Naše spánková evoluce

Je pár rodičovských témat, u kterých považuji skoro až za svou občanskou povinnost je zpracovat. Prostě v duchu  „Řekni to a pak můžeš s klidem blogersky zemřít“ nebo „Když nepromluvíš, nebude ten blogerský svět nikdy úplným“ a pod:-). Patří tam kromě možnosti si každý den vybrat a vší:-) i naše spánková „evoluce“. Byla to dlouhá cesta, dlouhá cesta za sebevědomím. Řadu věcí bych udělala úplně jinak, jenže nejsem Rumburak, takže nezbývá než si jen přát, aby mé řádky třeba alespoň pomohly někomu dalšímu nedopustit se podobných chyb jako kdysi já… 

Spánková „evoluce“ v naší rodině si totiž jede svým tempem a hlavně, no jak to říct, prostě svým směrem. Jede v protisměru než je obvyklé?  Jestli někdo začíná s miminkem u prsa a končí se školáčkem konečně spícím ve své vlastní posteli, tak my, my jedeme naopak. A je to jízda! Jízda, která mě baví čím dál tím víc! Konečně totiž dělám věci tak, jak chci a ne tak, jak bych dělat měla, protože se tak dělají, protože to někdo řekl nebo psal nebo protože „protoč“! Konečně to dělám tak, jak cítím. A je to obrovská úleva! Ale že to trvalo!

Znáte ten vnitřní hlas, toho našeptávače, který vám podsouvá řadu pochybností? Tak v mém případě vrtal hodně a asi největší obava, kterou ve mně pěstoval, by se dala popsat jednou větou: „Hlavně si je na NĚCO nenauč a pak se toho už v životě nezbavíš!“. Třeba na to, že je budu nadosmrti uspávat, že se mnou budou nadosmrti spát v posteli, že je budu nadosmrti krmit, oblékat, obouvat, utírat zadky… Přistihla jsem se, že řadu věcí dělám NĚJAK, asi tak, jak se očekává, jak se píše, jak se to dělá kolem mně, i když jsem kdesi uvnitř cítila, že to tak vlastně asi nechci, že chci ty věci dělat jinak, že mi nevadí dělat je jinak, ale nebylo jednoduché nad tím pomyslným tlakem zvnějšku zvítězit. Krásně to napsala v jednom rozhovoru Vlastina Svátková: „Každý má nějaký svůj názor a je důležité si uvědomit, že my s cizím pohledem na to, jací bychom měli být, nemáme nic společného“. A to mi prostě moc dobře nešlo.

Když se narodila Žloutková, procházela jsem obdobím prošpikovaným radami typu „Nech ji vybrečet!“, „Nechoď k ní hnedka, ať si nezvykne, že hned poběžíš!“, „Každé dítě má svou postel, hlavně si ji nenauč do té vaší!“, „Staneš se jejím otrokem a už si večer nikdy ani neškrtneš!“, „To už ji pak neodnaučíš…“… Vyslechla jsem si „příšerné“  historky o tom, jak kamarádi kamarádů spí v jedné posteli ještě se !čtyřletým! dítětem a to už je fakt ale nehoráznost! No, tehdy mi to vlastně taky přišlo příšerné, protože jsem si čtyřleté dítě představovala jako někoho v podstatě už dospělého:-). Pak se v mém okolí rozjely závody, kdo už dal dítě do svého pokojíčku a kdo ještě ne, komu už spí celou noc, kdo to má večer za minutu hotové, jako kdyby se z takových mezníků stala měřítka úspěšnosti rodičů v tom, co dělají. Já jsem „natuty“ vždycky ve všem „prohrávala“:-). Hele, možná jsem si ty závody ve své hlavě jela jenom já, možná to nikdo jiný vlastně neřešil. Ale TO byl ten problém. Ta potřeba vycházela ze mně. Potřeba zapadat do nějakého zažitého standardu, která se prala s tím, že jsem tam vlastně kdesi hluboko ve mně zapadat nechtěla.

Ale vraťme se k spánku. Něco vám řeknu. Brácháčovi je čerstvých pět a 99 nocí ze 100 končí u nás v posteli. A i když se vrtí jak kdyby sežral tryskomyš na baterky, užívám si to! Jako sorry, jak dlouho nám to takhle vydrží? Do dvanácti? To určitě! Přemýšleli jste někdy matematicky, jak je to dětství vlastně strašně krátké? Když všechno půjde hladce, tak se bavíme třeba o 5% našeho života? Ty bláho, tak málo! A já si vždycky říkám, že mám možnost si během těch pár procent života užívat to ňuchňání, to teplíčko, to „maminko ci tě“, tak proč si odepírat něco, co je vlastně tak vzácné, jednou skončí a už se nikdy nevrátí? Obě děti usínají u nás v posteli.  Pěkně zachumlaní a spokojení. A mně je dobře. Pozor, teď přijde složitá věta, soustřeďte se a čtěte ji pomalu! Je mi dobře z toho, že už mi to, jak to dělám, není tak nějak vnitřně blbé, blbé vůči okolí, jakkoliv tohle přiznání a celá tahle věta blbě zní. (Ta je, co? Hele, já ji prostě líp nevymyslím:). Dobře z toho, že se za to konečně dokážu postavit a říct, že já to tak prostě mám. A mám to ráda. A užívám si to. Pro někoho jasná věc, pro někoho dlouhá životní cesta.

Moc krásně to ve svém rozhovoru popsala Lenka z Prosímspinkej a mně je potěšením její rozhovor s Evou Kličkovou, která má ten nejkrásnější hlas, šířit dál. Najdete jej zde. A víte co? I když se rozhovor týká spánku, dá se vše vyřčené aplikovat vlastně na cokoliv. Naslouchejme vnitřnímu hlasu a řiďme se jím.

To je ta nejzásadnější myšlenka, kterou bych chtěla předat světu dál. Možná trapné klišé, ale sakra, má něco do sebe…

 

One thought on “Naše spánková evoluce”

  1. Moc hezky napsaný! Čudla teda usíná u sebe v postýlce, ale když má v noci potřebu být u nás, tak si pro něj buď dojdu, nebo si dojde sám, podle toho, jak se cítí. A taky to nehrotím. V těch dvanácti už to asi řešit začnu :-D. Stejně jsem to měla s kojením – máma mi říkala, že už bych měla v těch 14 měsících přestat. Zkusila jsem, ale bylo to proti mé vůli. A výsledek – já brečela bolestí, on brečel taky, takže jsem to nechala být a jeli jsme dál. A v 16 měsících to šlo pak samo od sebe. Takže ano, poslouchat vlastní intuici!

Vložte komentář