První a poslední

Varování: na následujících řádcích nenajdete žádný výletní tip ani žádný jiný, který by jakkoliv zahrnoval děti. Prostě jsem napsala povídku a chtěla na ní demonstrovat, že nic není nemožné, je to jen na nás. Že jsem se nenarodila jako nějaká herečka, spisovatelka nebo horolezkyně, od toho jsou tady přeci jiní! No a… když to člověk nezkusí, nezjistí, jestli třeba fakt není herečka, spisovatelka nebo horolezkyně:-). Nebo taky ne. Není to jedno? Hlavně, když nás to baví. Díky Kláře Dadák, lektorce tvůrčího psaní, za popostrčení!

Tak si užijte mou prvotinu.

EDIT: První povídka pro mě znamenala velkou výzvu. Musela jsem najít odvahu s ní vyjít vůbec ven. Otevřít ten pomyslný šuplík a nechat do něj nahlédnout. Pak přišla výzva další. Jestlipak dokážu příběh rozpracovat dál bez předchozího plánu? Prostě z prdu uválet kuličku.  Inu, vítejte na cvičné loučce, v mém psacím šuplíku. Na to sere bílej tesák, že bych měla zůstat u plotny nebo na výletech, prostě mám chuť si se slovy hrát, stejně jako mám chuť se dál a dál posouvat na své cestě za sebevědomím. Jak se říká, každé zboží má svého kupce. A tak si přeji, ať se mezi vámi najde aspoň jeden, kterého řádky zaujmou NEBO inspirují k tomu, vyzkoušet si něco, co se mu už dlouho honí hlavou, ale sbírá odvahu…

PS. Omlouvám se za případné překlepy a chyby, ale zas tolik času tomuhle hraní věnovat asi nechci:-)

1

PRVNÍ A POSLEDNÍ

„Kolik ti mám zabalit těch švestkových knedlíků, Toníku?“ ozvalo se z kuchyně.  Antonín věděl, že je úplně jedno, co řekne, pokaždé najde v té otlučené hliníkové misce knedlíků šest.  Jsou spolu víc než padesát let, znají se tak dobře, že dokážou předvídat každý krok, každou větu, každé rozhodnutí, nic už je nepřekvapí. Přesto řekl „Třeba čtyři, to mi stačí.“ „Jenom čtyři? Dala jsem ti jich šest, ať nemáš v redakci hlad! A do termosky jsem ti udělala meltu. Hlavně hodně pij, víš, co povídal doktor.“ Antonín se nepřítomně usmál.  Bylo mu jedno, kolik knedlíků bude mít k obědu, bylo mu jedno, jestli bude mít vůbec nějaký oběd, stejně ho skoro nikdy nejí. Od Růženky mu totiž chutná víc…

Podíval se nervózně na hodinky. Už by měl vyrazit, aby to stihl. V redakci má být sice až za dvě hodiny, ale to Libuše neví.

Antonín, ač mu bylo už dávno přes sedmdesát, jezdil i teď, v důchodu, coby redaktor motoristického časopisu, třikrát týdně do redakce. Jeho žena mu pokaždé nachystala do béžové síťovky dózu s obědem. Byla zvyklá se o něj starat. Nemohli mít děti, takže svou péči soustředila jen na něj a na domácnost. Starala se o něj s láskou i v době, kdy onemocněl rakovinou. Nebylo to lehké období, ale zvládli to. Vždycky tu byli přeci jeden pro druhého. Ona ho krmila, přebalovala, cvičila s ním, aby se dostal zase do formy.  Péče o něj byla její životní poslání. Vzhlížela k němu. On byl tak vzdělaný! A vždycky galantní! Uměl to s ženami, věděl, co říct, co udělat, kdy a jak zalichotit, přesto byl Libuši celý život věrný. I ona sama byla pohledná a neměla v životě o nápadníky nouzi, nikdy ji ale ani ve snu nenapadlo ohlédnout se za někým jiným.  Nikdy nezapomene na to, když se poprvé setkali. Ona mladá jazyková korektorka, on tehdy již uznávaný šéfredaktor časopisu Automobil. Byla to pro oba první velká láska a oba si byli jisti, že jsou si souzení.

Poté, co Antonín zabouchl dveře, stála Libuše ještě dlouho v okně.  Dívala se za ním, jak mizí v dáli. Shrbená postava v šedivém kabátu, který měl snad dvacet let. V jedné ruce kožená brašna, ve druhé síťovka s jídlem.  Moc dobře věděla, kam jde. Povzdechla si a rukou si upravila pramínek šedivých vlasů, který ji padl do obličeje. Celý život měla dlouhé, husté a sytě hnědé vlasy. Teď z nich zbylo jen takové šedé torzo, které si každý den načesala alespoň do drdolu. Věděla o Růženě úplně vše. A také věděla, že se to Antonín nesmí dozvědět. Nechtěla mu přitížit.  Bolelo ji to, ale necítila zlobu, vztek nebo zklamání. Spíš smíření. Smíření se životem takovým, jaký je. Ono „v dobrém i ve zlém“ jako by získávalo v průběhu těch dlouhých let na svém významu. Už to byla dávno jiná láska než ta, kterou cítila kdysi dávno, když chodili na čaje, na plesy nebo do galerií.  On byl její součástí. Neuměla bez něj žít. A on bez ní. Věděla to.

I dnes se potkali na nástupišti. Pondělí, středa, pátek a takhle už skoro dva roky. Růžena vůbec nevypadala na svůj věk. Byla to dáma. Táhlo ji na osmdesát, ale celý život o sebe dbala, a to i po smrti manžela. Vlasy měla vždy pečlivě naondulované, jejich šedivý odstín potlačila fialovým přelivem a nikdy nezapomněla na sytě růžovou rtěnku a výraznou tvářenku.  Kolem krku šátek, kterým zakrývala povadlou kůži na krku, ať byla zima nebo léto.  Pokaždé čekala na Antonína na nádraží, aby ho ruku v ruce doprovodila procházkou parkem až do redakce, která sídlila ve vedlejším vchodě činžovního domu, než bydlela ona. Odnesla domů jeho síťovku s obědem, přendala jídlo z hliníkové dózy,  co pamatovala ještě z dob vojny svého manžela, do plastové misky a nachystala slavnostní tabuli. Čistý bílý ubrus, sváteční talíře, které s mužem nikdy nevyndávali z kredence a stříbrné příbory. Přesně ve dvanáct přišel Antonín, poobědvali spolu a pak si jeden vedle druhého četli, povídali si a hladili se po ruce. Nic víc, nic míň.  Byli šťastní. Potkali se před dvěma lety, krátce poté, co Antonín prodělal rakovinu. Na pohřbu. Byl to těžko popsatelný pocit. Možná láska na první pohled ve chvíli a na místě, kdy ji člověk opravdu už nečeká.

Antonína trápilo, že žije tak dlouho ve lži, ale nedokázal Libuši ublížit. Stejně tak se nedokázal vzdát těch společných obědů a chvilek nevinné něžnosti s Růženou. Miloval ji. Libuši měl rád dlouhých padesát let. Ani teď, na sklonku života, si nedokázal vybrat mezi tím intenzivním pocitem, který přináší zamilovanost a pocity bezpečí, jistoty a zázemí, které přináší láska.

„Tak jak bylo dnes v redakci?“, pohladila ho Libuše po vrásčité tváři, když se vrátil domů a podívala se mu tázavě do očí. Nemusel odpovídat, věděla…však se znají padesát let a nic už je nepřekvapí…

2

NIKDY NENÍ POZDĚ

„Hele na něj, dědek jeden! Už jde zas s odpadky. Fakt nenápadnej! Mu to dneska schválně stopnu. Ti říkám, ten někoho má! Takhle na starý kolena zahejbat starý, že se mu chce. Posledně takhle od popelnic telefonoval snad půl hodiny. To určitě volá nějaký ženský. Proč by chodil vždycky volat k popelnicím. Se divím, že si toho ta jeho bába ještě nevšimla.“

„No a?“ Pomyslí si Lenka a podívá se znechuceně na Pavla, jak stojí u okna, kouká skrz záclonu, drbe se na zadku a břicho mu přitom leze z žebrovaného tílka. To má z toho, jak pořád chlastá to pivo!  Vždyť jich vytáhne za večer minimálně šest, furt je rozvalenej na gauči u televize…“

Každý den je jak přes kopírák.  Ty časy, kdy si večer nalili sklenku vína a povídali si, kdy se zajímali jeden o druhého, kdy spolu skutečně žili a nebyli jen zakonzervovanými doplňky domácnosti, jsou už dávno zaprášené ve vzpomínkách jako obrázky dětí na zdi. Už by je taky měla zas někdy vyleštit! Škoda, že to v životě není tak jednoduché a ty krásné okamžiky nejdou vrátit jedním mávnutím prachovky.

Moc dobře ví, že soused z prvního patra někoho má. Viděla je na vlastní oči. Vracela se jednou z práce dřív, nebylo jí dobře, zas migréna, mívá ji teď nějak často, gynekolog říkal, že je to v přechodu normální a narazila na něj na nádraží. Drželi se za ruce, dívali se do očí a usmívali se. On, shrbený stařík v šedém kabátě, který ledacos pamatuje, ona opečovávaná dáma v kostýmku s fialovou trvalou a výraznou rtěnkou a tvářenkou. Tipla by jí tak sedmdesát.  Když se blížil vlak, objal ji, pohladil ji několikrát něžně po tváři a krátce políbil s takovou něhou, až to Lenku zabolelo. Ne, na ten okamžik nezapomene. Tolik něhy! Něhy, kterou ona tak moc postrádá! Kolik je to let, co cítila naposledy šimrání v břiše, kdy ji naskočila vzrušením husí kůže, kdy pocítila, že ji Pavel opravdu miluje? Co, miluje? Kdy cítila, že ji má vůbec někdo trochu rád? Že ji někdo potřebuje? Že si jí někdo váží? Že někoho zajímá? Možná naposledy, když byly děti ještě malé?

„Hele, myslíš, že se mu ještě postaví?“ Ušklíbl se Pavel a rozvalil se na gauč. Začínala Ulice. „Jo a podáš mi pivko?“

„Ty máš teda starosti!“ odbyla ho Lenka,  klepla na pánvičku vajíčko a vytáhla z ledničky vychlazenou desítku.  Ve středu mají k večeři snad vždycky volský oko. Chtělo se jí brečet. Její život by tak plochý! Tak prázdný! Do práce, z práce, nakoupit, vyprat, udělat večeři…cítila se strašně sama, tak neúplná, chyběl jí ten pomyslný dílek puzzle, o kterém se píše v romantických knížkách! Dost často si doma povídala sama se sebou. A  občas se přistihla při tom, jak si představuje, jaké by to bylo, kdyby umřela. Chyběla by vůbec někomu? Dětem. Možná. Ale ty mají už dávno svoje životy. Hanka se bude brzy vdávat. A Honza cestuje po světě. Měla by jim zavolat, dlouho se jí neozvali. Když jim nezavolá ona, nedají o sobě vědět, jak je rok dlouhý. Už ji nepotřebují. Vlastně ji nikdo nepotřebuje. Když se svěřila posledně lehce ovíněná holkám z práce, všechny do jedné ji uklidňovaly, že je to normální, však co by jako chtěla po více než třiceti letech manželství, nemá to tak řešit, má si najít koníčky a užívat si života. Jenže ona chce přece víc! Ona si zaslouží víc! Takhle si to přeci nepředstavovala! To má až do smrti každou středu dělat volský oka a cítit se tak….tak samozřejmě?

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal se jí z gauče Pavel, aniž by se na ni podíval.

„Ne, jdu se vykoupat. Není mi dobře“ odvětila Lenka a vklouzla do koupelny. Napustila si plnou vanu, zapálila svíčky a ještě než zhasla, podívala se na sebe do zrcadla. Uviděla cizí, stahanou ženskou. Dívala se na sebe dlouze, nemohla přestat. Tohle má být ona? Sebelítost se měnila ve vztek a nenávist . Jak jsi to mohla nechat zajít tak daleko? Ty! Královna krásy kdysi na střední! Holka plná snů a plánů! Schopná manažerka! Bavič společnosti! Opřela se oběma rukama o kraj umyvadla a rozbrečela se. Po tvářích jí stékala černá řasenka. Vypadala příšerně. Cítila se příšerně. Její život byl příšerný! Tak příšerný, že nadešel ten správný čas to změnit.

Když vylezla z vany, rychle se nalíčila, oblékla si své nejoblíbenější oblečení, pobalila si věci na druhý den do práce a zabouchla za sebou. Chvíli stála  za dveřmi vyděšená svým odhodláním a čekala, co se bude dít. Slyšela svůj dech a jak jí buší srdce. Nedělo se nic. Vůbec nic. Nikdo ji nevolal. Nikdo ji nehledal. Nikdo si toho nevšiml. Nikdo neprozřel. Romantický film se nekonal. V televizi začínaly zprávy.

Rozběhla se ze schodů. Vlastně ani nevěděla kam, ale cítila, že když teď nepůjde, udusí se volským okem…

Když míjela první patro, narazila na souseda. Vynášel tříděný odpad… Usmála se na něj.

Ne, nikdy, nikdy není pozdě…Ví to on. Ona už taky.

3

JEN KUS PAPÍRU

Lenka nastoupila do auta a třesoucí se rukou strčila klíček do zapalování a … a nic.  Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vůbec nevěděla, co dělat. Kam jet. Kde spát. „Co sis myslela? Že zabouchneš dveře, on se probere a všechno se změní? Že se stane zázrak? Ne! Nic se nestane! Zase se nic nestane! Tohle je totiž život, tohle není Steelová!“ Slyšela sebe samou jako už tolikrát. Ruka jí klesla bezvládně do klína. Cítila se jak otlučená loutka zapomenutá dětmi na sedačce jejího Renaultu. Už je z toho všeho unavená. Možná až moc unavená, aby tohle dotáhla jednou do konce… Vždy je jí přes padesát! Má teď změnit život?  Být sama až do smrti? Najít si milence? Kdo by o ni ještě stál? Pavel byl její jistotou, nikdy jí sice nepřekvapil, ale prostě byl součástí jejího života asi jako čištění zubů nebo večerní poslech hudby. Život tak nějak plynul bez zaškobrtnutí a vzrušení, ale byl fajn! Byl tu pro ni, ona pro něho. Pak ho ale nečekaně vyhodili. V osmapadesáti. Z šéfa obchodního oddělení se stal rezignovaný gaučák bez života, který mezi díly Ulice ani nepostřehl, že z jednoho svátečního piva k večeři se stávalo piv pět. Má ho v tom nechat samotného? Po všech těch letech?

Jako by to odhodlání z toho všeho konečně vystoupit vytrousila jak posmrkaný papírový kapesníček kdesi na chodbě činžáku. Venku začalo poprchávat a začala jí být zima. Nastartovala, ale nerozjela se. Jen seděla se zavřenýma očima a po tváři jí stékaly slzy. Věděla, že to nezvládne. Že se zase vzdá. Prostě to neumí jen tak odejít a dělat, jakože nic, na to je moc malý sobec. „Do prdele! Ty slabochu!“

V kapse kabátu jí začal vibrovat mobil. „No a co! Ať má strach! Chci, aby měl strach! Ať mu to všechno dojde, že nechci být jen tím kuchařem, co každou středu dělá volský oka a podává mu vychlazenou desítku!“ Proletělo jí hlavou. Telefon zvonil ještě několikrát. Občas pípla esemeska. A pak už nic. Jen tma, mrtvo, nezájem… Zhluboka vydechla, otřela si tváře, vysmrkala se a opatrně vycouvala z parkoviště. Rozjela se do tmy. Nepřemýšlela kam jede. Vpravo, vlevo, dej přednost v jízdě, pozor krajnice, louka, les, bylo jí to jedno, jako by se auto řídilo samo a její myšlenky byly někde úplně jinde.

Jezdila takhle bezcílně skoro hodinu, jak kdyby každý další kilometr působil jako očistná sprcha. Do reality ji vrátily sílící tlaky močáku. Už jí to štve, jak furt musí chodit na záchod! Za chvíli aby si koupila ty inkontinentní vložky! Pavel si z toho dělal srandu, že z menstruačních plynule přejde na Tena lady! „Copak jsem nějaká stará bába? No seš, no! Co bys chtěla!“  Bouchla zlostně do volantu.  A stočila to zpátky. „Tak, jako pokus dobrý.“ Pomyslela si hořce. A zaparkovala před domem.

Všimla si, že u sousedů svítí ještě lampička v pracovně. Soused asi ještě pracoval. Představovala si vždycky, jak sedí u psacího stolu z masivu a jeho žena kolem něj pobíhá a láskyplně mu říká. „Tady máš šálek čaje, Toníku“, „Nemáš hlad Toníku?“, „Neměl bys jít už spát, vypadáš unaveně.“ Přitom unavená byla jedině ona!  Za poslední roky hodně sešla. Strašně zhubla. A vůbec tak nějak zesmutněla. Potkávala ji občas před domem, kde věšela prádlo. Stará pruhovaná pyžama a trenky, spodničky, zašedlá tílka, taková ta žebrovaná, co nosil pod košili i Pavel, ušklíbla se vždycky, když je na šňůře zahlédla. Jestlipak ví, že má ten její Antonín známost? Chudák, kdyby věděla… Netušila, že Antonín už dávno spí. Však je středa. Vrátil se z redakce pozdě a unavený, už je toho na něj moc. Všeho je na něj nějak moc… Netušila ani, že Libuše všechno přeci dávno ví.

Odemkla vchodové dveře a rozsvítila na chodbě. U dveří do sklepa zahlédla na zemi zmuchlaný papír. Sehnula se pro něj a strčila ho ledabyle do kapsy kabátu. Nesnášela nepořádek. Pavel jí vždycky předhazoval, že pořád jen uklízí, že má úchylku, že je maniak, stejně jako její máma. Bodejť by ne, když on je takový bordelář! Co mu kde upadne, to tam nechá! Za těch víc než třicet let společného soužití nebyl schopný pochopit, že by bylo fajn si po sobě třeba ráno ustlat. Uklidit špinavé ponožky do prádla. Nebo nedej Bože sám od sebe vytřít! Jako co je to za dobu? Kde to jsme? „Copak jsem tvoje služka nebo tvoje máma?“ slýchával od Lenky často. Ne, asi to s ní taky neměl lehké.  Nešetřila ho. Neuměla mu dopřát nikdy ani trochu pocitu té mužské důležitosti a nepostradatelnosti. Neuměla si vztah hýčkat, brala ho jako samozřejmost. Má vlastně vůbec právo na to Pavlovi něco vyčítat?

Vklouzla tiše do bytu. Pavel spal. Oblečený na posteli, s mobilem v ruce a nedopitým pivem na nočním stolku. Asi usnul během čekání na ni. Položila klíče na kuchyňskou linku, z kapsy vytáhla mobil a ten zmuchlaný papír, co našla na chodbě. Už ho skoro hodila do koše pod kuchyňskou linkou, když v tom si všimla, že je na něm něco napsáno. Byl to dopis psaný plnícím perem. Přejela ho rukou, aby ho uhladila a mohla si ho přečíst. Byl popsán krasopisně. Takovým tím rukopisem, jakým psávala její babička. A všechno bylo několikrát přeškrtnuto, jako by si to pisatel na poslední chvíli rozmyslel.  „Milý Toníčku, právě jsi odjel do redakce. Dlouho jsem tě pozorovala v okně a před očima se mi promítal náš dlouhý společný život. Byl tak krásný, však jsi byl láska mého života! Nezapomenu na naše seznámení, na ten ruměnec, když jsi mě poprvé na chodbě redakce potkal, ani na to, jak jsi žádal mé rodiče o mou ruku. Často se usmívám při vzpomínkách na vše prožité. Skutečně prožité! Jak jsme se nasmáli na našich společných sezeních v literární kavárně, nebo během dlouhých procházkách po nábřeží, ale i jaké jsme prožívali okamžiky hlubokého zármutku, když se nám nedařilo počít dítě, nebo když ti lékař oznámil, že máš rakovinu. Spoustu věcí jsi mě naučil a já zas tebe. Naučil jsi mne milovat život takový, jaký je. Protože život je krásný svou pestrostí, tím, že se střídají okamžiky štěstí s okamžiky žalu.  Nenechat se utápět ve vlastním smutku, ale dívat se vždy v před a hledat sám v sobě sílu změnit to, co nás nečiní šťastnými. Nečekat na zázraky, že se změní svět okolo nás, ale sám být tou hybnou silou změny a začít u sebe, protože každá změna začíná v našich hlavách. My rozhodujeme o tom, jak šťastní budeme, každým okamžikem si můžeme vybrat, jestli půjdeme cestou smutku nebo radosti.  Za to ti ze srdce děkuji. Já vím, že…

Dopis končil. Lenka se zarazila. Přešel ji mráz po zádech. To zní pomalu jak dopis na rozloučenou. Bude si na stará kolena taky psát takové zápisky do deníku?  Uhladila papír ještě několikrát rukou a vložila ho do rozečtené knihy na nočním stolku. Podívala se na Pavla.  Na hlavě se mu dělala pleška, vlasy měl celé šedivé, vrásky na čele, vypadal unaveně. Přesto jako by v něm zas na chvíli viděla toho kluka, kterého potkala před tolika lety, toho, který měl v očích vždycky takovou rošťáckou jiskru a energii. Kam se poděla? Když si lehala vedle něj, jen se zavrtěl, koukl na ni jedním okem a zeptal se „Kde jsi byla?“, ale na odpověď ani nečekal, otočil se na druhý bok a spal dál. Jak málo mu stačilo, jen vědět, že tu je.

Strčila mobil do nabíječky a  otevřela zprávy. „Mami, musím s tebou nutně mluvit. Zavolej mi prosím, až budeš mít zítra v práci pauzu.  Hanka. Mám tě ráda“.  Snad se nic nestalo, polekala se. Vždyť Hanka se neozvala už víc jak měsíc, natož aby jí někdy řekla, že jí má ráda. Vlastně nikdy nenapíše sama od sebe. Má toho moc. V práci se jí daří, bude se vdávat, nic nestíhá.

A pod ní byla vedle deseti zmeškaných hovorů ještě jedna. Od Pavla.  „Kde jsi? Doufám, že jsi v pořádku. Nevíš, kde mám tu vínovou kravatu, zítra jdu na pohovor.“

Do uší si dala sluchátka, pustila Enyu a chtěla jako obvykle nechat odplout své myšlenky do doby, kdy byla šťastná a utápět se tak ve svém vlastním smutku, protože to, co bylo, už jednoduše není. Tentokrát se jí to ale nějak nedařilo.  Před očima viděla ten kus papíru, co vypadl zřejmě Antonínovi, když vynášel tříděný odpad. Ten obyčejný kus papíru, který měl skončit v kontejneru.

Ten kus papíru, který toho nakonec tolik změní…

Vyčerpáním usnula.

4

VELKÉ TAJEMSTVÍ

Libuše stála za záclonou ještě dlouho potom, co Antonínovi jako vždy zamávala. Pokaždé když odcházel, nezapomněl se otočit a mávnout směrem k oknu, kde stála ona. Byl to takový jejich letitý rituál stejně jako pusa na dobrou noc. Přemýšlela, co všechno musí ještě zařídit, aby to všechno stihla. Je toho tolik a ona vůbec neví, jak začít. Zvládne to vůbec? Není už příliš pozdě? Bude mít dost sil? Má to vůbec smysl? Ze zamyšlení ji vytrhly kukačky na zdi. Devět hodin. Lekla se a přepadla ji lehká nervozita. Za chvíli přijde. Konečně se to stane, nemůže tomu uvěřit!  Rychle smetla ze stolu drobečky ořechové bábovky, co měli k snídani, uhladila ubrus, na to ona si potrpěla, aby byl vždy na stole čistý, vyžehlený ubrus a postavila na plynový sporák konvičku s vodou. Nervozita se mísila s lehkou roztržitostí.  Nejprve jí vypadla z ruky krabička sirek a všechny se rozsypaly na linoleum, pak vysypala cukr, když doplňovala cukřenku. Je to už dávno, kdy u nich byla návštěva. S Boženkou, jedinou kamarádkou, se schází u ní doma, protože Boženka už nemůže moc chodit. Od té doby, co má chodítko, vyjde maximálně před barák a poslední dobou ani to ne. Chodí k ní alespoň jedno týdně, aby jí dělala společnost. Jinak nikoho nemá. Jen Antonína. Občas se ptá sama sebe, jak je to vůbec možné, že zůstala na stará kolena tak sama. Nikdy jí to nepřišlo tak hrozné, občas si posteskla, to ne že ne, ale vesměs byla spokojená, pořád něco s Antonínem podnikali, nebyl čas o tom příliš přemýšlet, až teď, když se její život pomalu blíží do cílové rovinky a ona cítí, že je té definitivní cílové čáře blíž a blíž, chybí jí to, po čem vždycky toužila – velká rodina, někdo, kdo se oni postará, až jednou nebude moct. Najednou se rozdrnčel zvonek. Libuše sebou trhla. Rozbušilo se jí srdce. Zhluboka se nadechla a při dalším zadrnčení zvonku vykročila pomalu ke dveřím. V předsíni se na sebe podívala do zrcadla, žilnatou rukou plnou malých modřinek na jemné vrásčité kůži, která jako by byla o dvě čísla větší, si odhrnula z čela vlasy, které se jí uvolnily z drdolu, narovnala si květovanou sukni a potichu přistoupila ke dveřím, aby ji snad ten, kdo je za dveřmi, náhodou neslyšel. Stoupla si na špičky a opatrně se podívala kukátkem. Byl to on. Byla si jistá. Však jí Boženka ukazovala fotky vnoučat snad při každé návštěvě, protože vždycky chuděra zapomněla, že už jí je ukazovala posledně. Ztěžka polkla a nakonec se s knedlíkem v krku zeptala „Kdo je?“.

„Bárta. Vojtěch Bárta. Posílá mě Božena Bártová. Babička, vaše kamarádka“, odpověděl mladý muž za dveřmi. Bylo mu kolem třiceti. Měl oblečené džíny, upnuté bílé triko a přes něj sako. Byl pohledný a moc dobře to o sobě věděl. A právě teď přišel udělat dobrý skutek, aby si vylepšil karmu.

Libuše opatrně odsunula bezpečnostní řetízek a pomalu otevřela dveře.

„Pojďte dál“ řekla se staženým hrdlem a snad pro samou nervozitu zapomněla pozdravit. Sotva se na něj podívala. Šla přes celou dlouhou předsíň se sklopeným zrakem, jak kdyby byla přistižena při něčem zakázaném. A ten, kdo ji přistihl, byl skoro o půl století mladší. Jak zvláštní.

Vešli do obývacího pokoje.

„Posaďte se.  Mohu vám nabídnout šálek čaje nebo kávy?“ zeptala se a cítila, jak se jí zlehka uvolňuje hrdlo a hlas už nemá tak zastřený.

„Ne, díky, já jsem se cestou stavil ve Starbucs“ odpověděl Vojtěch a hned mu došlo, že ona asi vůbec netuší, co Starbucs je. „Teda, dal bych si čaj, jestli můžu poprosit.“, vyhrkl nakonec, i když tušil, že stejně jako u babičky dostane leda tak Pigy čaj z Penny, který chutná jak vymáchaný ponožky, takže si v té horké vodě člověk musí vylouhovat minimálně tři sáčky, aby čaj chytil alespoň nějakou barvu a chuť.  Ale nechtěl urazit a  hlavně cítil potřebu prolomit tu zvláštní těžko popsatelnou atmosféru. Necítil se vůbec dobře. Vždyť jeho obchodní partneři byli obvykle alespoň o 30 let, možná o 40 let mladší a nescházel se s nimi v zatuchlém bytě starého činžáku. Babička mu řekla, o co jde. Pak mu také šoupla do kapsy v obálce deset tisíc, ať to pro Libuši udělá a trvala na tom, aby si peníze vzal a Libuši řekl, že to bude levnější. Nechtěla ji přidělávat starosti, věděla, že jich má až nad hlavu a chtěla ji prostě pomoc. Vděčila jí totiž za to, že ji aspoň někdo navštěvuje. Poslední týdny možná měsíce už nedojde ani před barák a dny se tak neskutečně vlečou, když je člověk uvězněn mezi čtyřmi zdmi na rozkládacím gauči v obýváku. Je to takový životní paradox. Celý život si člověk přeje, aby už měl konečně víc času sám na sebe, aby mohl zvolnit, zapnout si třeba i tu televizi, schrupnout si po obědě a když ho má, může se z toho zbláznit, protože neví, co s ním a počítá každou minutu a těší se, až zas půjde spát. A doufám, že se třeba neprobudí…

„Jsem moc ráda, že jste si na mě udělal čas. Víte, já vůbec nevěděla, koho s tím mým praštěným nápadem oslovit. Takhle na starý kolena blbnout. Když mně to pořád nejde z hlavy a ještě než…“ zarazila se. Cítila, že když bude pokračovat, zlomí se jí hlas a zřejmě se rozbrečí. Počkala, až se zklidní a pak pokračovala. „no prostě bych to ráda udělala. Jako bych to dlužila sama sobě. Prostě chci, aby tady po mně něco zůstalo…“ dořekla pevným hlasem, ale i tak se musela otočit, aby Vojtěch Bárta nepostřehl, že si utřela slzy z očí.

„No, babička už mi něco říkala. To nebude takový problém. Já mám s takovejma věcma dost zkušeností, to se nemusíte bát.“

„A kolik to asi tak bude stát?“ zeptala se s jistou obavou v hlase. Sice vybrala postupně potají skoro dvacet tisíc, schovávala je v krabičce od pralinek v sekretáři za lahvemi s vaječným likérem, který dostával Antonín každý rok v redakci k Vánocům a který u nich doma stejně nikdo nepije, ale nebyla si jistá, jestli to bude stačit.

„No, já myslím, že do pětky se vejdeme. Jako do pěti tisíc. Maximálně do deseti. Záleží na tom, kolik toho bude. Na přepis jsem sehnal jednoho kluka, grafiku udělá sestřenice, která to studuje a tisk nebude tak drahý, mám dobré vztahy v tiskárně. Kontakt na nakladatelství taky mám, tak pokud budete chtít, můžu vás propojit“.

Libuši se viditelně ulevilo. Ještě jí zbude dost na pohřeb, proletělo jí hlavou.

„Počkejte chvilku“ a odešla do vedlejší místnosti. Nechtěla to připravovat předem. Co kdyby se náhodou Antonín vrátil, co kdyby mu ujel vlak. Prostě chtěla mít jistotu, že se to teď neprozradí, když už to tají tak dlouhou dobu.

Vojtěch se zatím rozhlížel po bytě. „Tak tady se ale sakra zastavil čas“ pomyslel si a pozoroval chvíli kukačky. Pak se podíval na mobil. Za hodinu má schůzku s Adrianou, krásnou key accountkou z agentury, tak snad se babča vymáčkne rychle. Hlavně, aby mu to Adriana nezrušila, už to má vymyšlené, jak to s ní uhraje. Posledně na něj koukala tak nějak vyzývavě, moc dobře nedokázal rozklíčovat, co tím myslela a jestli si to náhodou jen nevsugeroval. Teda, ale stála by za hřích. To tělo, wow! Prostě to dneska riskne a půjde do ní!

Libuše vešla do místnosti. V ruce nesla dva balíky svázaných sešitů. Sotva přes to viděla na cestu.

„Tak to je ono.“

Vojtěch vytřeštil oči. „Fíha, toho je! S tím jsem nepočítal, že toho bude tolik. Jak dlouho jste to prosím vás psala?“

„Ale, to víte, ono je to psané rukou. Taky jsem tam dost škrtala, nebo jsem některé stránky i vytrhla, vložila jiné, něco je proškrtnuté…. Ono toho tolik nebude, nebojte.  Psala jsem to poslední tři čtyři roky. Po večerech, když Antonín, manžel, spal. Nechtěla jsem, aby o tom věděl. Nemohla jsem to prozradit. Na počítači jsem se nikdy nenaučila a psací stroj je moc hlučný.  Nejprve to byl jen takový můj deník, který jsem začala psát intenzivněji, když onemocněl. A když jsem se dozvěděla, že…no to máte jedno, prostě jsem se rozhodla, že napíšu knihu. Bába bláznivá! Víte, já jsem celý život toužila po tom mít děti, něco na tomhle světě zanechat, něco, co bude žít dál a ponese kus mě, kus mého myšlení, mé životní filosofie, něco, co bude mým pokračováním. Ale to se mi bohužel nepoštěstilo. Tak budu moc ráda, když tady zanechám alespoň své myšlenky. Možná vám to přijde troufalé, ale mně je skoro osmdesát. V životě jsem leccos zažila… a taky…“ odmlčela se na chvíli, snad aby našla odvahu vyslovit to, co ještě nikdy nikomu nahlas neřekla a dělala, že si musí osladit čaj, ač jinak nesladí. “Lidi by si mohli myslet, že jsem nežila svůj život, že jsem byla pořád ve stínu svého muže, však manželka známého redaktora. Ale já jsem tak žila ráda, byla to má volba a nelituji jediného dne. Aby nedošlo k mýlce, já nejsem žádná uťáplá chudinka, já si myslím, že to mám moc dobře srovnané. I proto jsem Antonínovi třeba nikdy neřekla, že vím o jeho vztahu s Růženou. Však co bych tím změnila? Komu bych tím prospěla? Možná bych ulevila sama sobě a? Nic jiného by se nezměnilo. Možná by ji opustil, ale byl by nešťastný. Nebo by opustil mě. Víte, skutečný život není dokonalý,  jak to známe z románů. Dokonalé jsou možná naše představy o něm, všechny ty ideály, které nás pak zbytečně frustrují. Přitom si to vše vytváříme ve vlastních hlavách. Pokud nás něco nečiní šťastnými, musíme hledat cesty, jak to změnit a nebo se s tím naučit žít a začít to vnímat prostě jinak, podívat se na to z jiného úhlu pohledu a netrápit se tím. Fňukání ještě nikdy nikomu dlouhodobě nepomohlo. Možná vám uleví na krátkou chvíli, ale to je asi tak všechno“. V tom se zarazila. „Ježíš, to jsem se ale rozpovídala, omlouvám se, jsem se nechala nějak unést.“.

Vojtěch se na ni překvapeně koukal a nevěděl, co říct. Vyrazila mu dech. Babka v zástěře a jak jí to pálí! Vyzařoval z ní najednou takový zvláštní klid, úleva, smíření. Dost mu připomínala vlastní babičku ještě před pár lety, jenže ta se mu teď ztrácela před očima. Alzheimer si ji odnášel kousek po kousku stejně jako její vzpomínky na to, co bylo před léty, před týdnem, včera nebo před hodinou… zato tahle babča, ta to měla stále neuvěřitelně v hlavě srovnané.

Vojtěch zběžně prolistoval sešity a protože nevěděl, jak reagovat, jen se zeptal „No a do kdy to tak potřebujete?“

Libuše se zarazila. Znejistěla. Vlastně netušila, co on ví, co mu Boženka řekla. Však chudák Boženka už měla problém s pamětí. Ale pak si řekla, že vlastně o nic nejde, proč by to měla tajit, když po něm chce vlastně ještě to druhé. Bude mu to stejně muset říct.

„Pane Vojtěchu, no, já nevím, jak bych vám to měla říct. Řekněme, že na to dost spěchám. Potřebovala bych to mít tak během měsíce. Myslíte, že je to reálné? Já si klidně připlatím, jen když to bude hotové, až… no, prostě aby to bylo hotové co nejrychleji“. Nakonec nenašla odvahu to vyslovit. Měla pocit, že když to řekne, že se to zhmotní, že se to stane reálné. Ne, teď ještě ne. Teď ne.

„No, já myslím, že měsíc je v pohodě. Udělám pro to maximum. Do čtrnácti dnů se u vás zastavím s přepisem a domluvíme se, co dál. Bude potřeba, abyste si pak vybrala vazbu, formát, papír…ale nebojte, se vším vám poradím, přinesu vám na ukázku vzorky. Když budete chtít, můžeme jet do tiskárny spolu. Ale teď se omlouvám, já už budu muset jít. Mám ještě jednu velmi důležitou schůzku“.

„Ale jistě. Omlouvám se, že vás takhle zdržuji! Víte co, já vám to dám do síťovky, co vy na to? Ať se vám to nějak nepomíchá. A nechcete kousek bábovky na cestu. Já bych vám ji zabalila do alobalu.“ zeptala se ho, ale přitom se chtěla celou dobu zeptat na něco úplně jiného. Odvahu však našla až ve chvíli, kdy sahal po klice a chtěl otevřít dveře.

Vyklouzlo to zní takřka neslyšně.

„A marihuanu byste neměl?“

Vojtěch měl pocit, že se musel přeslechnout. „Cože?“

„No, marihuanu, trávu, nebo jak tomu vy mladí říkáte. Potřebovala bych sehnat marihuanu“ zopakovala s větším sebevědomím v hlase a podívala se mu do očí. Ten pohled byl najednou jiný. Sebevědomý, plný odhodlání a jistoty, jako by říkal „Tak a teď to víš a jsi můj spojenec. Doufám, že mě v tom nenecháš“.

Ne, nenechá, jen o tom ještě neví.

 „Teď bych potřeboval jointa sám pro sebe.To je zase kšeft, ty vole, k čemu ses to zas nachomejtnul“, pomyslel si a pohled mu sjel na béžovou síťovku s plastovými uchy, ze které vykukoval kromě svázaných sešitů i zmuchlaný alobal s bábovkou. „No, tak tohle na Adrianu určitě udělá dojem, no to mě poser, že já vůl jel na skútru!“.

Když odešel, otevřela Libuše kredenc, aby si přepočítala peníze. Místo obálky však vytáhla lahev s vaječňákem. Nikdy nepila. Ale co už, nikdy není pozdě na to se pořádně odvázat. Musela se sama sobě smát. Tahle tragikomedie ji vlastně začíná dost bavit.

A napila se přímo z láhve. Poprvé v životě. A pořádně.

A taky naposledy…

5

ŽIVOTNÍ VÝHYBKA

Hanka nemohla popadnout dech. Snažila se ještě víc přidat, ale už byla na pokraji svých sil. Město už dávno zahalila tma a ztichlou ulicí se rozléhal klapot jejích podpatků. Byla si jistá, že ji sleduje! V ruce svírala pepřák, který nosí v kabelce snad už od osmnácti. Ani neví, jestli by ještě fungoval. A už vůbec ne, jestli by ho uměla použít. Dostala ho, když poprvé odjela studovat do zahraničí. Už to bude víc jak patnáct let. Proč si do prdele neobjednala Liftago jako vždycky, když zůstala v práci takhle dlouho do noci? Proč jen dostala ten debilní nápad jít se v noci projít? Už nemohla, cítila, jak se jí podlamují nohy, zakopávala, ale věděla, že prostě musí vydržet! Nesmí to vzdát! Už chybí jen kousek… Max už asi spí. Zkoušela mu volat, ale nezvedal jí to. Konečně doběhla k domu, ve kterém bydlela. Roztřesenou rukou vylovila klíče, odemkla vchodové dveře a rychle je za sebou zabouchla. Nečekala na výtah a vyběhla do druhého patra, kde naťukala vstupní kód na dveřích bytu. To Max trval na tom, že budou mít zamykání na kód, že klíče jsou staromódní, snažil se to prosadit i v domě, ale neprošlo to přes sousedy. Rychle za sebou zavřela. Uf! Konečně je v bezpečí! Opřela se zády o dveře a slyšela, jak jí buší srdce. Čelo měla úplně zpocené. Najednou ucítila, jak ji něco stéká po stehně. Automaticky si sáhla do rozkroku a podívala se na prsty. Krev. Pane bože, krev! Ne, to ne! V tom někdo zabušil na dveře.  Bušil čím dál víc… měla pocit, že musí prorazit dveře. Nevěděla, co dělat, ztěžka dýchala, ale s každou další kapkou krve ji opouštěla síla. Podlamovala se jí kolena a cítila, jak bezvládně padá k zemi. Bušení bylo čím dál hlasitější… Omdlela.

„Hanko, jsi doma?“ Hanka sebou trhla, otevřela oči a zjistila, že leží na gauči. Nechápavě se dívala před sebe. Co se to děje? Ve skleněných dveřích obýváku stála její máma.

„Hani, já jsem zvonila, pak i klepala, ale ty jsi neotvírala. Ale byly jsme přeci domluvené, tak jsem si otevřela, když už znám ten kód. Měla by sis ho zas změnit, nemáš ho už moc dlouho? Jsem tě vystrašila? Promiň, to jsem vážně nechtěla! Jsi v pořádku? Vypadáš strašně bledě.“

„Ahoj mami. Asi jsem musela na chvíli usnout“ odpověděla Hanka a otřela si dlaní zpocené čelo. „Mami, prosím tě, sedni si nebo si udělej kafe, nebo, nebo počkej, já ti ho pak udělám, mám novej presovač“, řekla zmateně a pak dodala s nepřítomným výrazem ve tváři „já si jen musím odskočit na záchod.“ Opatrně se postavila, aby se jí zase nezamotala hlava a vklouzla do bačkor. Do luxusních veganských bačkor. Dárek od Maxe. To byl celý on. Vždycky měl všechno extra.

Odešla do koupelny a jen co za sebou zavřela dveře, stáhla si kalhotky. Ne, nepotřebovala na záchod. Potřebovala se ujistit, že se jí to jen zdálo. Byl to sen. Zase. Už asi po sté. Od té doby, co potratila, se jí opakují tyhle příšerné sny. Vůbec neví, co má dělat. Má pocit, že se z nich zblázní. Je to na palici! Snaží se na to nemyslet, vlastně si myslí, že už je z toho všeho celkem venku, i když to bylo v jednu chvíli dost peklo, ale udělala tlustou čáru za tím vším. Jde dál! Přeci nemá smysl babrat se v minulosti, je třeba dívat se vpřed, to moc dobře ví a řídí se tím celý život!  Tak proč se jí ty sny pořád vrací? A ještě takhle příšerné? Pokaždé někam spěchá, nestíhá, něco nebo někdo ji honí a nakonec se objeví krev. Co komu udělala, že se jí musí pořád připomínat ten okamžik, kdy se to všechno podělalo? Ten den, kdy po měsících neskutečné dřiny a přesčasů přišel osudný meeting, který ji měl kariérně vystřelit ještě výš, než už byla, a najednou… najednou se z ničeho nic v půlce jednání beze slova zvedla a odešla ze zasedačky na záchod. Tam uviděla na svých saténových kalhotkách rudý flek, tu rudou definitivní tečku za čerstvě rozepsanou kapitolou s názvem mateřství.  Byla v patnáctém týdnu těhotenství. Sotva vstřebala ten šok, že bude máma, protože i když to poslední dobou nechávali tak trochu otevřené a při sexu s Maxem se nechránili, stejně ji to vyplašilo a musela si na tu myšlenku pomalu zvykat. Nebylo to tak, jak to znala z filmů. Neletěla s pozitivním těhotenským testem k Maxovi, celá šťastná na něj neskočila, aby pak oba plakali dojetím. Zírala nevěřícně na test a cítila se jak paralyzovaná. “Ty vole, já budu máma? Já? Co budu dělat? Zrovna teď?“  A když už si konečně na tu myšlenku zvykla, když pochopila, že je opravdu těhotná a začala pociťovat štěstí a nepopsatelnou hrdost, že ona bude máma, když její život dostal naprosto jiný rozměr, tak v ten moment měl přijít konec? Ten den šla na záchod snad ještě padesátkrát a doufala, že to, co vidí, se jí zdá. Že to není pravda. Že je to omyl. Blud. Nedopatření. Pořád doufala, že se vyspí a druhý den bude všechno tak, jako předtím. Ale nebylo. Ještě týž večer začala krvácet intenzivněji. Max ji dovezl v noci do nemocnice na pohotovost, kde uslyšela to, co ji zanechalo hodně hluboký šrám na duši. Pak už to bylo jak ve snu. Příjem, svléknout do naha, bandáž nohou, kolik vážíte, paní inženýrko nohy nahoru, já ještě nespím, narkóza, revize dělohy, nemocniční tác s knedlo zelo vepřo po probuzení, šestinedělí bez dítěte a prázdnota. Neskutečná prázdnota. Černá díra kdesi uvnitř jejího srdce a nekončící proud výčitek a otázek „Proč?“. Už je to několik měsíců, bolest otupěla, ale tyhle krvavé sny jako by brousily její hrany a ty pak bodaly do srdce jak do živého masa. A práce, její životní náplň, všechny ty projekty a plány a kariérní ambice, které ji posledních pár let naplno zaměstnávaly a nedovolily jí zabředávat do vlastních pocitů a splínů, všechno tohle najednou selhávalo. I když se Hanka chtěla vrátit v životě tam, kde byla a vést dál ten svůj úspěšný život, nedařilo se jí to. Vše jí přišlo najednou tak zbytečné a povrchní, nedávalo jí to smysl. Všude jen slyšela, hlavně od Maxe, že je to normální, že se to prostě děje, že jde život dál a příště se to přeci povede. Všechno tohle Hanka věděla, ale stejně měla pocit, že vrávorá někde na hraně dvou diametrálně odlišných životů a pomalu ale jistě ztrácela balanc…

Lenka se rozhlížela po bytě. Je to už dlouho, co tu byla naposledy. Možná před rokem? Ani si to nepamatuje. Nikdy se tu necítila moc dobře. Tenhle moderní design jí nic neříkal. Všude samé sklo, šedivý beton a kůže. „Maxik to má rád, mami, to víš, interiérový designér, on tomu rozumí a mně se jeho styl líbí, inspiruje mě“, slýchávala často. Jak toho nagelovaného Maxe nesnášela! Vždyť se k její holčičce plné snů vůbec nehodil! Hanka byla vždycky plná energie, holka do větru s neustálým úsměvem ve tváři, co má všechno na háku. To on ji na nějakém studentském večírku zblbnul, omotal si ji kolem prstu a udělal z ní poslušného pejska, který moc dobře ví, že když chce něco v životě dokázat, musí makat, tvrdě makat a ideálně se u toho obklopit betonem! Tatam byly Hanky sny o cestování dodávkou po světě! Místo toho začala chodit na posh večírky designérů a do nocí pracovala, aby na ni byl Maxík pyšný stejně jako ona na něj. Jak se Lenka pokaždé styděla, když k nim přišli na návštěvu do jejich starého činžáku, co zařizovali s Pavlem před víc než třiceti lety. Kuchyňská linka byla sice v osmdesátých letech dost moderní, měla ji dokonce i Petra Janů, jednou byla fotka v časopise, ale tak už je to nějaký pátek zpátky a u nich v kuchyni se zastavil čas. Tady v tom betonovém mezonetu o velikosti 230 m2 měl člověk pocit, že se každou chvíli pořeže o chladné sklo, které bylo všude okolo. Prosklené dveře, skleněný stůl, skleněné dekorace…skleněné peklo, pomyslela si vždycky Lenka!

Hanka se vrátila zpátky z koupelny.

„Mami, já jsem tak ráda, že sis na mě udělala čas. Já jsem ti to chtěla říct všechno včera, když jsme si volali, ale ono to takhle bude lepší. A aspoň se zas vidíme a můžu ti všechno hezky ukázat!  Promiň, že jsem se tak dlouho neozvala. Ale znáš to! Pořád jenom práce a práce, čas letí. Vypadáš skvěle. Máš super účes, jsi nějak prokoukla!“

„Vážně? Hele já jsem ti včera dostala takovou chuť se nechat ostříhat. Ale radikálně změnit účes. Ale teď hned. Asi jako když dostaneš chuť na žloutkovej věneček a prostě musíš jít do cukrárny, protože ti to nejde z hlavy.  Taky se ti to někdy děje? Tak jsem vlítla do kadeřnictví v nákupní galerii, víš, takový to drahý, no a zrovna měli volno, někdo se jim na poslední chvíli omluvil. Já jsem si připadala, jak kdybych zahýbala Blance, ke které chodím do studia přes dvacet let!“ zasmála se Lenka a pak hořce dodala „Táta si toho sice skoro nevšiml, ale víš co, já se cítím sakra dobře! Už jsem to taky potřebovala. No ale co ty, povídej, co že sis na mě tak vzpomněla?“.

„Mami, no, víš, já bych po tobě něco potřebovala. No jo no, promiň, že se ozvu vždycky, když něco potřebuju, jsem strašná, já vím…“

„Hani, já jsem už zvyklá“ zasmála se Lenka a dodala „Já si myslím, že je to takový úděl nás matek. Jednou pochopíš, až budeš mít svoje děti“. Hanka ucítila jemné bodnutí u srdce a radši se natáhla na stůl pro pár oříšků, aby máma nepoznala, jak ji to rozhodilo. „Je to takový neplánovaný, možná budeš, mami, překvapená. Já bych potřebovala, no, prostě, no jestli bys mi nepohlídala byt…“

„Jak jako nepohlídala? Ty někam jedeš? A co Max?“

„Já jsem se rozhodla, že dám v práci výpověď. Už toho mám plný zuby. Jsem vyždímaná jak hadr na podlahu, úplně bez energie. Je mi přes třicet. Beru měsíčně pomalu sto tisíc. Mám krásnej byt. V práci jsem úspěšná. A? Tak nějak to nemá prostě pokračování. Byla jsem teď u psycholožky. No nesměj se, to je v dnešní době normální mít psychologa. Prý jsem totálně vyhořelá. Taky normální v dnešní době. Mám změnit prostředí, potřebuji prý nasát úplně jinou energii. Tak jsem se rozhodla, že pojedu navštívit bráchu. Věděla jsi, že je teď v Salamance? Posílal mi pár fotek a je tam božsky! No a pak si střihnu ve Španělsku třeba Camino de Santiago, takový ten strašně dlouhý trek, vždycky mě to lákalo nebo se budu toulat někde v horách, ještě nevím, nemám žádný plán. Prostě si pročistím hlavu po tom, co…“ Hanka se odmlčela. Neuměla to vyslovit. Před mámou se nikdy nebavila ani o sexu. Nikdy s ní neřešila chlapy, menstruaci, nic, prostě její máma byla stará generace, která se o intimnostech a pocitech neuměla bavit a dělala, že snad ani neexistují.

„A jsi si jistá? Máš takovou skvělou práci! No a co Max na to?“

„Max už tu nebydlí.“

„Aha…“ Lenka najednou nevěděla, co říct.  Čekala, jestli Hanka bude pokračovat, jestli to nějak vysvětlí, ale tou větou asi bylo řečeno vše, co mělo být řečeno.

„Mami, ale neboj. Já jsem úplně v pohodě! Já se cítím tak free, tohle bude boží cesta, to si piš! Já se těším, jak budu každej večer pít sangrii na pláži, k snídani si budu dávat krevety a tenhle sejrák“ ukázala na své bílé tělo, „konečně dostane pořádnou dávku vitamínu D. Uvidíš jak se opálím! Chlapi budou šílet!“ Usmála se. „Víš, mně se nechce ten byt nechávat napospas uklízečce. Teda promiň, nechci tě nějak srovnávat s uklízečkou“ zasmála se, ty mě chápeš, že jo. Já prostě chci, aby se tu občas někdo zastavil, zalil kytky, vyvětral, vybral schránku, že to pro mě uděláš?“

„No, co mám s tebou dělat ty blázne bláznivá. Tak já se těším už pár měsíců na svatbu, že začnu péct s tetou Ivetou svatební koláčky a ty mi frkneš do světa. Ale ty jsi vždycky byla takový samorost, než tě hodil do latě, nebo spíš do betonu ten tvůj interiérový designér. Pojď sem, ať si tě pořádně pomačkám“. A objala ji. Obě cítily, jak moc se mají rády, i když si to nikdy neříkaly. Neuměly to, ale o to intenzivněji to cítily. Byly si tak moc podobné! Měly stejné touhy, uměly stejně intenzivně prožívat atmosféru, vůně a vůbec měly občas pocit, že mají snad víc smyslů, než běžný smrtelník.  Obě toho kdysi od života tolik čekaly! Toužily potom, aby z něj vytřískaly maximum. Jenže pak běžel čas a ony si ani nevšimly, jak moc se od svých snů vzdalují.  Obě teď stály na stejném pomyslném rozcestí, kde jedna cesta plynule navazovala na jejich dosavadní životy a ta druhá prudce zatočila k nepřehlednému kruhovému objezdu s nejistým výjezdem bez ukazatelů.

Když Lenka dorazila pozdě večer domů, Pavel už sledoval na počítači z archivu další díl Ulice.

„Jak dopadl vlastně ten pohovor?“ zeptala se ho, ale nečekala ani na odpověď, stejně jako on už posledních pár let nečekal na odpovědi její.

Zavřela se v ložnici, natáhla se na postel, do uší si dala sluchátka, pustila Enyu a dívala se dlouho do stropu. Přemýšlela o sobě, o Hance, o Libuši, o papírku, co našla na chodbě. Fascinovala ji ta Hančina odvaha, to odhodlání prostě hodit výhybku a vyrazit úplně jiným směrem, než se život její dcery doposud ubíral. Vracelo se jí na mysl to, co si už přečetla snad stokrát na tom nalezeném papírku. „Nečekat na zázraky a že se změní svět okolo nás, ale sám být tou hybnou silou změny, začít u sebe.“

A pak vyťukala na svém smartphonu jednu větu.

„Hani, mohla bych letět do toho Španělska na pár dní s tebou?“

6

BIEN VENIDOS, BUEN VIAJE

Hanka seděla v letištní hale na svém obrovském expedičním batohu a netrpělivě se dívala na mobil. „Sakra, kde je?“ Zkoušela jí několikrát zavolat, ale máma jí to nezvedala a táta měl vypnutý mobil. Asi ještě spal. Bylo osm ráno. Z ledvinky vytáhla zrcátko a rtěnku. Pohledem přeletěla pupínky na čele. Po tom potratu se jí dělaly víc a víc a vůbec nic na ně nezabíralo. A že zkoušela kde co! Každý den se jí tak v zrcadle promítala vzpomínka na tu hormonální bouři, kterou si musela projít. Přejela si rtěnkou své plné, pěkně vykrojené rty, které na sobě měla snad nejradši. Vůbec nemusela při focení špulit rty jako všechny ty modelky na netu. Dlouhé husté vlasy měla spletené do volnějšího rybího copu. Ale jo, byla spokojená. Slušelo jí to. Rozhlédla se, jestli se nikdo nedívá, aby se neztrapnila, rychle si vyfotila selfíčko a hodila ho na Instagram s hashtagem #jízdazapoznáním.  Kdyby věděla, jak moc tenhle hashtag získá na svém významu… Počkala, až ji naskáčou první lajky, projela pár storíček a občas zvedla oči směrem ke vchodu, jestli neuvidí mámu. No konečně! Ta postava nešla přehlédnout! Klopýtala přes letištní halu, vlasy ji vlály stejně jako růžový šál, co měla kolem krku, přes rameno měla obří kabelku a za sebou táhla kufr omotaný potravinovou fólií. Přesně ten kufr, co Hanka znala ještě z rodinných dovolených v Chorvatsku. „Mami, no kde jsi?  Vždyť nám to uletí!“

„Hani, promiň! Kdybys věděla…“ Lenka sotva popadala dech. “ Já jsem myslela, že ani nedojedu! Mě tak z nervů bolelo břicho! Hodila jsem do sebe dvě immodia, byly sice dva roky prošlý, ale asi zabraly. No tak snad se ti někde neposeru.“ Lenka se musela zasmát při té představě, jak běží po letištní hale se staženým zadkem. Jo přesně takhle si ten start do nového života představovala! Tak co, zadek má stažený tak jako tak.

„Mami, ty jsi prdlá! Pojď, jdeme se odbavit. A prosím tě, proč jsi mi to nezvedala?“

„Ty jsi mi volala? To vůbec nevím! No jo, vlastně, vždyť já jsem si nechala telefon schválně potichu. To kdyby mi volal táta. Ať z toho nejsem ještě víc nervní“.

„Proč bys měla být nervní?“ nechápala Hanka.

„No já jsem mu to… no prostě, no, já jsem mu to neřekla.“

„To si děláš prdel?“

„No Hani, jak to mluvíš!“

„Mami! To jako fakt? Koukej mu zavolat. Nebo víš co, pojď už, prosím tě, nebo nám to uletí. Pak mi to všechno povíš a hlavně mu zavoláš! Jo a doufám, že máš pas!“

Lenka se zarazila. Podívala se vyděšeně na Hanku. Ta zas na ni. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Pak začala zuřivě hrabat ve své kabelce, která se jí v tu chvíli zdála jak bezedná. Stejně tak v ní ale hrabala snad pětkrát už v taxíku během cesty na letiště. Ten stres z toho, jestli má pas, jestli je opravdu platný a jestli je opravdu její, tak ten má ještě z dob před revolucí. Vlastně do dneška nesnáší přejíždění hranic. Vždycky má takový zvláštní pocit, jakože dělá něco zakázaného. A i když už se dávno může cestovat jen s občankou, nikdy si nezapomene právě pas. Jak kdyby měl větší hodnotu, dával ji plusové body navíc a říkal „Já jsem slušná holka, já nic nepašuju, mě nezavírejte!“. Před každou cestou má nutkání ho neustále kontrolovat. Přesto ji vždycky na hranicích zachvátí lehká panika a snaží se dělat co nejvíc nenápadnou, navodit si stav, že prostě není, že je neviditelná, hypnotizuje ty hraniční kukaně, co kdyby tam náhodou někdo seděl, i když už zejí několik let prázdnotou. Ale co kdyby…

„Prosím tě, co to máš v té kabelce?“

„Ježíš no co bych tam měla, nebuď zvědavá!“ Lenka ustoupila o krok dozadu, aby ji Hanka neviděla do tašky. Nemusí taky vidět, že tam má v igeliťáku pár Tena Lady, co si posledně nenápadně vzala v lékárně na stolečku se vzorky. Hanbou by se propadla, kdyby ji někdo v té lékárně viděl, jak to bere! Cítila se podobně, jako když kdysi kupovala kondomy. To taky bytostně nesnášela. Měla pocit, že jí rudnou i palce u nohou a na čele jí bliká nápis „Koukejte, já to dělám! Souložím!“. Kdyby tak Hanka věděla, jaký stres má z toho letu! Že bude potřebovat na malou, když budou třeba turbulence. Nebo při přistávání…tohle mladá holka asi nikdy nepochopí!

„Tady je! Jsem věděla, že ho mám!“ vytáhla Lenka vítězoslavně pas a pro klid duše se zase podívala na fotku, jestli je její.

Hanka se usmála a pronesla s úlevným smíchem „No to bude ještě jízda, mami“. Podívala se na vynervovanou mámu a bylo ji jí líto. Položila jí ruku na rameno, aby ji uklidnila. „Mami, prosím tě, klid. O nic nejde! Letíme na výlet, jasný! Nejde o život! Take it easy!  Zvu tě na panáka!“

Kdyby jen tušila, jak zásadní krok v životě její máma právě udělala… že udělala něco, na co se chystala už tolikrát a nikdy nenašla odvahu. Až pak, ten večer, když našla ten papírek…tehdy si řekla, že jestli ne teď, tak už nikdy.

Konečně byly v letadle. Lenka seděla zapřená v sedadle, měla zavřené oči a pomalu ani nedýchala. Už to chtěla mít za sebou! Hlavou jí letěly myšlenky na všechno možné.  Co Pavel, už našel ten dopis? Sakra, vypla sporák? Neměla se ještě dojít vyčůrat? Ty tlaky močáku, to je ta vodka, co do sebe s Lenkou hodily v letištním baru, nebo to je jen psychické? Co bude v tom Španělsku proboha dělat? Není Hanka naštvaná, že se k ní takhle vetřela? Proč měla jen takovej pitomej nápad? Neměla raději zůstat doma a nějak ten život dožít? Všechno na ni dolehlo, byla tak unavená, a možná i ta vodka v kombinaci s immodiem způsobila to, že po chvíli letu vyčerpáním usnula…

Hanka si přestala listovat časopisem Moje psychologie a podívala se vedle sebe na mámu. Chvíli ji zamyšleně pozorovala. Překvapilo ji, kolik už má v obličeji vrásek a ve vlasech šedin! Její máma byla vždycky mladistvá, moderní. Nejmodernější máma! Všechny Hančiné kamarádky měly takové usedlé mamky v nemoderních hadrech, věčně se síťovkou s trčícím nákupem v ruce. Ta Hanky byla vždycky trendy. Seklo jí to. Lidi jí hádali minimálně  tak o deset let míň, než jí ve skutečnosti bylo. Jen teď vypadala tak unaveně. „Netrápí jí něco? A co vlastně ten táta? Ty jo, kdy já jsem u nich byla naposledy?“ Proletělo Hance hlavou. „Úplně na ně kašlu!“ Pozorovala spící mámu a pak ji opatrně chytla za ruku. Prsty měla plné prasklin, už jí vystupovaly hodně žíly a kůže byla o půl čísla větší, než by potřebovala. Pohladila ji a pak ji pevně sevřela. I když si moc nedovedla představit, co spolu budou na té cestě dělat a přišlo ji to celé šílené, taky dlouho váhala, co má vlastně mámě na tu její esemesku odepsat, teď byla najednou ráda, že letí máma s ní. Probírala to ještě s psycholožkou a shodly se na tom, že je to skvělá příležitost posunout se v životě dál, pojmout to jako součást terapie a očisty, vrátit se o pár let zpět, nakouknout do dětství a pochopit tak spoustu věcí. Ne, nikdy nebyly s mámou nejlepší kámošky, nesvěřovaly se a nešpitaly si pod peřinou. Měly spolu spíš takový vlažný vztah… Ale proč vlastně? Proč jí máma nikdy nedokázala nahlas říct „Mám tě ráda“? Proč se spolu nebavily o chlapech? Nebo o sexu? Ty jo, vždyť i antikoncepci si vlastně tehdy v šestnácti vyřídila úplně sama. Na gyndu šla poprvé sama! Sex, menstruace, to všechno bylo tabu! Přitom tady ale máma vždycky byla pro ni! Když měla Hanka průšvih, vždycky jí mohla zavolat. Věděla, že ji má máma ráda. Vždyť  byla pokaždé připravena jí pomoct, nikdy by jí nenechala ve štychu. Ale jak kdyby i ona sama měla vrátka ke svému srdci, ke svým pocitům, k intimnostem a vůbec k sobě samé, přivřená a nedokázala do nich vstoupit sama, natož tam přizvat svou vlastní dceru. Kdo ví, co za tím vězí. Hanka cítila, že je připravena ta vrátka během této společné cesty pootevřít! Už kvůli sobě.  Třeba ji k tomu pomůže i setkání s bráchou. Toho už neviděla taky snad dva roky. Pořád někde cestuje. Je sice o šest let mladší, ale viděl toho mnohem víc než ona! Procestoval Austrálii, byl v Asii, na Aljašce… kde se v něm vzala ta dobrodružná duše, když je k tomu rodiče nikdy moc nevedli? Neříká se, že jablko nepadá daleko od stromu? V jejich případě jako by se zakutálelo hodně daleko. Vždyť i Hanka vždycky toužila po tom cestovat s dodávkou… Jenže pak přišel Max a všechno bylo jinak. Luxusní dovolené, luxusní rezorty, luxusní byt, luxusní hadry… Víc než deset let nežila svůj život, ale jela podle cizího luxusního scénáře. Zvykla si na to, nevadilo jí to, byla v tom plnění cizích očekávání vlastně hodně dobrá a ani si nevšimla, že to není to, co ve skutečnosti chce. Až když ležela celá bolavá na těle i na duši po revizi dělohy na nemocniční posteli a dívala se uslzenýma očima do stropu, jako by na té bílé studené malbě byla neviditelným písmem napsána nějaká zvláštní formulka, která jí našeptávala „Prober se a žij svůj život“! Tahle životní ztráta pro ni byla tím silný impulzem, který ji nedal spát, dokud se prostě nepohnula z místa, na kterém ji hrozily leda tak proleženiny. Protože ve chvíli, kdy člověku někdo bez svolení bere životní sny, má tendenci se o ně začít rvát! Začíná si víc vážit života, chce si ho hýčkat a zbavit se všech těch hnusných nechtěných skvrn, o kterých dávno ví, že tu jsou, ale dělá, že je nevidí. Jenže někdy je i to pozdě. Někdy je ten životní styl už moc hluboko pod kůží a je sakra těžké ho převrátit vzhůru nohama. Hanka to ještě stihla. Zbavila se Maxe.

V letadle se rozsvítila signalizace značící „Odpoutejte se, prosím“.  V životě jedné mámy a dcery se rozsvítila výzva podobná….

Jízda za poznáním mohla začít.

„Mami, vstávej! Už jsme tady. Na, tady máš kapesníček, utři si tu slinu, co máš na bradě, vypadáš jak uslintanej boxer.“

Obě se rozesmály. Nemohly přestat. Bylo to tak osvobozující vypustit nekontrolovatelně emoce. Ale tady je nikdo nezná a nikdo jim nerozumí, tak proč ne?

Bienvenidos a buen viaje!

7

ONGI ETORRI, BIDAI ONA 

„Onži etori, bydaj ona… Hani, prosím tě, co to je za nápisy? Ne že bych uměla španělsky nějak skvěle, učila jsem se ji kdysi dávno tak půl roku, ale… proboha živýho, kde to jsme?“

„V Bilbau přeci! Tady se mluví baskicky, to jsi nevěděla?“

„Jak v Bilbau? Vždyť jsi říkala, že Honza je v Salamance!“

„No to taky je. A taky tam jedeme!“

„Jedeme? Tomu nerozumím. Proč jsme tam neletěli?“

„Protože jsem prostě nechtěla letět přímo! Chtěla jsem cestovat jako kdysi na vejšce. Ne jako s Maxem, pořád jen přímé lety první třídou! A pak jsem to chtěla mít kousek na tu Camino de Santiago… Vždyť tam za pět hodin budeme.“

„Mě snad vomejou! Za pět hodin?“ Vždyť víš, jak nerada jezdím autobusem!“ Lence se chtělo brečet. Ta představa, že bude trpět tolik hodin v autobuse, byla příšerná.

„Mami, promiň. Na to jsem úplně zapomněla. Hele, to dáš! Aspoň si popovídáme, když už jsi celý let prochrápala.“ Hanka se snažila situaci zlehčit a zasmála se.

„No dovol, já nikdy nechrápu!“ Ušklíbla se Lenka a bylo ji jasné, že tady to jinak než s humorem nepůjde.

„Dobře, ale polohu zubaře jsi držela slušnou. Jsem si tě i vyfotila. Škoda, že nemáš instáč…“ smála se Hanka při vzpomínce na to, jak mámě padala v letadle hlava dozadu a po bradě se jí táhla dlouhá slina. „No ale teď konec srandy. Musíme najít autobusák. To jsem zvědavá, jak ho najdeme, když tady ty cedule jsou napsaný tím hrdelním jazykem… „ řekla Hanka a začala hledat v mobilu slovník english – euskara.

„No, tak to si rovnou vygoogli, jak se baskicky řekne záchod!“, řekla naoko naštvaně Lenka. „A netlem se. Už je to totiž tady! Táhne mi pomalu na šedesát a karty se obrací, děvenko. Teď už nebudu hledat záchodky na každém kroku já tobě, jako když jsi byla malá, ale ty mně, se na to připrav! Pak přijdou pleny a kruh se nám pěkně uzavře“.

„Mami, já se z tebe zbláznim! Hele, ale víš, co? To není marnej nápad! Můžeme udělat spolu něco jako záchodomapu, víš, jak má Hejlík tu Gastromapu.“

„Jakej Hejlík?“ Lenka byla úplně mimo. Ostatně na to už byla celkem zvyklá, že svým dětem dost často nerozuměla.

„No, to asi neřeš, to by bylo na dlouho.“ Mávla Hanka rukou a raději koukla místo vysvětlování do mobilu.  „Kde jsou záchody, tak to se řekne Komuna, non dago.“. To je jednoduchý, to si budeme pamatovat! Akorát teda nevím, jak je budeme hledat, když nebudeme rozumět odpovědi“.

„Já se z tebe picnu“. Lenka se musela smát. Tak nejen že je připosraná strachy, teď ještě tohle… „Viš co? Nedáme si někde panáka? Když už křest ohněm, tak pořádně! Anebo víš co, koupíme si do toho autobusu lahev vína! Žijem jenom jednou! Tak co no, tak nám bude řidič prostě stavět. Koukej vygooglit, jak se řekne baskicky panáčku zastav!

Hanka byla úplně v šoku. Tak tohle by od mámy nečekala, že se takhle odváže. Ale ten nápad se jí líbil víc a víc. A to netušila, že s lahví vína, kterou za chvíli držela v ruce, toho načnou mnohem, mnohem víc…

Hementxe!*

*hementxe = na zdraví!

8

PŘEPÍNAČ ŠTĚSTÍ

Stejně jako každý pátek odjel Antonín do redakce. Když se Libuši jeho postava rozpila před očima jako nějaká figurka v mlze, povzdychla si a odešla do ložnice. Z nočního stolku vytáhla pomačkaný letáček s nápisem Taxi pro seniory. Vzala si ho před časem na nástěnce v klubovně. Dřív tam chodívala pravidelně. Na mozkovou gymnastiku ji poprvé vzala Boženka, která doufala, že tréninkem alzheimera přelstí, že mu nakope prdel, jak sama říkala. Libuše to brala nejdřív jako příjemné zpestření a příležitost potkat se s Boženkou, ale postupně zjišťovala, jak moc ji to pohlcuje. Vystříhávala si každý novinový článek, který se mozkem a jeho trénováním zabýval, začala sbírat hádanky a rébusy, luštila křížovky, učila se básničky a když později Boženka nemohla na hodiny chodit, trénovaly společně u ní doma podle materiálů, které si Libuše vyzvedávala právě v klubovně. Pomáhalo ji to nemyslet na to, co dělá Antonín, když není doma. Zaměstnávala mozek myšlenkami na něco jiného a čím dál víc si uvědomovala, jak moc dokáže sama ovlivnit svůj pocit štěstí. Mohla sedět doma a utápět se ve vlastním žalu, že po více než půl století přišla nečekaně taková zrada od někoho, od koho by to v životě nečekala. Ale zradil ji Antonín vůbec? Je možné milovat celý život jen jednoho člověka? Jak velký rozdíl je v tom, když člověk podlehne tomu lákavému svodu něčeho nového a tím, když člověk s tou touhou vyzkoušet zakázané ovoce neustále bojuje a v myšlenkách je tak už stejně dávno nevěrný? Na spoustu otázek neuměla odpovědět, ale za svůj dlouhý život už poznala, že cesta sebelítosti nikam nevede. Proto si na pomyslném rozcestí vybrala cestu druhou. Věděla, že tu bolest nemůže jednoduše vymazat, ani nechtěla. Ale moc dobře už pochopila, že ona sama může rozhodovat o tom, jak často se té bolesti poddá. Jako by  konečně držela prst na pomyslném přepínači svého štěstí a smutku. Ne všechny věci v životě můžeme změnit. Nebo je změnit zkrátka nechceme, ať už je důvod jakýkoliv.  Ale můžeme ovlivnit způsob, jak na ně nahlížíme a jak je necháme dotýkat se našeho srdce.

Letáček voněl levandulovým mýdlem. Milovala tu vůni! Mýdla si vkládala do každého šuplíku nebo regálu ve skříni. Dělala to stejně jako její maminka. Vždycky, když ucítila tu mýdlovou vůni, vzpomněla si na ni. Na to, s jakým vděkem mýdla přijímala, jak k nim s láskou čichala a zastrkávala je do pečlivě srovnaných kalhotek, košilek a spodniček ve skříni. „Libuško, muži musíš vždycky vonět, na to nezapomeň, jinak poletí jako včelka za jiným kvítkem“. Hořce se usmála. Někdy ani fialkové mýdlo nepomůže… Ale co už. Věděla, že se Antonín vždycky vrátí.  Byla si jistá. Necítila se jako podvedená manželka, která trpí manželovou nevěrou. Věděla, že ji má rád a že je jeho součástí stejně jako je on součástí její.  Byl to zvláštní pocit. Možná ještě před dvaceti lety by to prožívala všechno jinak, ale teď Libuše cítila, že má příliš málo času na to, aby z něj ukrajovala těm myšlenkám, které bolí.

Ještě nikdy nejela taxíkem, ale věděla, že když to chce stihnout, nemá jinou možnost. Nechtěla, aby Antonín něco zjistil. Ne, teď ještě ne. V rychlosti se oblékla a čtvrt hodiny před příjezdem taxíku už čekala netrpělivě před domem. V ruce nervózně svírala svou koženkovou kabelku a ohlížela se, jestli ji někdo nepozoruje. Nechtěla, aby sousedi věděli, že jede taxíkem jak nějaká rozhazovačná dáma. Nerada upoutávala pozornost. Nechtělo se jí tam. Moc dobře věděla, co ji tam čeká. Ale také věděla, že ji to nezlomí. Ne, byla rozhodnuta. Nervózně přešlapovala, tu a tam zkontrolovala, jestli si nezapomněla dát do peněženky tisícikorunu, kterou vytáhla ze své tajné skrýše v krabici od pralinek. Nemohla si všimnout, že ji pozoruje soused z druhého patra.

U lékaře se to odehrálo přesně podle jejího scénáře. Ne, léčbu nepodstoupí, ani žádný zákrok. I když se jí lékař opět snažil vysvětlit, že není nic ztracené a operace by mohla pomoci, věděla, že nechce. Prostě ne. Konec debaty. Jednou si tím prošla, stála na té druhé straně barikády a věděla, co to obnáší. To mu nemůže udělat! A i když si to sama sobě nechtěla přiznat, hluboko v skrytu duše se krčil ten hlavní  důvod, a ona o něm moc dobře věděla. Nechce odtud odcházet s pocitem, že s ní Antonín zůstal jen ze soucitu. Chce odejít hrdě a sebevědomě. Jen lékaři přikyvovala a děkovala s úsměvem na tváři, jak kdyby jí nabízel čokoládový bonbon. Jediné, co ji zajímalo, bylo, jak utlumit bolest. Kromě marihuany teda. Tu si zakouří tak jako tak. Vždyť si to s Boženkou slíbily už dávno! Onehdy se bavily v cukrárně nad laskonkou o tom, co by chtěly ještě v životě zažít. Když z Boženky vypadlo, že by chtěla kouřit trávu, jako její vnuk Ondra, protože ona to moc dobře ví, že ji kouří, i když jí to kluk zapírá, zaskočilo jí tak, že ji Boženka musela bouchnout do zad. A pak se rozesmála, až si musela dát nohy křížem, jak to starší dámy občas dělávají. Představila si, jak ony dvě, staré babky, které nikdy v životě nedržely v ruce ani cigaretu, někde potají za keřem zapalují marihuanu. „Prosím tě, vždyť ani nevíš, jak se to dělá! A kde se to kupuje! A jak to vůbec vypadá! Co kdyby nás z toho klepla pepka? To by byly novinové titulky, Boženko, představ si to!“ Přišlo jí to tehdy jak nějaký podařený vtip z Dikobrazu, a přitom to bylo teď tak reálné. I kdyby to měla být poslední věc, kterou by v životě stihla, pro Boženku to udělá! Hned potom, co vydá knihu, samozřejmě. To zas bylo něco, co měla na svém seznamu ona. Je jedno, jaké sny člověk má, ale nikdy by se jich neměl vzdát. Ucítila takový hřejivý pocit na duši. Vlastně ji dlouho nebylo tak hezky. Myšlenka smrti ji překvapivě vůbec neděsila. Najednou měla svůj život pod kontrolou, do cíle už zbývalo posledních pár metrů a ty si chtěla vychutnat, ne doplout na svých vlastních slzách až k smrtelné posteli. Kéž by k takovému smíření došla už dávno.

Celou cestu v taxíku přemýšlela o tom, jak velký kus cesty už ušla. Byla na sebe pyšná! Když si vzpomene na tu bolest, jakou pocítila, když ji vše do sebe zapadlo! „Jsem sice stará, ale ne blbá, něco se děje!“ říkala Božence. Ta se ji snažila uklidnit, i když sama neměla s muži dobré zkušenosti a držela se hesla, že jsou všichni stejní a liší se jen barvou trenýrek. „Nikdy jsem Libuško žádnýmu chlapovi nevěřila“, říkávala a pak ji vždycky ještě špitla do ucha tak, aby to nikdo neslyšel: “Už moje babička mi říkávala, Boženko, dej si na ně pozor, nejdřív vošustí a pak vopustí!“. Libuše se vždycky na oko na Boženku zlobila, kam na takové neslušné výrazy chodí. Ale to byla celá ona, prostě Boženka. Z každé životní patálie, a že jich s muži zažila, ji pomáhal její humor a optimismus. „Holka, nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř“. I proto se snažila Libuši přesvědčit, že je někdy lepší pravdu nevědět, když ji přemlouvala, ať to udělají. Byl to ale bláznivý nápad Antonína místo dopolední gymnastiky sledovat! Libuše zůstala tehdy stát jako opařená, když ho viděla, jak jde ruku v ruce s Růženou, vdovou po Antonínově bývalém kolegovi. Slušelo jí to. Přestože byla starší jak Antonín, nikdo by ji nehádal víc jak sedmdesát. Vlasy pečlivě načesané, fialový přeliv, výrazná tvářenka…Jak kdyby Libuše viděla sebe samou ještě tak před deseti lety, než do jejího života vstoupila bez zeptání Antonínova rakovina. Jenže teď, když se na sebe podívala, viděla starou ženu, unavenou, povadlou stejně jako květina, kterou dlouho nikdo nezalil.  Vzpomněla si na maminku, na vůni mýdla, na kvítí. Jak moc se těšila, až ji zase obejme a pošeptá jí, že měla pravdu…

Taxík zastavil na malém náměstí jen kousek od redakce. Byla tam v minulosti už hodně krát. Vždycky seděla na lavičce opodál, tak, aby ji Antonín nemohl vidět z okna redakce a pozorovala dům, ve kterém bydlela ona. Dost často byla jen malý krůček od toho, aby zazvonila. Ale věděla, že ten správný okamžik teprve přijde. Jednou, jednou se Růženě podívá zpříma do očí, řekne jí, že všechno už dávno ví. A pak odejde. Jako dáma. Se vztyčenou hlavou. Ke vstupním dveřím ale ještě nikdy nedošla. Až dnes.

Dotkla se zvonku, rozhodnuta napsat první řádky vlastního epilogu.

9

IN VINO VERITAS

Lenka se opírala hlavou o okýnko a pozorovala vzdalující se krajinu. Byla tak jiná než ta, na kterou byla zvyklá z domova! Fascinovalo jí to a uvědomovala si, jak moc jí cestování chybělo. Milovala ten rozličný ráz krajiny, tu vůni sluncem vyprahlé přírody, zvuk cizích jazyků, nápisy, kterým nerozuměla a mentalitu jiných národů. Její starosti byly chvílemi odsunuté v její mysli kamsi hluboko jako jsou zimní kabáty odložené na dně skříně uprostřed horkého léta. Jakoby do jejího těla vjela obrovská dávka nové energie a vzrušení, které ji vyvolávalo příjemné mrazení po těle. Těšila se i bála zároveň. Ještě nikdy v životě nevyrazila nikam, aniž by neměla jasný plán cesty. Stejně jako v životě. Vždycky se chovala tak, jak se od ní očekávalo, jak bylo zvykem a jak se slušelo, tak, aby ani na chvíli nevybočila z generacemi vyjetých kolejí. Teď ale věděla pouze  to, že zůstane pár dní v Salamance u svého syna. A pak? Kdo ví. Ta bezbřehá volnost ji vracela o víc než o třicet let zpátky do dob, kdy byla ještě bezdětná. Nebránila se. Hodlala si ji vychutnat plnými doušky, protože byla tak moc vyprahlá po žití! V práci si vzala měsíc neplaceného volna. Šéf sice remcal, ale nakonec pochopil, že není zbytí. Znal Lenku už přes patnáct let a nechtěl o ni přijít, protože jestli někoho ve firmě potřeboval, tak to byla právě ona, však jí to řekl jasně do očí. Aspoň někdo ji dokáže ocenit, pomyslela si trpce a vzpomněla si na Pavla. Jestlipak už si přečetl ten dopis? Co na něj asi říkal? Zvedl ho konečně z toho vytlačeného dolíku na gauči? A je tohle všechno vůbec k něčemu? Dokáže tahle poslední jiskřička, ta světlice vystřelená ztroskotancem na pustém ostrově udělat něco s jejich vyhořelým vztahem?

Rukou vískala ve vlasech Hanku, která ji ležela hlavou v klíně a tiše oddychovala. Přemýšlela o tom, co jí tak nečekaně řekla. Zrovna když dopíjely druhou lahev červeného a smáli se jak puberťačky, protože jim v tu chvíli přišlo vtipné úplně všechno. Bylo to totiž tak osvěžující! Každý další záchvat nekontrolovatelného smíchu je zbavoval toho pnutí a bolesti, která se v nich za poslední měsíce nahromadila. „To si jako vážně myslíš, že potáhneš do Pyrenejí ten svůj kufíreček z dob krále klacka?“ Smála se Hanka a představila si mámu, jak cupitá někde po národním parku Ordesa y Monte Perdido a za ní vlaje její epesní rodinný kufr, který pamatuje každou jejich dovolenou v Chorvatsku a všechny její školy v přírodě. „Prosím tě, nemáš tam ještě náhodou nalepený seznam věcí z mojí poslední ŠVP? Béžový punčošky 2 ks, štípavý kamaše 1ks, šusťáková bundička z burzy dětského oblečení ve školní jídelně po Káče Novákový 1 ks?“ Lenka zavzpomínala na tu radost, když tu bundičku tehdy sehnala. To byl kauf! To totiž nebylo jen tak sehnat fosforově zářivý šusťák, ale maminka Káči Novákový v tom tehdy očividně uměla chodit. Smích je ale přešel, když zjistili, že už ale vážně potřebují na záchod. Řidič se jim snažil vysvětlit, že benzínka bude až za 40 kilometrů. „Jak jako komuna za 40 kilometrů? Si se zbláznil, Chozé nebo čí ty seš, koukej šlápnout na brzdu, protože my potřebujeme komunu rápido, chápeš, kapišto?“, ševelily obě rozverně před snědým Španělem středního věku, kterému se rýsovaly svaly na jeho snědých chlupatých rukách opřených ledabyle o volant. Jak sexy, pomyslela si Lenka. Řidič se jen potutelně usmíval. Nakonec jim zastavil s úsměvem od ucha k uchu a slovy „Por favor, seňoritas“ někde uprostřed olivového háje, ale jim už bylo stejně všechno jedno. Zábrany vzaly za své. Bylo to tak nabíjející neřešit, co si kdo okolo myslí!

„A doprdele!“ zasyčela najednou Hanka. „Jestli nebude za chvíli fakt ta benzínka, tak mám dost velkej problém. Potřebuju si vylít kalíšek.“ „Jak, kalíšek?“, nechápavě se zeptala Lenka, zatímco se snažila se za autobusem nasoukat do kalhot. „No přece menstruační!“ odsekla trošku podrážděně Hanka. „Ježíš, ty to fakt používáš? Já na to koukala posledně jako blázen, v nějakým časopise to bylo, co ty lidi dneska nevymyslej“ a pak jen zvědavě dodala „A ukážeš mi to?“. Lenka se raději ohlédla, jestli je někdo neposlouchá a pro jistotu se snažila co nejrychleji zapadnout zpátky do sedadla. „Mami, je 21. století! Všechno lepší jak ty vaše prkenný duchny z obvazu!“ Hanka se rozesmála a dala z ničeho nic mámě pusu na tvář. „Neboj, do toho se dostaneš, ještě chytneš krok s dobou“. „No, tak tím bych si děvenko nebyla tak jistá“, odvětila Lenka a lehce zčervenala při vzpomínce na své počínající klimakterium. Dobrou hodinku pak rozebíraly kalíšky, menstruační kalhotky i mořské houby, a dokonce došlo i na první sex, prostě něco, o čem se nikdy nebavily a teď, po tolika letech ucítily potřebu to dohnat. Hanka si moc dobře pamatovala na chvíli, kdy to dostala poprvé. Lenka ji tehdy jen ukázala vložku, řekla jí, že už je velká ženská a tím to haslo. Všechny ostatní informace si nastudovala sama potají v knihovně z knížky pro dospívající dívky a aby rozšířila informační zdroje, zaručené poznatky čerpala i z rubriky Láska, sex a něžnosti v časopise Bravo. Ne, Lenka neuměla o takových věcech mluvit. Nikdo jí to nenaučil. Stejně tak jí nikdo nenaučil vnímat své tělo, mít ho ráda a naslouchat mu. O pocitech ani nemluvě. Vždy jen horko těžko hledala slova, když o nich měla mluvit, když je měla poodhalit někomu jinému, než byla ona sama a její vnitřní svět. A teď najednou vstoupila se svou dcerou do světa nového, pootevřela vrátka někam, kam předtím jen rozpačitě nakukovala. Do světa intimity.

Na příštím odpočívadle si koupily k velké radosti řidiče autobusu další láhev vína. Ale coby Španěl, kterému v krvi koluje od narození vino tinto, měl pochopení a dokonce se nabídl, že jim víno otevře. Lenka nabyla dojmu, že by si s nimi stejně nejradši připil. Vlastně s ním trochu i filtrovala. Až se sama sebe lekla. Ale vzrušovalo jí to! Lichotilo jí, že se na ni někdo dívá jako na ženu, cítila to. Že v ní nevidí tu domácí paní, uklízečku a kuchařku, která se zrcadlila Pavlovi v očích, kdykoliv se mu do nich podívala. Často si sama sobě kvůli tomu připadala odporná a brečela pak tajně v koupelně. Tak moc si přála, aby po ní toužil, aby cítil její ženskost, aby ho dráždila, ale nějak se v tom po těch společných třiceti letech plácala a nevěděla, jak na to. Někde v půlce druhé láhve vína, zrovna když míjeli Valladolid, našla odvahu k tomu, aby Hance přiznala, co ji už dlouhé měsíce trápí. To, že jejich vztah s Pavlem vyhořel. Že začal plíživě dohořívat už kdysi dávno, ale oba se vždycky snažili nějak zalepit ty čím dál větší trhliny mezi těma dvěma světy, které dřív bývaly světem jedním. Ve chvíli kdy Pavel přišel o práci a propadl se do té své letargie, jim zřejmě už došel dech. Možná to byla definitivní tečka za tou dlouholetou snahou  o oživění něčeho, co bylo kdysi tak krásné. Lenka se často ptala, jak je možné, že se ten svět vzájemného propojení a pochopení dvou lidí dokáže tak jednoduše proměnit ve svět, kdy každý stojí na opačném pólu a i když se sebevíc snaží dostat se zpátky někam do úrovně rovníku, pořád sklouzává zpět na protipól. Přišlo jí smutné, kolik lidí v jejím okolí ten boj vzdává, dokáže jednoduše hodit za hlavu to hezké, co je spojovalo, co je k sobě kdysi přitahovalo. Ona to nechtěla nikdy dopustit. Pavla přeci kdysi milovala a z nějakého důvodu se rozhodla spojit svůj život s jeho. Věřila tomu, že člověk se ve své podstatě během života příliš nemění, jen se mění okolnosti, ve kterých žije a jeho chování je toho zrcadlem. Pořád tajně doufala, že oba dva dokážou najít sami sebe před třiceti lety a navážou na to, kde zřejmě s narozením dětí a budováním kariéry skončili.

Chvílemi se celým autobusem rozléhal hlasitý smích, který se mísil s pláčem, ale víno naštěstí fungovalo jako skvělé analgetikum a hojič ran na duši. S poslední kapkou vína však přišlo něco, co Lence doslova vyrazilo dech. Hanka konečně našla odvahu to své mámě říct. „Mami, já jsem potratila, přišla jsem o miminko, chápeš to?“ A pak se rozbrečela. Celá se rozklepala, obličej se jí zkřivil bolestí, po tváři se jí valily slzy a z nosu ji vyjela velká bublina. Lenka se nezmohla na jediné slůvko, jen ji pevně objala, tu dospělou ženu, svou dceru, ze které se právě stala zas ta malá holčička, kterou vlastně nikdy nepřestala být a snažila se jí uklidnit polibky do vlasů. V ten moment, kdy se Hančino mladé tělo částečně čistilo od té bolesti usazené hluboko až do morku kosti se očistil i vztah těch dvou. Mámy a dcery. Konečně udělaly další krůček samy k sobě. Když Hanka vyčerpáním usnula na mámině klíně a Lenka ji hladila po vlasech, došlo ji, jak málo se svou holčičkou mluvila. Jak málo ji zná. Jak je možné, že se takovou věc dovídá až po tolika měsících? A jak málo mluvila s Pavlem.

Potichu, aby nevzbudila Hanku, vytáhla z kabelky mobil a vytočila jeho číslo. Chtěla slyšet jeho hlas. Říct mu, že to nevzdá ani teď, že je odhodlaná poprat se se všemi překážkami na cestě zpět k sobě samé i k němu. Netušila ještě, jak velké ty překážky budou…

10

ZÍTŘEK JE DEN, KTERÝ NEMUSÍ PŘIJÍT

„The person you have called is not available.“ Ach jo, pomyslela si Lenka, típla hovor a ruku s mobilem nechala bezvládně klesnout na Hančina záda. V myšlenkách se vrátila zas o pár hodin zpět. Cítila se jak na horské dráze. Optimismus, odhodlání a naděje se střídaly s chvílemi odevzdanosti a rezignace. Viděla sebe samou, jak roztřesenou rukou nechává na stole dopis pro Pavla. Psala ho skoro celou noc před odjezdem, o kterém on neměl ani tušení. Samým zaujetím televizním vysíláním si ani nevšiml, že Lenka chodí po bytě sem a tam a nenápadně ukládá věci do kufru, který ukryla pod manželskou postelí. V noci pak se sklenkou vína usedla ke stolu a zatímco Pavel hlasitě chrápal na gauči u zapnuté televize, sepisovala všechno to, co mu už dávno chtěla říct. Slzy jí přitom tekly po tváři, občas jí nějaká spadla na papír a rozpila posledních pár písmenek. „V tvých očích vidím sebe jen jako nějaký doplněk domácnosti, jako nemoderní, vyčpělou ženskou, co vypere, uklidí, nachystá volské oko a automaticky podává vychlazenou desítku. Pryč je ten šmrnc a náboj, ta živočišná energie, zůstalo jen jakési torzo mého já před třiceti lety. Vidím tak sebe ale úplně všude, v každém zrcadle, ve kterém se zahlédnu. Nesnáším ten pohled! Jsi jako mé zrcadlo, do kterého mám chuť vší silou udeřit, pořezat si ruce a vykrvácet, aby tobě, ale i mně došlo, že nejsem jen nějaký zažloutlý spotřebič zanesený prachem, který tu je, byl a vždycky bude. Aby ses probudil a uvědomil sis konečně, o co jsi přišel. Na tuhle cestu, ze které nevím, kdy se vrátím, ale já se vrátím, to vím, protože nejsem zbabělec, co utíká bez boje, se vydávám, abych našla nejdřív sebe samou. Snad díky tomu najdeme pak i my dva cestu k sobě.“ Lence stékaly slzy po tváři a cítila, jak se jí plní dutiny a u nosu se jí vytváří kapička, která ji nutila popotahovat.

Hanka pořád ještě spala. Co spala. Chrápala. Lenka se jí snažila nenápadným zamlaskáním ztišit, ale bylo to marné. Alkohol zanechal své stopy. Jemně ji tedy zatřásla ramenem. „Hani, no tak Hani, chrápeš tady jak nalitej dřevorubec, prober se!“, špitla jí Lenka do ucha, popotáhla a rychle se snažila otřít si slzy, aby si Hanka ničeho nevšimla. Ta sebou jen trhla, zprudka se posadila a chvíli nechápala, co se děje. Podrbala se ve vlasech a jen z ní vypadlo „Co je?“  „No, co by bylo, zlískaly jsme se za bílýho dne! To bylo furt, ale tak se na to maminko napijeme, to musíme spláchnout a uka, dej mi loka a takhle to dopadá!“, uchichtla se Lenka s nepřirozenou veselostí, do které se nutila, jen aby zahnala poslední chmury, které ji ještě před chvílí zatemnily hlavu. Hlavně, aby si toho Hanka nevšimla, že tady fňuká! „Sakra, zase se přetvařuju, s tím musím skončit“, proletělo jí hlavou.  „Musíme se dát do kupy, za chvíli budeme v Salamance, tak ať z toho Honza nemá šok. Tady máš hřeben, učeš si tu tvojí velrybí kostru nebo jak tomu tvýmu copu říkáš. Já zatím skočím koupit colu, koukala jsem, že pan José tu má automat“ navrhla Lenka a zdvihla významně obočí při pohledu směrem k řidiči.  Než se vrátila nejistým krokem a s omluvným výrazem v očích „Ups, pardón“, který vysílala směrem k těm spolucestujícím, do kterých nechtěně drcla ramenem při procházení chodbičkou autobusu, vytáhla Hanka mobil a zapnula foťák do režimu selfie. „Ježíšmarjá, já mám prdu“ proletělo jí hlavou a začala si upravovat make up a česat rozcuchané vlasy. Colu pak vypily na ex a v momentě, kdy si Hanka naprosto nekontrolovatelně, jak ona sama řekla úplně omylem, krkla tak, že by se za to dle Lenčiných slov nemusel stydět ani největší výpitka z pajzlu čtvrté cenové, došlo jim, že je nejvyšší čas, aby se z autobusu odporoučely. Naštěstí se záhy z mikrofonu ozval José. „La proxima parada Salamanca“. Obě začaly chaoticky balit věci ze sedadel. Měly to jen tak tak, autobus právě vjížděl do stanice. Vyskákaly z autobusu jak nějaké maturantky vracející se v ranních hodinách z večírku, popadly svá zavazadla a zamávaly Josému. Lenka mu ještě poslala rozverně vzduchem pusu. „No mami“, podívala se na ni Hanka a významně zvedla obočí. „Ty s ním snad flirtuješ, nebo co?“ a drcla do ní uznale ramenem jak do kámoše, který právě sbalil sexy osmnáctku a pak jen dodala „A víš, co? Flirtuj! Ať táta pochopí, co má doma za šťabajznu!“ Lenka se na ni vděčně usmála a lípla ji pusu na tvář.

Pak se jen začaly trochu nervózně rozhlížet po nástupišti. Honza nikde. Když v tom zahlédly prošedivělého, celkem pohledného opáleného muže sportovní postavy, který držel v ruce velký papír s nápisem  „Mamka a Hanka“.

„Hele mami, ten fešák čeká asi na nás, ne?“ Pomalu se vydaly směrem k němu a nejistě se na něj dívaly. „Paní Lenka a Hanka? Já jsem Richard, kamarád vašeho syna Honzy. Poprosil mě, jestli bych vás nemohl vyzvednout a zavézt k němu domů. On musel neplánovaně odjet hlídat děti kolegovi, kterému právě rodí manželka.“ Usmál se na ně a Lenka si nemohla nevšimnout, jak moc mu to sluší. Jeho opálená tvář krásně kontrastovala s prošedivělým strništěm. Richard jim nejen podal ruku, ale automaticky, jak si za ta léta ve Španělsku zvykl, je políbil na obě tváře. Jeho nádherná kořeněná vůně nešla necítit. Lenka ji natáhla zhluboka, aby si ji pořádně vychutnala. To jí tak chybělo! Mužná vůně! Ta s ní vždycky dokázala dělat divy! Zato Hanka měla úplně jiné starosti. „No, tak snad mu nenableju do auta“, pomyslela si totiž a stříkla si pro jistotu do obličeje Cliniuque hydratační sprej, který si koupila na letišti. Od té doby, co byla těhotná, se jí dělalo mnohem častěji nevolno. Říkala tomu sama pro sebe těhotenský zbytkáč. Dělalo se jí špatně i u zubaře a po potratu musela zrušit i všechny návštěvy dentální hygieny.

Richard nabídla Hance, že vezme její expediční batoh, za což mu byla vážně vděčná, protože její krok byl už tak dost vratký, natož s těmi 80 litry na zádech. Automaticky se pokusil vzít i Lenčin kufr, přičemž když se jejich ruce dotkly, Lenkou projela nepochopitelná energie, jakýsi elektrický výboj jako nějaká předzvěst hormonální bouře, o které pochybovala, že by kdy byla ještě schopna, přitom po ní často tajně toužila. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby si našla milence. Co by to udělalo s Pavlem? Probralo by ho to? Jaké by to bylo se ještě někdy v životě zamilovat, cítit to vzrušení z prvního polibku nebo sexu, nebo prostě jen cítit, že ji má někdo skutečně rád? Přejel jí mráz po zádech.

Projížděli Salamancou a obě se s každým dalším kilometrem dostávaly ze svého alkoholového opojení. Richard s nimi jel záměrně pomalu přes celé město, tu a tam udělal i drobnou zajížďku, aby toho viděly co nejvíc. Pozoroval je ve zpětném zrcátku a usmíval se. Bylo mu jasné, že mají za sebou zřejmě trochu veselejší cestu, ale diskrétně mlčel. „Wow“ vypadlo z Hanky. „To je prostě neskutečné! Taková nádhera!“ Netušila, že Salamanca je tak krásné historické město, vlastně toho o Španělsku příliš mnoho nevěděla. Tu zemi si asociovala maximálně tak s bujarými večírky na Mallorce. Maxovi ta země přišla zřejmě málo exotická a jejich dovolené se odehrávaly mnohem, mnohem dál v rezortech, které měly s poznáním daných zemí pramálo společného. Richard se nabídl, že je vezme na večerní procházku městem, pokud budou chtít. No jak by ne. Poté, co je zavezl do budovy jazykové školy, kde dělal Honza správce a učitele, se jedna podruhé osprchovaly a daly si krátkého šlofíka na nachystaných postelích. Jak moc jim to prospělo! A když je po sedmé hodině Richard vyzvedl, byly jak vyměněné. Ta tam byly ty dvě vláčné pocuchané panenky, které jen o pár hodin dříve hledaly smysl žití maximálně tak na dně laciného španělského vína odněkud z benzínky, najednou tu stály dvě ženy s ohromnou chutí vykročit vstříc novému dobrodružství a stát se tak tou hybnou sílou životní změny, o které se zmiňovala Libuše ve svém psaní. Lence s přibývající energií, kterou ji přinášelo tohle radikální vykročení ze stereotypu, docházelo, že to, co musí změnit, není Pavel a jeho vztah k ní, protože tohle se prostě vysvětlováním, pláčem, přemlouváním nebo sebelítostí změnit nedá. Musí začít u sebe a u svého vztahu k sobě samé.  Až ona sama v tom zrcadle přestane vidět ten žalostný odraz sebe samé, přestanou ho vidět i jiní.

Ten večer si obě nesmírně užily, ač se ani jedna z pochopitelných důvodů nedotkly alkoholu. Toulaly se dlouho do noci po městě, obdivovaly budovu katedrály, která se majestátně tyčila vysoko do nebe tak, že se Hance nevešla ani do fotky, kterou by mohla sdílet na instagramu. Poseděly na schodech známé historické budovy Casa de las Conchas, zatančily si na náměstí Plaza Mayor, kde hrála pouliční kapela a poslouchaly u toho poutavé vyprávění Richarda o historii města a hlavně o jeho životním osudu. Tenhle šedesátník to neměl v životě jednoduché. Po tragické smrti své manželky se v tom trochu plácal a když po několika měsících zapíjení žalu pochopil, že na dně lahve své štěstí skutečně nenajde, vykašlal se na práci učitele dějepisu a angličtiny na gymnáziu, prodal svůj byt a rozhodl se vyrazit do světa, prostě pryč od té bolesti. Procestoval s batohem na zádech Norsko, Dánsko, Island, ale i Thajsko, Kambodžu nebo Andorru. Jeho další štací na pár týdnů mělo být Španělsko. Tu zemi si ale tak moc zamiloval, že se rozhodl tu zůstat o pár týdnů déle než plánoval. Nakonec je z těch pár týdnů už pomalu pět let. Učarovala mu ta různorodost krajiny a mentalita lidí. Jejich srdečnost, otevřenost a radost ze života. Miloval Pyreneje, pohoří Sierra Nevada, ale i písečné duny na jihu, stejně tak historická města jako Ronda, Granada nebo právě Salamanca. A dokázal o tom tak nádherně vyprávět! Aktuálně se živil jako učitel angličtiny na stejné jazykové škole, kde učil i Honza a také jako turistický průvodce. Ale svou práci vnímal konečně jen jako způsob obživy, ne jako hlavní smysl života. Žil ze dne na den, ztratil tu potřebu vytvářet si rezervy a přemýšlet nad tím, co bude zítra. Protože zítra nemusí vůbec být. O tom se přesvědčil, když odešla jeho žena, aniž by stihla odškrtnout většinu věci ze svého bucket listu, protože je pořád jen valila před sebou a čekala na ten správný okamžik. „Devčata, život by se neměl odkládat, měl by se žít hned, právě teď a nečekat na zítra. I když to zní jako otřepaná fráze, její pravdivost člověku většinou dojde,  až když dostane po čumáku.“ Hanka zavzpomínala na Maxe, který nepracoval proto, aby mohl žít, ale žil proto, aby mohl pracovat a pak se odměnil čtrnácti dny na lehátku v luxusním resortu. Ucítila obrovskou úlevu, že z tohohle začarovaného kruhu vystoupila dřív, než stihla pohřbít někde mezi prezentacemi a grafy zbytky svých snů a tužeb. Richard jí hodně imponoval, stejně jako jeho životní vyzrálost a vůbec jí nevadilo, že je stejně starý jako její vlastní táta. Bože, když si vzpomněla na tátu! Z toho, co jí máma stihla v autobuse vyprávět, jí bylo ouzko. Ta představa, jak táta tráví večer co večer rozvalený na gauči s lahváčem v ruce,  ji děsila. To nebyl přeci její táta, ten sportovec a vtipálek, jakého ona znala. V tu chvíli ji ani nenapadlo, že Pavel možná procházel podobným životním zlomem, jako Richard před léty. Že sice ztráta práce a ztráta manželky jsou dvě nesrovnatelné věci, ale lidské prožívání nelze porovnávat a měřit podle nějakých kritérií, kdy smrt je za padesát bodů a ztráta práce, do které člověk vkládal spoustu své energie, jen za bodů pět. Každý v té své životní etapě, ve které se nachází, prožívá tu svou ztrátu se stejnou intenzitou, jak kdyby jiné problémy v danou chvíli neexistovaly. Zato Lenka se nad tou paralelou zamýšlela, když ten večer ulehla do postele. Ale cítila, že se nechce Pavlovým životním splínem nechat vtáhnout zpět do toho života volských ok a stát se znovu součástí jeho dlouhodobé apatie… Byl nejvyšší čas bouchnout do toho zrcadla a ze zašedlých střepů vyskládat pestrou vitráž z okna španělské katedrály a vnést do jejich životů trochu pestrosti. Jaká cesta k tomu povede, to se ještě uvidí.

Hasta maňana!

11

MÁSLOVÉ ROHLÍČKY

Libuše chvíli váhala, ale nakonec přeci jen zazvonila. Tak dlouho sbírala odvahu a když už se odhodlala, stejně doufala, že nikdo neotevře. Měla strach. Obrovský strach podívat se pravdě do očí. Po chvíli se za dveřmi ozvalo „Kdo je?“ Libuše ztěžka polkla a takřka neslyšně do ztichlé chodby pronesla: „Antonínova žena“.

Když Růžena otevřela, zůstaly proti sobě stát a mlčely. Někdy není slov třeba. Libuše v ruce pevně svírala svůj látkový kapesníček ovoněný levandulovým mýdlem, který ji pomáhal zklidnit její roztřesené ruce. Tak dlouho se na to chystala, teď tu stojí, je jí do pláče a neví, co říct. To dlouhé ticho prolomil překvapivě příjemný hlas Růženy.

„Pojďte dál.“

Libuše vstoupila do předsíně starého činžovního bytu, jehož vůně připomínala louku plnou rozkvetlého kvítí. Růženy parfém byl všudypřítomný. Zkrátka dáma za každých okolností, tedy i doma v bačkorách. Libuše pověsila svůj šedý kabát na věšák hned vedle těch Růženiných. Visel tam jak nějaký chudý, ošuntělý příbuzný a Libuše se přistihla, že se až zastyděla za to, jak za poslední léta zpustla. Kdy si vlastně koupila něco nového na sebe? Jak dlouho už má tenhle kabát? Už ani nepamatuje.

V kuchyni byl prostřen stůl pro dva. Bílý ubrus, váza s růží, stříbrné naleštěné příbory a bohatě zdobený porcelánový servis. Na kuchyňské lince s tím vším silně kontrastoval Antonínův starý obouchaný hliníkový ešus. Růžena se s nepatrným náznakem omluvy lehce usmála, přes ešus přehodila utěrku a pozvala Libuši, ať se usadí. Nabídla jí šálek kávy a bábovku. Zatím ani jedna z nich nepromluvila víc, než bylo nezbytně nutné. To ticho narušovalo jen tikání hodin na zdi. Libuše si prohlížela místnost vymalovanou na růžovo se zlatavým květinovým motivem válečku a všechny ty drobné dekorace, které dělaly byt celkem útulným.  Nejvíc ji ale zaujala ta spousta fotek Růženiných dětí a vnoučat. Marně se snažila mezi všemi tvářemi na fotkách najít i Růženy zesnulého manžela, kterého znala od vidění. Byl to vždycky štramák. Antonín o něm říkal, že se otočil za každou sukní a mladé korektorky stály prý dlouhé fronty na to, aby mohly dělat korektury právě jeho článků, ale jinak to byl fajn chlap, bavič společnosti a Antonín s ním měl vždy dobré vztahy, a to i v době, kdy byl už na rozdíl od něj v důchodu. I proto tehdy neváhal a po jeho pohřbu nabídl Růženě pomoc, kdykoliv bude potřebovat. Tehdy to brala Libuše jako samozřejmost a nikdy by ji nenapadlo, kam až tahle pomoc jednou zajde.

Když seděly proti sobě a rozpačitě míchaly lžičkou kávu, aniž by si ji jedna z nich vůbec osladila, nevěděly, co říct, ale Libuše cítila, že ona je tou, která by měla promluvit jako první. Zhluboka se nadechla, sevřela pevně kapesníček a pronesla zastřeným hlasem:

„Víte, hledala jsem tu odvahu dlouho. Vlastně ani nevím, co bych vám měla říct. V našem věku se už ani nehodí, abychom ztrácely čas nějakým chozením kolem horké kaše, nalháváním si čehosi a hledáním těch správných slov, které toho řeknou tolik, ač člověk to podstatné vlastně vůbec nevyřkne. Vím o vás s Antonínem už dlouho. A nejsem tu proto, abych vám to nějak rozmlouvala a tropila nějaké scény. Jen jsem vás prostě chtěla víc poznat. Pochopit ten důvod proč.“ Libuši trochu poskočil hlas, ale pak hrdě a jasně pokračovala. „A hlavně… no, hlavně jsem vám chtěla dát tady tudlecten recept na Antonínovy oblíbené máslové rohlíčky. To je taková jeho specialita, recept po mojí babičce, peču mu je pokaždé, když je nějaká výjimečná příležitost. On je úplně zbožňuje! My nemáme děti a já bych moc ráda, aby ten recept žil dál. A aby tady po mě prostě zůstal, aby měl Antonínek vzpomínku, až tady jednou třeba nebudu.“

Růžena seděla jako přikovaná. Ta věcnost, to smíření a ta láska k Antonínovi vepsaná někde mezi řádky receptu na máslové rohlíčky, ji zbavila slov. Když pochopila, že to je vše, co jí Libuše chtěla sdělit, musela se zakousnout do bábovky, aby získala trochu času. I tak se zmohla jen na prosté „Promiňte mi to“… Pronesla to však s nehranou upřímností a pak dlouze mlčela, jako by hledala přeci jen ta správná slova.

„Antonín Vám už chtěl dávno přiznat to, že se mnou rád tráví čas, možná víc času, než je na jednu vdovu a ženatého muže vhodné. To já jsem ho od toho odrazovala. Bylo mi jasné, že když ublíží vám, ublíží i sám sobě. On o vás totiž vždy tak krásně vypráví! Z jeho slov jde tolik lásky! Takové lásky, která se neděje běžně, bohužel. Já jsem na ni přestala věřit už dávno.“ Růžena se odmlčela a zaváhala, jestli má vůbec pokračovat. Sluší se vůbec, aby jí svěřila tak velké tajemství po sotva pěti minutách, co se znají osobně? Na druhou stranu, vždyť je součástí jejího života už tolik dlouhých měsíců. A jak Antonínova žena sama řekla, jsou ve věku, kdy není čas na to brát si příliš servítky. A tak pokračovala.

„S první manželovou nevěrou, kterou jsem před léty zažila, jsem přišla o veškeré iluze. Jenže děti byly malé a sama víte, jaká byla doba. Rozvod? To by byla ostuda! Dnes se rozvádí každý druhý, lidé jdou ze vztahu do vztahu, klasická rodina pozbývá na svém významu. Ale za nás? Nemyslitelné! Snažila jsem se být perfektní manželkou, dbala jsem o sebe, to mi ostatně zůstalo i do dneška, o děti jsem se starala tak nejlépe, jak jsem mohla a byla tady pro mého muže vždy, když mě potřeboval. Na oko jsme byli ideální pár. Ale co se ukrývalo pod pokličkou? Celý život jsem byla nešťastná, večer co večer jsem brečela do polštáře a trpěla jeho nevěrami a občasným pohlavkem. O domácím násilí se nikde nemluvilo a já jsem časem uvěřila, že to je normální, když vás někdo ponižuje a občas vám jednu uštědří. Nikdy jsem nenašla tu odvahu s tím bojovat. Pořád jsem doufala, že se to nějak změní! Někdy, časem, že se zklidní. Nikdy jsem se nikomu nesvěřila. Vysvobození přišlo, až když zemřel. Kruté, že?“ Libuše neskrývala své překvapení, ale marně hledala slov, tak jen mlčela.

„Váš manžel mi dal to, co jsem dlouhých padesát let postrádala.“, pokračovala Růžena. Naslouchal mi a dal mi pocit, že někoho zajímám. Nikdy mezi námi k ničemu nedošlo, pardon, ale toto období je už dávno za námi, to můžete být klidná. Vděčím mu za to, že jsem poznala na vlastní kůži, jaké to je pro někoho něco znamenat. A hluboce lituji, že jsem tu šanci dostala, respektive, že jsem našla odvahu tuto šanci využít, až teď na sklonku života. Kéž by šel vrátit čas! Velmi mě mrzí, pokud jsem tím způsobila nějakou újmu já vám, věřte mi, že mi je to upřímně líto. Nikdy jsem nechtěla způsobit někomu takovou bolest, kterou jsem procházela já sama. Ale já jsem teď šťastná. Díky Vašemu muži. A nemůžu se toho vzdát.“ Podívala se zpříma Libuši do očí. Ta sklopila zrak a mlčela.

Během těch pár minut, vlastně ještě dřív, než stihla vychladnout káva, bylo vyřčeno vše, co vyřčeno být mělo. Víc už Libuše vědět nepotřebovala. A vlastně ani nechtěla. Poděkovala za kávu, ze které se stejně ani jednou nenapila a chvatně se zvedala. Bála se, že by mohl zazvonit Antonín.

Mezi dveřmi si pak už jen slíbily, že se o jejich setkání Antonín nedozví.

Libuše cítila úlevu, když nastoupila do taxíku a zamířila domů. Cítila se jako vítěz v závodě, o kterém věděla, že stejně prohraje, tak neměla co ztratit. Došlo jí, že láska je nekonečná, někdy ji člověk víc bere, jindy zase dává. Teď nadešel čas svůj díl předat dál do dobrých rukou.

Recept byl předán. Další kapitola byla dopsána.

Libuše mohla odejít. Doslova…

Tak teď ještě sehnat tu marihuanu.

A koupit nový kabát.

14 thoughts on “První a poslední”

  1. Je to síla. Taky jsem kdysi psala. Na střední. Vy máte dar. Vážně. Četla jsem první verzi i tuto a úplně mě to pohltilo . Umíte se krásně vyjadřovat. A jak zvládáte popisovat ty myšlenkové pochody každé postavy.

  2. Dnes jsem narazila na Váš blog – hledala jsem cestování v polském Pobaltí a strejda Google mi Vás vyplivl. Už jsem dávno chtěla jít spát, ale nemohla jsem se odtrhnout od Vašich povídek. Jsou prostě skvělé! Čte se to samo, doufám, že bude pokračování :-). Ať se Vám daří :-).

Vložte komentář