S dětmi v nemocnici

Poslední díl naší trilogie, tentokrát na téma „S dětmi v nemocnici“ aneb jak jsme se chystali na náročnou operaci. Brácháč byl za svůj osmiletý život hospitalizovaný již několikrát a návštěvy Motolské pohotovosti už ani radši nepočítám. Dokud byl mladší šesti let, bylo naprosto přirozené, že jsem v případě hospitalizace zůstávala v nemocnici s ním. Myšleno tak, že to bylo jasné jak mně, tak personálu, nebylo třeba se vystrašeně ptát, jestli s ním můžu zůstat.  No jo, jenže úderem šestých narozenin se z dítěte stává zřejmě dospělý, samostatný jedinec a to, co bylo samozřejmé, samozřejmé najednou vůbec není. Přítom dítě je stále dítětem!

V jeho šesti a půl jsem poprvé uslyšela udivené „Jo ahá, tak vy tu chcete teda být taky, no uvidíme, jestli bude místo, už mu bylo šest…“ a mně došlo, jak zásadně se mění má role.

Nepatřím mezi ty, co jsou schopní se přivázat řetězem k židli, pohádat se, udělat „pořádnej tyjátr“ a vydupat si hlava nehlava svá práva. Na druhou stranu nejsem ani krotký přikyvovač, co raději mlčky sklopí hlavu, aniž by se pokusil věci měnit… Nechci se přeci vystrašeně ptát, chci sebevědomě říct, že mě děti potřebují a chci s nimi být!

I proto jsem se rozhodla se na hospitalizaci dobře připravit. Protože jsem věděla, že tato náročná operace mi sebere vítr z plachet, že budu na příjmu ve velkém stresu a strachu a moje vyjednávací schopnosti budou velmi omezené.  A já jsem nechtěla ten stres přenášet na syna. Požádala jsem tedy o konzultaci Ágnes Němečkovou (Najdete na IG), která o právech dětí hovoří, usiluje o změnu nastavení společnosti v této oblasti a pořádá i různé semináře na téma „Dítě v nemocnici a vaše práva“. 

Hned v úvodu konzultace mě Ágnes požádala, ať jí nastíním situaci. A já začala vysvětlovat, proč považuji svou přítomnost v nemocnici za důležitou, i když už synovi bylo dávno šest. Protože to a protože tamto…  A radu, která přišla, bych si mohla pomalu vylepit na lednici. „Nemusíte se přeci obhajovat, proč to chcete pro vaše dítě…vy sama víte přeci nejlépe, co Vaše dítě potřebuje.“ Jo! Tesat do kamene. Přitom jasné jak facka! A stejně má člověk tendenci pořád obhajovat, co a jak a proč v mateřství dělá.

Ágnes mi nejen vysvětlila, že dítě má právo na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců do 18 let věku (to, že dítě chodí do školy, na statutu „dítě“ nic nemění a btw. zrovna poslední dva roky toho děti moc do školy nenachodily, co si budem povídat…),  za jakých okolností má nemocnice právo vám v přítomnosti zabránit (i to je jasně definováno), kam se obrátit v případě problémů, ale i jak se svých práv citlivě a bez zbytečných emocí domáhat, aby se na dítě nepřenesl zbytečný stres.

Díky Ágnes jsem si ale hlavně srovnala v hlavě, kde je pro nás ta pomyslná hranice, kam až jsme ochotni ve vyjednávání zajít. Tohle pro mě byl velký aha moment. Uvědomit si, jaký diskomfort v podobě případné nepříjemné konfrontace jsem ochotna připustit.  Velmi oceňuji i její praktické rady, např. tu, abych si sama před hospitalizací syna udělala i předoperační vyšetření pro sebe.

Díky tomu všemu jsem se cítila jistější, lépe připravena i na případnou situaci, že má přítomnost skutečně nebude z jakéhokoliv důvodu možná. Brácháčovi jsem vysvětlila, že uděláme maximum proto, aby nemusel být v nemocnici sám. A pokud to nebude v některé okamžiky možné, bude to v zájmu jeho zdraví a zdraví ostatních pacientů. Zkátka bude super hero, který jako hrdina zachraňuje svou statečností ostatní životy.

A zvládli jsme to spolu skvěle! Byla jsem překvapena, že i na ARO jsem mohla přijít kdykoliv i během noci a pobýt s ním tak dlouho, jak jsem chtěla (zde opět oceňuji tip od Agnes mít u sebe např.  hroznový cukr…). Nutno podotknout, že jsem jako matka v jednu chvíli sama uznala, že má přítomnost syna spíše znepokojovala,  byl plačtivější, což bylo během postupného probouzení z narkózy po operaci aorty nežádoucí a respektovala jsem  DOPORUČENÍ zkušených zdravotníků (nikoliv jakékoliv nařízení), ho nechat o samotě.

Jednoduše řečeno: přišla jsem sebevědomě, ale s respektem a ochotou naslouchat lékařské zkušenosti a na oplátku jsem byla  respektována já jako matka, která zná své dítě.

V nemocnici mi ale došlo, že je stále ještě velký kus cesty před námi, aby přítomnost rodiče byla naprostou samozřejmostí.  Ale věřím tomu, že čím sebevědoměji, ale s veškerou slušností a respektem budeme vyslovovat naše přání doprovázet v tak náročných životních chvílích své děti, tím samozřejmější to bude.

A ne, neznamená to, že vaše děčánko je rozmazlený mamánek, když chcete být spolu. Ani to,  že jste ti přecitlivělí rodiče, co to moc hrotí. Ani ti dnešní rodiče, co se z dětí mohou posr… Možná jste jen pochopili, že psychika půl zdraví! I dospělý člověk, který má bohatou životní zkušenost,  se přeci cítí v nemocničním prostředí diskomfortně. Co teprve malé dítě, které se teprve ve společnosti rozkoukává? Není pro jeho rekonvalescenci lepší, když se cítí v bezpečí?

I já jsem se setkala s jistým „opovržením“ stran konzervativnějšího personálu. On se asi vždycky někdo najde, kdo vám to dá „sežrat“, že máte to dítě rozmazlené, když jiné děti to v pohodě zvládají.  Ale já si vždycky pro sebe řeknu „Á, zase někdo v dětství nedomazlenej“:-)) Tentokrát jsem se uklidnila i hláškou od Ágnes. Ne, nemusíš se nikomu obhajovat, ty to máš prostě jinak…

Když se zpětně ohlédnu, vždy jsem byla pro personál přínosem. Zajišťovala jsem u Brácháče kromě psychické podpory i pomoc s hygienou, krmením, inhalacemi, podáváním léku… vlastně nerozumím tomu, proč je přítomnost rodiče dítěte staršího šesti let vždy s otazníkem. Moc bych si přála, aby se v budoucnosti zdravotnická zařízení koncipovala tak, aby byl pro rodiče vždy prostor.

A tady ještě pár zkušeností z lékařského prostředí, které jsem si za ta léta nasyslila.

  • Při prvním odběru krve Žloutkové, když jí bylo asi 8 měsíců, mi jedna zkušená sestřička řekla větu, kterou se řídím dodnes:  „Vždy je lepší, když díte zalehne matka, než nějaká cizí bába“. Už mi občas na odběrech krve bylo řečeno, že si raději dítě podrží, ale ne, nikdy jsem to nedovolila.
  • Dětem nikdy nelžu, že injekce nebude bolet. Připravím je na bolest, jak dlouho bude trvat. Naučila jsem je zhluboka dýchat a v duchu při nepříjemném zákroku počítat do deseti. Nebo počítám s nimi nahlas.
  • Každou další bolestí jsme o krůček blíž k uzdravení.
  • Na pohotovost vždycky nabíječku, náhradní oblečení, jídlo a pití!

Klidně do komentářů napište, co se osvědčilo vám.

Hodně zdraví!

PS. Moje nejstarší vzpomínka na dětství je, jak mě odvádí ve třech letech sestra v nemocnici od mamky, když jsem šla na mandle….

 

 

 

 

 

10 thoughts on “S dětmi v nemocnici”

  1. Diky za tento clanek, zajimave cteni. Ja byla jako dite v nemocnici casto a dodnes mam v sobe pomerne zive, ze bych dala cokoliv za to, aby tenkrat mohla byt mama se mnou. S dcerou jsem take vzdy zatim byla (7,5 roku), ale je pravda, ze jsem zatim nenarazila na to, ze by mi to nekdo chtel zakazat. Jelikoz jsem s ni byla po lekarich a ruznych zarizenich od narozeni snad casteji, nez doma, tak mohu potvrdit doporuceni, ze radeji zalehnu dite sama, nez lekar / sestra. Sice jsem si to nikde neprecetla, ale vycitila. I kdyz u toho sama kolikrat bulim. S jejim astmatem a nemocemi by syndrom bileho plaste mela hned, takto chape, ze sestry a lekari uzdravuji a obcas ji musi mama pridrzet. Kdyz jednou sestra trvala na tom, ze ji musi pred CRP drzet sama, tak jsem odesla a prisla s ni druhy den, kdy tam byla jina. Nehodlam se s nekym hadat, kdyz jsem sama s ditetem a diteti je zle. Ze nelzu je jasna vec, v tom mame jasno, nicmene vzdycky, vzdycky mam u sebe zviratkove naplasti. Vsude, fakt. Kdyby nahodou. Na pohotovost jsem tahala veci podle veku, nyni balim jidlo, piti, emocni support decku, plysaka, oblibeny komiks/knizku, nahradni obleceni a pyzamo. Kdyz jedeme se zanetem oci, tak i sluchatka na poslech oblibene hudby. Nurofen na srazeni vysoke horecky, pokud cekame nekolik hodin a horecka se stale stupnuje. Pylik na blinkani, papirove kapesniky. Dulezite je nezapomenout ani na sebe, jako dospely doprovod: snacks, piti, beru i leky proti migrene / bolesti (s migrenou se neda fungovat, ale stalo se mi, ze jsem musela dceru nosit a krupla mi zada, takze Nimesil radeji mam). Nabijecka, sluchatka. Spis preji vsem, aby tohle nemuseli nikdy vyuzit!

  2. Čerstvá zkušenost z minulého týdne FN Bulovka – do nemocnice nás vezla rychlá s prudkou alergickou reakcí/anafylaktickým šokem. Syn má 6 a dva měsíce a přístup záchranářů, doktorky a sestřičky na příjmu super až do momentu, kdy mu oznámila, že musí zůstat v nemocnici. Okamžitě jsem synovi řekla, že zůstávám s ním a že to spolu zvládneme. Na straně dr velké překvapení, dyť už je velký…. Ano, je velký, ale bylo mu čerstvě 6 a RÁDA bych tady s ním zůstala. Aha, ono mu je jen 6, ale vypadá starší, no tak mi to nějak zařídíme.
    Zařídili a myslím, si že to bylo pro všechny dobře. Nevím, jak by sestry řešily věčně pipajici infuzni pumpu, když byly jinde, jak by si je volal, že chce na záchod, když se ani v posteli pořádně netočil na bok. Jak by se měl zabavit dva dny na lůžku, aby byl v klidu, kdo by řešil případné zvracení ve dvě ráno, když mu pichaly kortikoidy, odběry krve? Takže jsem ráda, že to vyšlo, bez nějakých bojů, protože vím, že bych ho tam fakt nenechala samotného.
    Všem držím palce, ať nemusí tohle řešit a pokud už se dostanou do tohoto problému, tak s klidem požádat, aby to nějak zkusili zařídit.
    A souhlasím, náhradní oblečení vždy s sebou, to je velmi užitečná rada. Naštěstí nám manžel vše rychle dovezl.

  3. Dobry den, dekuji za clanek…jen by me zajimalo…Vas syn se jmenuje Brácháč? 😅…ja to nejak nechapu…nebo je to bratr?

    1. Ne, je to jen přezdívka. Autorka nezverejňuje jména ani fotky svých dětí. A ano, je bratrem svojí starší sestry, která na blogu vystupuje jako Žloutková.

  4. Dobrý den, děkuji za článek. Nás čeká v září operace očka a dcera bude mít čerstvě 6. Chtějí mě dát na ubytovnu, kam nejdu, protože bydlíme kousek. Mám si týden před hospitalizací zavolat, zda bude pro mě místo přímo na pokoji. No jsem zvědavá jak to bude. Já jsem připravená na vše a i dceru připravuji. Každopádně budu u ní jak to jen půjde. Už jsem i přemýšlela nad případnou karimatkou a spacákem. Moc děkuji za osvětu, člověk se hned cítí lépe….Držím všem palce, ať nemusí nemocnice a případné hospitalizace vůbec řešit.

  5. Děkuji moc za lidi jako Agnes a další. Mně onehdy psycholožka říkala, že k ní na terapii chodí hodně klientů, jejímž jediným traumatem je, že byli v dětství sami v nemocnici… Ono to dítě sice zvládne, ale následky si mnohdy nese celý život… A přijít v dospělosti na to, proč jsme v nepohodě, může být hodně, ale hodně náročné.

  6. Jako mala jsem byla nejmin 10x v nemocnici s laryngitidou…vzdy tak na tyden, samozrejme sama. A ac uz je to skoro tricet let od posledni hospitalizace, tak si to porad vsechno pamatuju, jak to bylo strasny…jak jsem cely noci brecela, jak se mi styskalo, jak mi obcas nejaka sestricka dala mamu na chvilku v telefonu, ani navstevy totiz neexistovaly… Dnes mam sama maly deti a proste to nechapu, ze to takhle fungovalo! A to nemluvim o strasnym strachu a stresu z doktoru a nemocnice, co mam dodnes…na detsky pohotovosti se mi dela fakt fyzicky zle, tak by nekdo mohl zkusit mi jeste rict, ze tam mam nechat svoje dite samotny…
    Za clanek moc dekuju a preju co nejmin navstev nemocnice♥️

  7. Mám dvě děti v mladším školním věku a nemocnice nás naštěstí za tu dobu potkala jen jednou. Syn měl 8 let a prodělal odstranění nezhoubného nádoru na kosti na Bulovce. Od prvního kontaktu s nemocnicí jsem všem říkala, že tam budu s ním a nikdo neřekl ani slovo. Naopak nám nabídli nadstardardní pokoj a byli velmi vstřícní. Pokoj nakonec nutně potřeboval jiný pacient, ale i tak mě v pohodě umístili na běžný pokoj a nikdo s tím neměl problém. Akorát mě štvala vrchní sestra, která mě seřvala při vizitě, že nejsem nastoupena v pozoru. :-)) Tak jsem klidným hlasem vysvětlila, že mi nikdo neřekl, jaká jsou pravidla při vizitě a že já to bohužel netuším. Pak už to bylo dobré.

  8. Jani, mě je 39 let. A když jsem nyní nutně potřeboval nemocniční péči, nesmírně jsem si přál mít u sebe své nejbližší, už jen pro ten pocit “být v bezpečí”

Vložte komentář