První a poslední

Varování: na následujících řádcích nenajdete žádný výletní tip ani žádný jiný, který by jakkoliv zahrnoval děti. Prostě jsem napsala povídku a chtěla na ní demonstrovat, že nic není nemožné, je to jen na nás. Že jsem se nenarodila jako nějaká herečka, spisovatelka nebo horolezkyně, od toho jsou tady přeci jiní! No a… když to člověk nezkusí, nezjistí, jestli třeba fakt není herečka, spisovatelka nebo horolezkyně:-). Nebo taky ne. Není to jedno? Hlavně, když nás to baví.

Tak si užijte mou prvotinu.

EDIT: První povídka pro mě znamenala velkou výzvu. Musela jsem najít odvahu s ní vyjít vůbec ven. Otevřít ten pomyslný šuplík a nechat do něj nahlédnout. Pak přišla výzva další. Jestlipak dokážu příběh rozpracovat dál bez předchozího plánu? Prostě z prdu uválet kuličku.  Inu, vítejte na cvičné loučce, v mém psacím šuplíku. Na to sere bílej tesák, že bych měla zůstat u plotny nebo na výletech, prostě mám chuť si se slovy hrát, stejně jako mám chuť se dál a dál posouvat na své cestě za sebevědomím. Jak se říká, každé zboží má svého kupce. A tak si přeji, ať se mezi vámi najde aspoň jeden, kterého řádky zaujmou NEBO inspirují k tomu, vyzkoušet si něco, co se mu už dlouho honí hlavou, ale sbírá odvahu…

PS. Omlouvám se za případné překlepy a chyby, ale zas tolik času tomuhle hraní věnovat asi nechci:-)

1

PRVNÍ A POSLEDNÍ

„Kolik ti mám zabalit těch švestkových knedlíků, Toníku?“ ozvalo se z kuchyně.  Antonín věděl, že je úplně jedno, co řekne, pokaždé najde v té otlučené hliníkové misce knedlíků šest.  Jsou spolu víc než padesát let, znají se tak dobře, že dokážou předvídat každý krok, každou větu, každé rozhodnutí, nic už je nepřekvapí. Přesto řekl „Třeba čtyři, to mi stačí.“ „Jenom čtyři? Dala jsem ti jich šest, ať nemáš v redakci hlad! A do termosky jsem ti udělala meltu. Hlavně hodně pij, víš, co povídal doktor.“ Antonín se nepřítomně usmál.  Bylo mu jedno, kolik knedlíků bude mít k obědu, bylo mu jedno, jestli bude mít vůbec nějaký oběd, stejně ho skoro nikdy nejí. Od Růženky mu totiž chutná víc…

Podíval se nervózně na hodinky. Už by měl vyrazit, aby to stihl. V redakci má být sice až za dvě hodiny, ale to Libuše neví.

Antonín, ač mu bylo už dávno přes sedmdesát, jezdil i teď, v důchodu, coby redaktor motoristického časopisu, třikrát týdně do redakce. Jeho žena mu pokaždé nachystala do béžové síťovky dózu s obědem. Byla zvyklá se o něj starat. Nemohli mít děti, takže svou péči soustředila jen na něj a na domácnost. Starala se o něj s láskou i v době, kdy onemocněl rakovinou. Nebylo to lehké období, ale zvládli to. Vždycky tu byli přeci jeden pro druhého. Ona ho krmila, přebalovala, cvičila s ním, aby se dostal zase do formy.  Péče o něj byla její životní poslání. Vzhlížela k němu. On byl tak vzdělaný! A vždycky galantní! Uměl to s ženami, věděl, co říct, co udělat, kdy a jak zalichotit, přesto byl Libuši celý život věrný. I ona sama byla pohledná a neměla v životě o nápadníky nouzi, nikdy ji ale ani ve snu nenapadlo ohlédnout se za někým jiným.  Nikdy nezapomene na to, když se poprvé setkali. Ona mladá jazyková korektorka, on tehdy již uznávaný šéfredaktor časopisu Automobil. Byla to pro oba první velká láska a oba si byli jisti, že jsou si souzení.

Poté, co Antonín zabouchl dveře, stála Libuše ještě dlouho v okně.  Dívala se za ním, jak mizí v dáli. Shrbená postava v šedivém kabátu, který měl snad dvacet let. V jedné ruce kožená brašna, ve druhé síťovka s jídlem.  Moc dobře věděla, kam jde. Povzdechla si a rukou si upravila pramínek šedivých vlasů, který ji padl do obličeje. Celý život měla dlouhé, husté a sytě hnědé vlasy. Teď z nich zbylo jen takové šedé torzo, které si každý den načesala alespoň do drdolu. Věděla o Růženě úplně vše. A také věděla, že se to Antonín nesmí dozvědět. Nechtěla mu přitížit.  Bolelo ji to, ale necítila zlobu, vztek nebo zklamání. Spíš smíření. Smíření se životem takovým, jaký je. Ono „v dobrém i ve zlém“ jako by získávalo v průběhu těch dlouhých let na svém významu. Už to byla dávno jiná láska než ta, kterou cítila kdysi dávno, když chodili na čaje, na plesy nebo do galerií.  On byl její součástí. Neuměla bez něj žít. A on bez ní. Věděla to.

I dnes se potkali na nástupišti. Pondělí, středa, pátek a takhle už skoro dva roky. Růžena vůbec nevypadala na svůj věk. Byla to dáma. Táhlo ji na osmdesát, ale celý život o sebe dbala, a to i po smrti manžela. Vlasy měla vždy pečlivě naondulované, jejich šedivý odstín potlačila fialovým přelivem a nikdy nezapomněla na sytě růžovou rtěnku a výraznou tvářenku.  Kolem krku šátek, kterým zakrývala povadlou kůži na krku, ať byla zima nebo léto.  Pokaždé čekala na Antonína na nádraží, aby ho ruku v ruce doprovodila procházkou parkem až do redakce, která sídlila ve vedlejším vchodě činžovního domu, než bydlela ona. Odnesla domů jeho síťovku s obědem, přendala jídlo z hliníkové dózy,  co pamatovala ještě z dob vojny svého manžela, do plastové misky a nachystala slavnostní tabuli. Čistý bílý ubrus, sváteční talíře, které s mužem nikdy nevyndávali z kredence a stříbrné příbory. Přesně ve dvanáct přišel Antonín, poobědvali spolu a pak si jeden vedle druhého četli, povídali si a hladili se po ruce. Nic víc, nic míň.  Byli šťastní. Potkali se před dvěma lety, krátce poté, co Antonín prodělal rakovinu. Na pohřbu. Byl to těžko popsatelný pocit. Možná láska na první pohled ve chvíli a na místě, kdy ji člověk opravdu už nečeká.

Antonína trápilo, že žije tak dlouho ve lži, ale nedokázal Libuši ublížit. Stejně tak se nedokázal vzdát těch společných obědů a chvilek nevinné něžnosti s Růženou. Miloval ji. Libuši měl rád dlouhých padesát let. Ani teď, na sklonku života, si nedokázal vybrat mezi tím intenzivním pocitem, který přináší zamilovanost a pocity bezpečí, jistoty a zázemí, které přináší láska.

„Tak jak bylo dnes v redakci?“, pohladila ho Libuše po vrásčité tváři, když se vrátil domů a podívala se mu tázavě do očí. Nemusel odpovídat, věděla…však se znají padesát let a nic už je nepřekvapí…

2

NIKDY NENÍ POZDĚ

„Hele na něj, dědek jeden! Už jde zas s odpadky. Fakt nenápadnej! Mu to dneska schválně stopnu. Ti říkám, ten někoho má! Takhle na starý kolena zahejbat starý, že se mu chce. Posledně takhle od popelnic telefonoval snad půl hodiny. To určitě volá nějaký ženský. Proč by chodil vždycky volat k popelnicím. Se divím, že si toho ta jeho bába ještě nevšimla.“

„No a?“ Pomyslí si Lenka a podívá se znechuceně na Pavla, jak stojí u okna, kouká skrz záclonu, drbe se na zadku a břicho mu přitom leze z žebrovaného tílka. To má z toho, jak pořád chlastá to pivo!  Vždyť jich vytáhne za večer minimálně šest, furt je rozvalenej na gauči u televize…“

Každý den je jak přes kopírák.  Ty časy, kdy si večer nalili sklenku vína a povídali si, kdy se zajímali jeden o druhého, kdy spolu skutečně žili a nebyli jen zakonzervovanými doplňky domácnosti, jsou už dávno zaprášené ve vzpomínkách jako obrázky dětí na zdi. Už by je taky měla zas někdy vyleštit! Škoda, že to v životě není tak jednoduché a ty krásné okamžiky nejdou vrátit jedním mávnutím prachovky.

Moc dobře ví, že soused z prvního patra někoho má. Viděla je na vlastní oči. Vracela se jednou z práce dřív, nebylo jí dobře, zas migréna, mívá ji teď nějak často, gynekolog říkal, že je to v přechodu normální a narazila na něj na nádraží. Drželi se za ruce, dívali se do očí a usmívali se. On, shrbený stařík v šedém kabátě, který ledacos pamatuje, ona opečovávaná dáma v kostýmku s fialovou trvalou a výraznou rtěnkou a tvářenkou. Tipla by jí tak sedmdesát.  Když se blížil vlak, objal ji, pohladil ji několikrát něžně po tváři a krátce políbil s takovou něhou, až to Lenku zabolelo. Ne, na ten okamžik nezapomene. Tolik něhy! Něhy, kterou ona tak moc postrádá! Kolik je to let, co cítila naposledy šimrání v břiše, kdy ji naskočila vzrušením husí kůže, kdy pocítila, že ji Pavel opravdu miluje? Co, miluje? Kdy cítila, že ji má vůbec někdo trochu rád? Že ji někdo potřebuje? Že si jí někdo váží? Že někoho zajímá? Možná naposledy, když byly děti ještě malé?

„Hele, myslíš, že se mu ještě postaví?“ Ušklíbl se Pavel a rozvalil se na gauč. Začínala Ulice. „Jo a podáš mi pivko?“

„Ty máš teda starosti!“ odbyla ho Lenka,  klepla na pánvičku vajíčko a vytáhla z ledničky vychlazenou desítku.  Ve středu mají k večeři snad vždycky volský oko. Chtělo se jí brečet. Její život by tak plochý! Tak prázdný! Do práce, z práce, nakoupit, vyprat, udělat večeři…cítila se strašně sama, tak neúplná, chyběl jí ten pomyslný dílek puzzle, o kterém se píše v romantických knížkách! Dost často si doma povídala sama se sebou. A  občas se přistihla při tom, jak si představuje, jaké by to bylo, kdyby umřela. Chyběla by vůbec někomu? Dětem. Možná. Ale ty mají už dávno svoje životy. Hanka se bude brzy vdávat. A Ondra cestuje po světě. Měla by jim zavolat, dlouho se jí neozvali. Když jim nezavolá ona, nedají o sobě vědět, jak je rok dlouhý. Už ji nepotřebují. Vlastně ji nikdo nepotřebuje. Když se svěřila posledně lehce ovíněná holkám z práce, všechny do jedné ji uklidňovaly, že je to normální, však co by jako chtěla po více než třiceti letech manželství, nemá to tak řešit, má si najít koníčky a užívat si života. Jenže ona chce přece víc! Ona si zaslouží víc! Takhle si to přeci nepředstavovala! To má až do smrti každou středu dělat volský oka a cítit se tak….tak samozřejmě?

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal se jí z gauče Pavel, aniž by se na ni podíval.

„Ne, jdu se vykoupat. Není mi dobře“ odvětila Lenka a vklouzla do koupelny. Napustila si plnou vanu, zapálila svíčky a ještě než zhasla, podívala se na sebe do zrcadla. Uviděla cizí, stahanou ženskou. Dívala se na sebe dlouze, nemohla přestat. Tohle má být ona? Sebelítost se měnila ve vztek a nenávist . Jak jsi to mohla nechat zajít tak daleko? Ty! Královna krásy kdysi na střední! Holka plná snů a plánů! Schopná manažerka! Bavič společnosti! Opřela se oběma rukama o kraj umyvadla a rozbrečela se. Po tvářích jí stékala černá řasenka. Vypadala příšerně. Cítila se příšerně. Její život byl příšerný! Tak příšerný, že nadešel ten správný čas to změnit.

Když vylezla z vany, rychle se nalíčila, oblékla si své nejoblíbenější oblečení, pobalila si věci na druhý den do práce a zabouchla za sebou. Chvíli stála  za dveřmi vyděšená svým odhodláním a čekala, co se bude dít. Slyšela svůj dech a jak jí buší srdce. Nedělo se nic. Vůbec nic. Nikdo ji nevolal. Nikdo ji nehledal. Nikdo si toho nevšiml. Nikdo neprozřel. Romantický film se nekonal. V televizi začínaly zprávy.

Rozběhla se ze schodů. Vlastně ani nevěděla kam, ale cítila, že když teď nepůjde, udusí se volským okem…

Když míjela první patro, narazila na souseda. Vynášel tříděný odpad… Usmála se na něj.

Ne, nikdy, nikdy není pozdě…Ví to on. Ona už taky.

3

JEN KUS PAPÍRU

Lenka nastoupila do auta a třesoucí se rukou strčila klíček do zapalování a … a nic.  Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vůbec nevěděla, co dělat. Kam jet. Kde spát. „Co sis myslela? Že zabouchneš dveře, on se probere a všechno se změní? Že se stane zázrak? Ne! Nic se nestane! Zase se nic nestane! Tohle je totiž život, tohle není Steelová!“ Slyšela sebe samou jako už tolikrát. Ruka jí klesla bezvládně do klína. Cítila se jak otlučená loutka zapomenutá dětmi na sedačce jejího Renaultu. Už je z toho všeho unavená. Možná až moc unavená, aby tohle dotáhla jednou do konce… Vždy je jí přes padesát! Má teď změnit život?  Být sama až do smrti? Najít si milence? Kdo by o ni ještě stál? Pavel byl její jistotou, nikdy jí sice nepřekvapil, ale prostě byl součástí jejího života asi jako čištění zubů nebo večerní poslech hudby. Život tak nějak plynul bez zaškobrtnutí a vzrušení, ale byl fajn! Byl tu pro ni, ona pro něho. Pak ho ale nečekaně vyhodili. V osmapadesáti. Z šéfa obchodního oddělení se stal rezignovaný gaučák bez života, který mezi díly Ulice ani nepostřehl, že z jednoho svátečního piva k večeři se stávalo piv pět. Má ho v tom nechat samotného? Po všech těch letech?

Jako by to odhodlání z toho všeho konečně vystoupit vytrousila jak posmrkaný papírový kapesníček kdesi na chodbě činžáku. Venku začalo poprchávat a začala jí být zima. Nastartovala, ale nerozjela se. Jen seděla se zavřenýma očima a po tváři jí stékaly slzy. Věděla, že to nezvládne. Že se zase vzdá. Prostě to neumí jen tak odejít a dělat, jakože nic, na to je moc malý sobec. „Do prdele! Ty slabochu!“

V kapse kabátu jí začal vibrovat mobil. „No a co! Ať má strach! Chci, aby měl strach! Ať mu to všechno dojde, že nechci být jen tím kuchařem, co každou středu dělá volský oka a podává mu vychlazenou desítku!“ Proletělo jí hlavou. Telefon zvonil ještě několikrát. Občas pípla esemeska. A pak už nic. Jen tma, mrtvo, nezájem… Zhluboka vydechla, otřela si tváře, vysmrkala se a opatrně vycouvala z parkoviště. Rozjela se do tmy. Nepřemýšlela kam jede. Vpravo, vlevo, dej přednost v jízdě, pozor krajnice, louka, les, bylo jí to jedno, jako by se auto řídilo samo a její myšlenky byly někde úplně jinde.

Jezdila takhle bezcílně skoro hodinu, jak kdyby každý další kilometr působil jako očistná sprcha. Do reality ji vrátily sílící tlaky močáku. Už jí to štve, jak furt musí chodit na záchod! Za chvíli aby si koupila ty inkontinentní vložky! Pavel si z toho dělal srandu, že z menstruačních plynule přejde na Tena lady! „Copak jsem nějaká stará bába? No seš, no! Co bys chtěla!“  Bouchla zlostně do volantu.  A stočila to zpátky. „Tak, jako pokus dobrý.“ Pomyslela si hořce. A zaparkovala před domem.

Všimla si, že u sousedů svítí ještě lampička v pracovně. Soused asi ještě pracoval. Představovala si vždycky, jak sedí u psacího stolu z masivu a jeho žena kolem něj pobíhá a láskyplně mu říká. „Tady máš šálek čaje, Toníku“, „Nemáš hlad Toníku?“, „Neměl bys jít už spát, vypadáš unaveně.“ Přitom unavená byla jedině ona!  Za poslední roky hodně sešla. Strašně zhubla. A vůbec tak nějak zesmutněla. Potkávala ji občas před domem, kde věšela prádlo. Stará pruhovaná pyžama a trenky, spodničky, zašedlá tílka, taková ta žebrovaná, co nosil pod košili i Pavel, ušklíbla se vždycky, když je na šňůře zahlédla. Jestlipak ví, že má ten její Antonín známost? Chudák, kdyby věděla… Netušila, že Antonín už dávno spí. Však je středa. Vrátil se z redakce pozdě a unavený, už je toho na něj moc. Všeho je na něj nějak moc… Netušila ani, že Libuše všechno přeci dávno ví.

Odemkla vchodové dveře a rozsvítila na chodbě. U dveří do sklepa zahlédla na zemi zmuchlaný papír. Sehnula se pro něj a strčila ho ledabyle do kapsy kabátu. Nesnášela nepořádek. Pavel jí vždycky předhazoval, že pořád jen uklízí, že má úchylku, že je maniak, stejně jako její máma. Bodejť by ne, když on je takový bordelář! Co mu kde upadne, to tam nechá! Za těch víc než třicet let společného soužití nebyl schopný pochopit, že by bylo fajn si po sobě třeba ráno ustlat. Uklidit špinavé ponožky do prádla. Nebo nedej Bože sám od sebe vytřít! Jako co je to za dobu? Kde to jsme? „Copak jsem tvoje služka nebo tvoje máma?“ slýchával od Lenky často. Ne, asi to s ní taky neměl lehké.  Nešetřila ho. Neuměla mu dopřát nikdy ani trochu pocitu té mužské důležitosti a nepostradatelnosti. Neuměla si vztah hýčkat, brala ho jako samozřejmost. Má vlastně vůbec právo na to Pavlovi něco vyčítat?

Vklouzla tiše do bytu. Pavel spal. Oblečený na posteli, s mobilem v ruce a nedopitým pivem na nočním stolku. Asi usnul během čekání na ni. Položila klíče na kuchyňskou linku, z kapsy vytáhla mobil a ten zmuchlaný papír, co našla na chodbě. Už ho skoro hodila do koše pod kuchyňskou linkou, když v tom si všimla, že je na něm něco napsáno. Byl to dopis psaný plnícím perem. Přejela ho rukou, aby ho uhladila a mohla si ho přečíst. Byl popsán krasopisně. Takovým tím rukopisem, jakým psávala její babička. A všechno bylo několikrát přeškrtnuto, jako by si to pisatel na poslední chvíli rozmyslel.  „Milý Toníčku, právě jsi odjel do redakce. Dlouho jsem tě pozorovala v okně a před očima se mi promítal náš dlouhý společný život. Byl tak krásný, však jsi byl láska mého života! Nezapomenu na naše seznámení, na ten ruměnec, když jsi mě poprvé na chodbě redakce potkal, ani na to, jak jsi žádal mé rodiče o mou ruku. Často se usmívám při vzpomínkách na vše prožité. Skutečně prožité! Jak jsme se nasmáli na našich společných sezeních v literární kavárně, nebo během dlouhých procházkách po nábřeží, ale i jaké jsme prožívali okamžiky hlubokého zármutku, když se nám nedařilo počít dítě, nebo když ti lékař oznámil, že máš rakovinu. Spoustu věcí jsi mě naučil a já zas tebe. Naučil jsi mne milovat život takový, jaký je. Protože život je krásný svou pestrostí, tím, že se střídají okamžiky štěstí s okamžiky žalu.  Nenechat se utápět ve vlastním smutku, ale dívat se vždy v před a hledat sám v sobě sílu změnit to, co nás nečiní šťastnými. Nečekat na zázraky, že se změní svět okolo nás, ale sám být tou hybnou silou změny a začít u sebe, protože každá změna začíná v našich hlavách. My rozhodujeme o tom, jak šťastní budeme, každým okamžikem si můžeme vybrat, jestli půjdeme cestou smutku nebo radosti.  Za to ti ze srdce děkuji. Já vím, že…

Dopis končil. Lenka se zarazila. Přešel ji mráz po zádech. To zní pomalu jak dopis na rozloučenou. Bude si na stará kolena taky psát takové zápisky do deníku?  Uhladila papír ještě několikrát rukou a vložila ho do rozečtené knihy na nočním stolku. Podívala se na Pavla.  Na hlavě se mu dělala pleška, vlasy měl celé šedivé, vrásky na čele, vypadal unaveně. Přesto jako by v něm zas na chvíli viděla toho kluka, kterého potkala před tolika lety, toho, který měl v očích vždycky takovou rošťáckou jiskru a energii. Kam se poděla? Když si lehala vedle něj, jen se zavrtěl, koukl na ni jedním okem a zeptal se „Kde jsi byla?“, ale na odpověď ani nečekal, otočil se na druhý bok a spal dál. Jak málo mu stačilo, jen vědět, že tu je.

Strčila mobil do nabíječky a  otevřela zprávy. „Mami, musím s tebou nutně mluvit. Zavolej mi prosím, až budeš mít zítra v práci pauzu.  Hanka. Mám tě ráda“.  Snad se nic nestalo, polekala se. Vždyť Hanka se neozvala už víc jak měsíc, natož aby jí někdy řekla, že jí má ráda. Vlastně nikdy nenapíše sama od sebe. Má toho moc. V práci se jí daří, bude se vdávat, nic nestíhá.

A pod ní byla vedle deseti zmeškaných hovorů ještě jedna. Od Pavla.  „Kde jsi? Doufám, že jsi v pořádku. Nevíš, kde mám tu vínovou kravatu, zítra jdu na pohovor.“

Do uší si dala sluchátka, pustila Enyu a chtěla jako obvykle nechat odplout své myšlenky do doby, kdy byla šťastná a utápět se tak ve svém vlastním smutku, protože to, co bylo, už jednoduše není. Tentokrát se jí to ale nějak nedařilo.  Před očima viděla ten kus papíru, co vypadl zřejmě Antonínovi, když vynášel tříděný odpad. Ten obyčejný kus papíru, který měl skončit v kontejneru.

Ten kus papíru, který toho nakonec tolik změní…

Vyčerpáním usnula.

4

VELKÉ TAJEMSTVÍ

Libuše stála za záclonou ještě dlouho potom, co Antonínovi jako vždy zamávala. Pokaždé když odcházel, nezapomněl se otočit a mávnout směrem k oknu, kde stála ona. Byl to takový jejich letitý rituál stejně jako pusa na dobrou noc. Přemýšlela, co všechno musí ještě zařídit, aby to všechno stihla. Je toho tolik a ona vůbec neví, jak začít. Zvládne to vůbec? Není už příliš pozdě? Bude mít dost sil? Má to vůbec smysl? Ze zamyšlení ji vytrhly kukačky na zdi. Devět hodin. Lekla se a přepadla ji lehká nervozita. Za chvíli přijde. Konečně se to stane, nemůže tomu uvěřit!  Rychle smetla ze stolu drobečky ořechové bábovky, co měli k snídani, uhladila ubrus, na to ona si potrpěla, aby byl vždy na stole čistý, vyžehlený ubrus a postavila na plynový sporák konvičku s vodou. Nervozita se mísila s lehkou roztržitostí.  Nejprve jí vypadla z ruky krabička sirek a všechny se rozsypaly na linoleum, pak vysypala cukr, když doplňovala cukřenku. Je to už dávno, kdy u nich byla návštěva. S Boženkou, jedinou kamarádkou, se schází u ní doma, protože Boženka už nemůže moc chodit. Od té doby, co má chodítko, vyjde maximálně před barák a poslední dobou ani to ne. Chodí k ní alespoň jedno týdně, aby jí dělala společnost. Jinak nikoho nemá. Jen Antonína. Občas se ptá sama sebe, jak je to vůbec možné, že zůstala na stará kolena tak sama. Nikdy jí to nepřišlo tak hrozné, občas si posteskla, to ne že ne, ale vesměs byla spokojená, pořád něco s Antonínem podnikali, nebyl čas o tom příliš přemýšlet, až teď, když se její život pomalu blíží do cílové rovinky a ona cítí, že je té definitivní cílové čáře blíž a blíž, chybí jí to, po čem vždycky toužila – velká rodina, někdo, kdo se oni postará, až jednou nebude moct. Najednou se rozdrnčel zvonek. Libuše sebou trhla. Rozbušilo se jí srdce. Zhluboka se nadechla a při dalším zadrnčení zvonku vykročila pomalu ke dveřím. V předsíni se na sebe podívala do zrcadla, žilnatou rukou plnou malých modřinek na jemné vrásčité kůži, která jako by byla o dvě čísla větší, si odhrnula z čela vlasy, které se jí uvolnily z drdolu, narovnala si květovanou sukni a potichu přistoupila ke dveřím, aby ji snad ten, kdo je za dveřmi, náhodou neslyšel. Stoupla si na špičky a opatrně se podívala kukátkem. Byl to on. Byla si jistá. Však jí Boženka ukazovala fotky vnoučat snad při každé návštěvě, protože vždycky chuděra zapomněla, že už jí je ukazovala posledně. Ztěžka polkla a nakonec se s knedlíkem v krku zeptala „Kdo je?“.

„Bárta. Vojtěch Bárta. Posílá mě Božena Bártová. Babička, vaše kamarádka“, odpověděl mladý muž za dveřmi. Bylo mu kolem třiceti. Měl oblečené džíny, upnuté bílé triko a přes něj sako. Byl pohledný a moc dobře to o sobě věděl. A právě teď přišel udělat dobrý skutek, aby si vylepšil karmu.

Libuše opatrně odsunula bezpečnostní řetízek a pomalu otevřela dveře.

„Pojďte dál“ řekla se staženým hrdlem a snad pro samou nervozitu zapomněla pozdravit. Sotva se na něj podívala. Šla přes celou dlouhou předsíň se sklopeným zrakem, jak kdyby byla přistižena při něčem zakázaném. A ten, kdo ji přistihl, byl skoro o půl století mladší. Jak zvláštní.

Vešli do obývacího pokoje.

„Posaďte se.  Mohu vám nabídnout šálek čaje nebo kávy?“ zeptala se a cítila, jak se jí zlehka uvolňuje hrdlo a hlas už nemá tak zastřený.

„Ne, díky, já jsem se cestou stavil ve Starbucs“ odpověděl Vojtěch a hned mu došlo, že ona asi vůbec netuší, co Starbucs je. „Teda, dal bych si čaj, jestli můžu poprosit.“, vyhrkl nakonec, i když tušil, že stejně jako u babičky dostane leda tak Pigy čaj z Penny, který chutná jak vymáchaný ponožky, takže si v té horké vodě člověk musí vylouhovat minimálně tři sáčky, aby čaj chytil alespoň nějakou barvu a chuť.  Ale nechtěl urazit a  hlavně cítil potřebu prolomit tu zvláštní těžko popsatelnou atmosféru. Necítil se vůbec dobře. Však jeho obchodní partneři byli obvykle alespoň o 30 let, možná o 40 let mladší a nescházel se s nimi v zatuchlém bytě starého činžáku. Babička mu řekla, o co jde. Pak mu také šoupla do kapsy v obálce deset tisíc, ať to pro Libuši udělá a trvala na tom, aby si peníze vzal a Libuši řekl, že to bude levnější. Nechtěla ji přidělávat starosti, věděla, že jich má až nad hlavu a chtěla ji prostě pomoc. Však jí vděčila za to, že ji aspoň někdo navštěvuje. Poslední týdny možná měsíce už nedojde ani před barák a dny se tak neskutečně vlečou, když je člověk uvězněn mezi čtyřmi zdmi na rozkládacím gauči v obýváku. Je to takový životní paradox. Celý život si člověk přeje, aby už měl konečně víc času sám na sebe, aby mohl zvolnit, zapnout si třeba i tu televizi, schrupnout si po obědě a když ho má, může se z toho zbláznit, protože neví, co s ním a počítá každou minutu a těší se, až zas půjde spát. A doufám, že se třeba neprobudí…

„Jsem moc ráda, že jste si na mě udělal čas. Víte, já vůbec nevěděla, koho s tím mým praštěným nápadem oslovit. Takhle na starý kolena blbnout. Když mně to pořád nejde z hlavy a ještě než…“ zarazila se. Cítila, že když bude pokračovat, zlomí se jí hlas a zřejmě se rozbrečí. Počkala, až se zklidní a pak pokračovala. „no prostě bych to ráda udělala. Jako bych to dlužila sama sobě. Prostě chci, aby tady po mně něco zůstalo…“ dořekla pevným hlasem, ale i tak se musela otočit, aby Vojtěch Bárta nepostřehl, že si utřela slzy z očí.

„No, babička už mi něco říkala. To nebude takový problém. Já mám s takovejma věcma dost zkušeností, to se nemusíte bát.“

„A kolik to asi tak bude stát?“ zeptala se s jistou obavou v hlase. Sice vybrala postupně potají skoro dvacet tisíc, schovávala je v krabičce od pralinek v sekretáři za lahvemi s vaječným likérem, který dostával Antonín každý rok v redakci k Vánocům a který u nich doma stejně nikdo nepije, ale nebyla si jistá, jestli to bude stačit.

„No, já myslím, že do pětky se vejdeme. Jako do pěti tisíc. Maximálně do deseti. Záleží na tom, kolik toho bude. Na přepis jsem sehnal jednoho kluka, grafiku udělá sestřenice, která to studuje a tisk nebude tak drahý, mám dobré vztahy v tiskárně. Kontakt na nakladatelství taky mám, tak pokud budete chtít, můžu vás propojit“.

Libuši se viditelně ulevilo. Ještě jí zbude dost na pohřeb, proletělo jí hlavou.

„Počkejte chvilku“ a odešla do vedlejší místnosti. Nechtěla to připravovat předem. Co kdyby se náhodou Antonín vrátil, co kdyby mu ujel vlak. Prostě chtěla mít jistotu, že se to teď neprozradí, když už to tají tak dlouhou dobu.

Vojtěch se zatím rozhlížel po bytě. „Tak tady se ale sakra zastavil čas“ pomyslel si a pozoroval chvíli kukačky. Pak se podíval na mobil. Za hodinu má schůzku s Adrianou, krásnou key accountkou z agentury, tak snad se babča vymáčkne rychle. Hlavně, aby mu to Adriana nezrušila, už to má vymyšlené, jak to s ní uhraje. Posledně na něj koukala tak nějak vyzývavě, moc dobře nedokázal rozklíčovat, co tím myslela a jestli si to náhodou jen nevsugeroval. Teda, ale stála by za hřích. To tělo, wow! Prostě to dneska riskne a půjde do ní!

Libuše vešla do místnosti. V ruce nesla dva balíky svázaných sešitů. Sotva přes to viděla na cestu.

„Tak to je ono.“

Vojtěch vytřeštil oči. „Fíha, toho je! S tím jsem nepočítal, že toho bude tolik. Jak dlouho jste to prosím vás psala?“

„Ale, to víte, ono je to psané rukou. Taky jsem tam dost škrtala, nebo jsem některé stránky i vytrhla, vložila jiné, něco je proškrtnuté…. Ono toho tolik nebude, nebojte.  Psala jsem to poslední tři čtyři roky. Po večerech, když Antonín, manžel, spal. Nechtěla jsem, aby o tom věděl. Nemohla jsem to prozradit. Na počítači jsem se nikdy nenaučila a psací stroj je moc hlučný.  Nejprve to byl jen takový můj deník, který jsem začala psát intenzivněji, když onemocněl. A když jsem se dozvěděla, že…no to máte jedno, prostě jsem se rozhodla, že napíšu knihu. Bába bláznivá! Víte, já jsem celý život toužila po tom mít děti, něco na tomhle světě zanechat, něco, co bude žít dál a ponese kus mě, kus mého myšlení, mé životní filosofie, něco, co bude mým pokračováním. Ale to se mi bohužel nepoštěstilo. Tak budu moc ráda, když tady zanechám alespoň své myšlenky. Možná vám to přijde troufalé, ale mně je skoro osmdesát. V životě jsem leccos zažila… a taky…“ odmlčela se na chvíli, snad aby našla odvahu vyslovit to, co ještě nikdy nikomu nahlas neřekla a dělala, že si musí osladit čaj, ač jinak nesladí. “Lidi by si mohli myslet, že jsem nežila svůj život, že jsem byla pořád ve stínu svého muže, však manželka známého redaktora. Ale já jsem tak žila ráda, byla to má volba a nelituji jediného dne. Aby nedošlo k mýlce, já nejsem žádná uťáplá chudinka, já si myslím, že to mám moc dobře srovnané. I proto jsem Antonínovi třeba nikdy neřekla, že vím o jeho vztahu s Růženou. Však co bych tím změnila? Komu bych tím prospěla? Možná bych ulevila sama sobě a? Nic jiného by se nezměnilo. Možná by ji opustil, ale byl by nešťastný. Nebo by opustil mě. Víte, skutečný život není dokonalý,  jak to známe z románů. Dokonalé jsou možná naše představy o něm, všechny ty ideály, které nás pak zbytečně frustrují. Přitom si to vše vytváříme ve vlastních hlavách. Pokud nás něco nečiní šťastnými, musíme hledat cesty, jak to změnit a nebo se s tím naučit žít a začít to vnímat prostě jinak, podívat se na to z jiného úhlu pohledu a netrápit se tím. Fňukání ještě nikdy nikomu dlouhodobě nepomohlo. Možná vám uleví na krátkou chvíli, ale to je asi tak všechno“. V tom se zarazila. „Ježíš, to jsem se ale rozpovídala, omlouvám se, jsem se nechala nějak unést.“.

Vojtěch se na ni překvapeně koukal a nevěděl, co říct. Vyrazila mu dech. Babka v zástěře a jak jí to pálí! Vyzařoval z ní najednou takový zvláštní klid, úleva, smíření. Dost mu připomínala vlastní babičku ještě před pár lety, jenže ta se mu teď ztrácela před očima. Alzheimer si ji odnášel kousek po kousku stejně jako její vzpomínky na to, co bylo před léty, před týdnem, včera nebo před hodinou… zato tahle babča, ta to měla stále neuvěřitelně v hlavě srovnané.

Vojtěch zběžně prolistoval sešity a protože nevěděl, jak reagovat, jen se zeptal „No a do kdy to tak potřebujete?“

Libuše se zarazila. Znejistěla. Vlastně netušila, co on ví, co mu Boženka řekla. Však chudák Boženka už měla problém s pamětí. Ale pak si řekla, že vlastně o nic nejde, proč by to měla tajit, když po něm chce vlastně ještě to druhé. Bude mu to stejně muset říct.

„Pane Vojtěchu, no, já nevím, jak bych vám to měla říct. Řekněme, že na to dost spěchám. Potřebovala bych to mít tak během měsíce. Myslíte, že je to reálné? Já si klidně připlatím, jen když to bude hotové, až… no, prostě aby to bylo hotové co nejrychleji“. Nakonec nenašla odvahu to vyslovit. Měla pocit, že když to řekne, že se to zhmotní, že se to stane reálné. Ne, teď ještě ne. Teď ne.

„No, já myslím, že měsíc je v pohodě. Udělám pro to maximum. Do čtrnácti dnů se u vás zastavím s přepisem a domluvíme se, co dál. Bude potřeba, abyste si pak vybrala vazbu, formát, papír…ale nebojte, se vším vám poradím, přinesu vám na ukázku vzorky. Když budete chtít, můžeme jet do tiskárny spolu. Ale teď se omlouvám, já už budu muset jít. Mám ještě jednu velmi důležitou schůzku“.

„Ale jistě. Omlouvám se, že vás takhle zdržuji! Víte co, já vám to dám do síťovky, co vy na to? Ať se vám to nějak nepomíchá. A nechcete kousek bábovky na cestu. Já bych vám ji zabalila do alobalu.“ zeptala se ho, ale přitom se chtěla celou dobu zeptat na něco úplně jiného. Odvahu však našla až ve chvíli, kdy sahal po klice a chtěl otevřít dveře.

Vyklouzlo to zní takřka neslyšně.

„A marihuanu byste neměl?“

Vojtěch měl pocit, že se musel přeslechnout. „Cože?“

„No, marihuanu, trávu, nebo jak tomu vy mladí říkáte. Potřebovala bych sehnat marihuanu“ zopakovala s větším sebevědomím v hlase a podívala se mu do očí. Ten pohled byl najednou jiný. Sebevědomý, plný odhodlání a jistoty, jako by říkal „Tak a teď to víš a jsi můj spojenec. Doufám, že mě v tom nenecháš“.

Ne, nenechá, jen o tom ještě neví.

 „Teď bych potřeboval jointa sám pro sebe.To je zase kšeft, ty vole, k čemu ses to zas nachomejtnul“, pomyslel si a pohled mu sjel na béžovou síťovku s plastovými uchy, ze které vykukoval kromě svázaných sešitů i zmuchlaný alobal s bábovkou. „No, tak tohle na Adrianu určitě udělá dojem, no to mě poser, že já vůl jel na skútru!“.

Když odešel, otevřela Libuše kredenc, aby si přepočítala peníze. Místo obálky však vytáhla lahev s vaječňákem. Nikdy nepila. Ale co už, nikdy není pozdě na to se pořádně odvázat. Musela se sama sobě smát. Tahle tragikomedie ji vlastně začíná dost bavit.

A napila se přímo z láhve. Poprvé v životě. A pořádně.

A taky naposledy…

7 thoughts on “První a poslední”

  1. Je to síla. Taky jsem kdysi psala. Na střední. Vy máte dar. Vážně. Četla jsem první verzi i tuto a úplně mě to pohltilo . Umíte se krásně vyjadřovat. A jak zvládáte popisovat ty myšlenkové pochody každé postavy.

Vložte komentář