Moje cesta nejen ke třem knihám

Když se tak dívám na své průvodce, občas mi proletí hlavou, že to snad ani nemůže být pravda. Že jsem já, naprosto obyčejný, nijak z řady vybočující smrtelník, dokázala vydat „samonákladem“ (čili bez nakladatelství) tři knížky a jedny omalovánky. Vždyť od toho jsou tu přece jiní, ti předurčení, ti lepší, co jim už na pupeční šňůře problikává nápis „Jsem ten vyvolený!“… Ne já, obyčejná ženská, tak trochu jetá full time máma s culíkem.

Někdo to zjistil už dávno, mně to možná trochu trvalo. Celkem zásadní věc.  Každý máme možnost to zkusit! Zkusit udělat v životě něco, co nám v hlavě už delší dobu šrotuje, co bychom chtěli, ale netroufáme si… Zkrátka vykročit úplně na jinou cestu životem, vstoupit třeba i do toho v našich očích možná zakázaného území, kde se pasou jen statné, ambiciózní gazely a my, šedé ovečky, je se závistivou slinou pozorujeme leda tak zpoza ohrady.

Až si jednou budu hledat práci, tak s velkou radostí zabalím své knihy do krabice a pošlu je se svým životopisem jako hmatatelný důkaz toho, že i my, mámy s dětmi za krkem, toho dokážeme hodně, i když jedeme profesně tak trochu na půl motoru.  A to třeba i v době „covidí“. Jen potřebujeme uzpůsobit občas podmínky a někdy podat pomocnou ruku. A hlavně být v pohodě.  Já bych byla moc ráda, aby to pochopil nejeden zaměstnavatel. Aby tahle doba pomohla, když už ne ničemu jinému, tak tomu, aby vznikalo čím dál více plnohodnotných pracovních míst na zkrácený úvazek s možností homeoffice… Aby bylo méně sedřených matek, které s vyplazeným jazykem vyzvedávají děti těsně před uzavřením školky, zatímco se jim v hlavě perou výčitky, že jdou zase tak pozdě, s tím nepříjemným pocitem, že na ně bezdětní kolegové koukali divně, že už zas odchází tak brzy domů… Aby ty, co chtějí pracovat na poloviční úvazek, nemusely přecházet na volnou nohu nebo se spokojit s pozicí, která neodpovídá jejich kvalifikaci.

Dnes bych s Vámi ráda sdílela svou cestu. A nedělám to z pozice zhrzeného a odkopnutého zoufalce.  Ani abych někomu škodila- však už je to hodně let zpátky. Ale spíš jako takové mé zamyšlení, které třeba někomu pomůže se rozhoupat k čemukoliv, případně se aspoň zamyslet nad tím, jak to má on sám a jak sám může přispět k tomu, aby se některé ve společnosti zakořenění věci změnily.

Je to už víc jak deset let zpátky, kdy jsem na firemním večírku naší korporace získala ocenění za nadprůměrný výkon. Nikdo netušil, že ač se raduji z toho, že jsem si potřásla rukou se samotným generálním ředitelem, že v ruce držím diplom a v kapse mi chrastí prémie, tak kdesi uvnitř prožívám hluboký smutek.  Jen pár měsíců před tím jsem totiž potratila. A ač jsem tehdy byla několik týdnů v pracovní neschopnosti, po celou dobu jsem z domu pracovala. Hele, šlo to! Cítila jsem se totiž nepostradatelná (kdo to nezná, že jo:-) a nemohla jsem přeci nechat firmu ve štychu! Nejednou mi ale hlavou proletěla myšlenka, že kdybych se možná víc starala sama o sebe, že by se to všechno nestalo a já mohla být za devět měsíců máma.

Pak se narodila Žloutková. O dva roky později se vyloupl Brácháč.  A uteklo pár let a přišlo období návratu do práce. Blížily se totiž Brácháčovy třetí narozeniny.

Já jsem měla jasno. Požádala jsem svého zaměstnavatele o rok neplaceného volna, abych si mohla prodloužit rodičovskou dovolenou do čtyř let věku dítěte. Ke své žádosti jsem připojila i pádné důvody: ze zdravotních důvodů nebyla synovi návštěva předškolního zařízení pediatrem doporučena, nehledě na to, že ve státní školce pro něj nebylo ani místo. A všichni tušíme, kolik asi tak stojí školky soukromé.

Nastal tedy okamžik, kdy ten zaměstnanec, který jen pár měsíců před svým odchodem na mateřskou dovolenou získal ocenění za nadprůměrný výkon, ten, který se často vracel z práce za tmy, jen aby dotáhl do konce své projekty, tak ten teď potřeboval pomoc. A říkal si, já jsem firmu tehdy nenechal ve štychu, tak snad mě teď nenechá ve štychu ona…

Když jsem si tehdy četla tu naprosto neempatickou odpověď na mou žádost, že jsou překážky na mé straně a tudíž to znamená výpověď z mé strany bez nároku na odstupné, cítila jsem zradu!  Naivito, pápá, drsná realito vítej! Toto trvalo!  Jasný, hele, zaměstnavatel nemá ze zákona povinnost se čtyřletou rodičovskou souhlasit, ale tak doteď nám to krásně fungovalo ten náš vztah, nejlíp teda, když jsem občas chodila z práce i v noci, tak proč ne teď, však parťáci v dobrém i ve zlém, no ne? Ale business je business. Ani můj návrh, že bych tedy pracovala na poloviční úvazek se neujal. Nene, poloviční úvazek, sorry jako, to si nemůžeme dovolit, tady se maká do večera!

Cítila jsem tehdy nespravedlnost, zradu a vztek! Vztek na to, jak je to vše kolem nás nastavené! Ale i na sebe,  na to, jak jsem před narozením dětí žila! Neexistoval pro mě work life balance. Mnohem větší odpovědnost než za sebe,  jsem cítila za své projekty. Stejně jako jsem to měla už ve škole….Byla jsem součástí tohohle výkonově orientovaného kolosu, ve které jsem teď s dětmi za zády nedokázala obhájit své místo. Buď pojedeš naplno, nebo máš smůlu. Jenže já už naplno prostě jet nemohla…

Jestli jsem teď za něco vděčná, tak za to, že mi děti ukázaly, že život není jen práce a výkon, plnění povinností a deadlinů. Že mi dodaly odvahu začít žít víc tak, jak cítím, že bych chtěla. Že mě přiměly přemýšlet mnohem víc o tom, jakou roli v našich životech hraje tlak na výkon. Ten tlak, který si upevňujeme už po celou dobu školní docházky. Výkon, výkon, výkon. Hlavně, ať máš jedničky! Hlavně, ať se dostaneš na dobrou školu! Hlavně, ať něco v životě dokážeš! Hlavně, ať si najdeš dobrou práci!

Nevypadlo tam tak trochu to hlavní? Ať žiješ šťastně?

Ono je to až patetické, všichni to víme, že každý den našeho života může být tím posledním. Ale nezapomínáme na to občas?

Teď by měla asi přijít nějaká pointa, moudrý závěr, vyvrcholení.

Mě napadá snad jen toto. Tenhle svět si utváříme my. Tu pomyslnou laťku výkonu si nastavujeme my sami. Vedeme k tomu ostatně i naše děti už od školní docházky. To je samé „Musíš se víc učit“…“Musíš se víc snažit, ať z tebe něco je“… Takže je i v našich rukou to, abychom tohle nastavení změnili. Abychom ukazovali, že to jde i jinak.

A já jsem moc ráda, že jsem našla tu svou cestu tam za ohradou plnou ambiciózních gazel, kde si vykračuju spokojeně s těmi svými jehňaty a cítím se naprosto neohrožena! Protože jsem konečně pochopila, že ten jediný, před kým se budu na smrtelné posteli zpovídat, jsem já sama. A k tomu si nesu v ruce své tři knihy, no není to nádhera?

(O tom, jak uspět v crowdfundingu a vydat vlastní knížku jsem napsala tento článek. )

Jestli i vy hledáte tu vaši cestu a nevíte, kudy vykročit, doporučím vám sledovat třeba kariérní poradkyni Lucku Václavkovou. Ta dodává odvahu právě mně!

A jestli vám tu chybí pointa? Udělejte si svou vlastní…Takové zamyšlení není nikdy od věci.

PS. A o naší cestě alternativním nevýkonově orientovaným vzděláváním se dočtete třeba tady. 

 

 

4 thoughts on “Moje cesta nejen ke třem knihám”

  1. Ano, já jsem právě teď v té pracovní situaci mámy s malými dětmi, kterou popisuješ. Souhlasím se vším a zrovna začínám vystrkovat nos ven, abych to změnila 🙂 Odkaz na paní Václavkovou určitě prozkoumám.

  2. Nejhorší je, když člověk pohledem „zevnitř“ vidí, že ty zkrácený úvazky/sdílená místa by v té firmě (nebo dokonce na úřadě) nebyly žádný, ale VŮBEC žádný problém a jednou překážkou tak je neochota lidí s tím něco udělat.

  3. Já jsem vděčná za svou práci, před dětmi jsem každodenně dojížděla a seděla v Praze v kanceláři. Šéfovi se hodilo, že jsem nějakou práci zvládla dělat i na mateřské a pak rodičovské. Pak druhé dítě, pak třetí. V kanceláři mezitím přibili dva noví kolegové. Nebyl by problém vrátit se zpátky, ale zrovna tak není problém, že jsem zůstala doma na homeoffice, kde mám míň peněz, míň práce, ale víc času na děti a zahradu. Bývala jsem mezi nejlepšími ve třídě, ale kariéru fakt budovat nepotřebuju a jsem ráda, že mám tuhle možnost, bohužel pořád ne samozřejmou.

    1. A ještě k tomu dodám, že si myslím, že to může být výhoda i pro zaměstnavatele – nepracuju od – do, ale jsem flexibilní, pracuju, když je potřeba.

Vložte komentář