, něco se mu nepodaří podle představ, může z toho vykřesat něco dobrého.

Parent Project můžete podpořit i vy. Vězte, že tahle neziskovka využije každou korunu na dobrou věc! Více informací najdete na jejich webu – klik. Neziskovky to aktuálně nemají vůbec jednoduché, tak je podpořme!

A dobrá zpráva na závěr pro všechny, co na průvodce již netrpělivě čekají. Odesílat budu během příštího týdne! A jako malou omluvu za dlouhé čekání jsem pro vás nachystala naprosto optimistické pohledy s Dubánkem a do každého balíčku jeden pohled přiložím. Třeba dostanete chuť někomu v této zvláštní době zvednout náladu!

Přeji hodně nadhledu a negativně pozitivní náladu nám všem! 

Jana

Jo a prosím vás, ten průvodce je jinak boží! Já se fakt snažila! Najdete v něm krásné výlety. Jakože fantastické trasy! A ono je stejně lepší ta místa zažít na vlastní kůži. Žádná, byť sebedokonalejší fotka nedokáže přenést tu atmosféru, tu vůni, no prostě však vy víte…

Více info najdete tady. 

3 thoughts on “Malé přiznání, že se něco nepovedlo”

  1. Tak si tu ve vlaku brecim dojetim. A těším se na domalovane skály. Vůbec jsem nezaznamenal, že se chystá novy průvodce.

Vložte komentář