Prosím – buď láska

Mámy a děti z Charkova, tak, jak jsem je v těchto dnech poznala já.

Nemají nic. Děti každý svůj batůžek, kde půlku zabírá plyšák nebo fotbalový polštářek. Mámy mají pár tašek, co ve stresu zabalily.  Neví, co bude zítra. Oni vlastně neví, co bude dnes.  Strávily tři dny na cestách, aby se z toho pekla dostaly do bezpečí.

Když se jich ptám, co potřebují, nechtějí nic pro sebe. Jen pro děti. Jsou totiž stejné jako my. Prostě mámy. I děti jsou jako ty naše. Prostě děti. Radují se, když jim přinesu fotbalový míč, jak kdybych byla Ježíšek.  Rozdíl mezi námi je v tom, že my máme svůj domov, oni už dost dobře možná ne. Oni mají strach. A zatímco mé děti půjdou zítra do školy, na kroužky se svými kamarády a zase se zhádají kvůli prkotině, oni mají strach o své táty, kteří zůstali tam, kde jim s každou další bombou mizí jejich dosavadní jistoty.

Pořád děkují. Mají slzy na krajíčku. Objímají mě a já pak brečím před barákem, protože tohle setkání s hnusnou realitou člověka prostě sebere.

Večer jim peru oblečení, ve kterém byly pět dní. I spoďáry. Ne, tihle lidé sem opravdu nejedou na dovolenou vybranou z katalogu, to by si možná vzali i kufry. Tihle lidé utíkají před válkou. Třeba i v holinách, jako jedna z holčiček.

Jo, mají mobily, když by to někoho zajímalo. Oni totiž nežili na stromech jak opice. Asi mají doma i telku a počítač! A když už má někdo potřebu mi to psát a vůbec o tom přemýšlet– asi ano, asi se mezi uprchlíky najdou i tací, co jednoduše ucítili lepší život, využili příležitosti a prostě vzali nohy na ramena, dokud to šlo. Stejně jako u nás se našli tací, kteří by to možná zvládli i bez covidí podpory, ale když je ta možnost, že jo, tak proč nenatáhnout ruku… Vyčůránci jsou asi všude. (Pozn. tohle se vám možná ještě bude na sítích hodit. Protože jestli jindy máveme rukou, že nebudeme se zaslepeným blbcem ztrácet čas, teď bych ten čas vysvětlování věnovala). 

Ale tyhle mámy z Charkova k nim rozhodně nepatří. Stejně jako další a další mámy a děti, co v jednu ráno stepují v té kose před cizineckou policií. I dvacet hodin.

Jasně, trochu se nám asi ulevilo, atomovka se asi nekoná, už to trvá skoro dva týdny, člověk otupěl,  takže začneme brečet, že je drahej benzín a kdo je tady jako bude živit a jak se nám všechno zdraží. A co naše lidi, že jo? Na uprchlíky peníze máme a na důchody ne…

Já bych nám tak moc přála, abychom se nikdy neocitli v kůži třeba takové Vlady z Charkova a jejích dvou synků, na kterou já už nikdy nezapomenu. Mikina mého muže jí moc slušela a že byly boty o dvě čísla větší? Do toho kluk doroste! Abychom nezažili to, jaké to je utíkat z města, které se bombarduje, protože si nějaký pošuk usmyslel, že si vezme něco, co není jeho. A taky o tom pro jistotu zakáže doma mluvit. Tak ještě, že nás zatím nechá mluvit a nic nám nehází na baráky. Ale možná by pak někteří viděli ty věci taky trochu jinak a ještě by byli za nějaké to euro od souseda taky rádi.

Víte, jak se ukrajinsky řekne „prosím“? „Buď láska.“

A já bych moc ráda tyto výrazy symbolicky spojila.

Prosím – buď láska.

Tyhle mámy nás o nic nahlas neprosí, ale naši pomoc potřebují. A na každém z nás je, jestli tu lásku, kterou může dát dál, v sobě najde. I když nás to bude něco stát. Ale svoboda lidí za to stojí.

PS. Článek bych si i odpustila, ale TYVOLE mě už tak vytáčí zas ty diskuze. Už jsem se i někde dočetla, že válka na Ukrajině je fake. A že bude drahej benzín a co my, chudáci… Proto sdílím svou zkušenost ze setkání s maminkami z bombardovaného Charkova. Ne abych si tu honila triko. Já dělám úplné 💩, proti těm, co dělají jiní. Ale proto, protože je třeba převálcovat ty bláboly, co se objevují čím dál častěji. A jednou, až si zase budu žít jako prase v žitě, si to po sobě ještě ráda přečtu…

Slovníček najdete ke stažení zde.

Česko – ukrajinské pexeso tady. 

Česko – ukrajinskou bojovku zde.

 

3 thoughts on “Prosím – buď láska”

  1. I mne je z tech komentaru zle… Vase slova me rozplakala, placu pri sledovani zprav a peni se mi krev ze vsi te nenavisti… Je mi z nas lidi zle.

    Taky jsem mama, divam se na to sve stesti v teple, bezpecne postylce a najednou uz to neni samozrejme. Bud laska, prosim ♥️.

  2. Našel jsem tento článek zcela náhodně po sledování videa o ukrajinském jazyce kde se baví polský youtuber s lidmi a vysvětluje jak se co řekne v jiném jazyce a slovo prosím v ukrajinštině mě zaujalo natolik,že jsem jej začal googlit a našel význam. Navíc jsem si pěkně poplakal už jen z toho důvodu,že právě teď dle všeho co jsem pochytal z naší konverzace ke mě cestuje holčina z Charkova. Nastoupila ráno na vlak z Varšavy… Takže se budu mít co učit 🙂 Děkuji za zajímavé povídání z vaší osobní zkusešnosti.

Vložte komentář